Jdi na obsah Jdi na menu

K službám...

„Dominiku! Kde si zase byl celý den?“ rozkřikne se vládce na svého syna. Mladý princ je pokrčí rameny a dál se věnuje své kobylce. Jako královský synek rozhodně nevypadá. Delší černé vlasy má svázané jakýmsi kusem hadru a oděv také připomíná spíše pasáčka vepřů, než šlechtice. Z jedné umazané boty mu dokonce kouká ještě umazanější palec.

Starý král si povzdychne. „O koně se ti postarají sloužící. Jdi se umýt a pak přijď do jídelny, potřebuji s tebou něco probrat.“ nakáže a dříve než se na jeho hlavu snese kupa protestů, opustí stáje.

Mladý šlechtic jen zaskřípe zuby. Nerad odchází od svého koně, když si není jistý, že je o něj dobře postaráno.

„Postarej se o ní, večer se přijdu podívat.“ přikáže podkonímu a zamíří do svých komnat. Nepřekvapí ho již připravená horká lázeň a čisté oblečení. Je to tak každý den.

V rychlosti se vykoupe a obleče do čistého.

„Co jsi potřeboval, tati?“ nakoukne princ do jídelny. Jeho otec sedí u dlouhého stolu, ruce založené pod bradou.

„V první řadě povečeřet. Posaď se.“ ukáže na volné místo vedle sebe. Mladý princ se posadí a pohledem zkoumá svého otce. Večeří společně přeci každý den, proč je najednou tak formální?

„Co se děje?“ zeptá se podezřívavě. Král mírně znejistí a povzdechne si. Byl rozhodnut vyložit synovi fakta hezky hrdě a důstojně a nedát na sobě znát jak je mu celá tato situace nemilá.

„Není to nic vážného, jen drobná komplikace. Chtěl bych v klidu najít tak až po večeři, ano?“ řekl mírným hlasem a pustil se do právě přineseného jídla.

 

„Takže?“ dojedli. Služebnictvo odneslo talíře a vzdálilo se.

„Jedná se o tvou nevlastní tetu.“ začne král, když mu princ skočí do řeči.

„Počkej, to myslíš tetu Alžbětu? Ta přeci umřela, ještě než jsem se narodil.“

„Ano, ale předtím než zemřela, byla tvé matce i mě velkou oporou. Byla to skutečně úžasná žena, ale abych se dostal k věci. Za její pomoc jsem slíbil, že si jednou naše dcera vezme jednoho z jejich synů a...“ není mu dovoleno pokračovat.

„Nemáš dceru.“ konstatuje princ zřejmý fakt.

„To já přece vím.“ vyjede na syna netrpělivě. „Nechal bys mě to dopovědět?“ odpovědí je mu jen pokrčení ramen a znuděný výraz.

„Alžběta byla naštěstí velmi rozumná a mou nabídku odmítla. Místo toho prohlásila, že děti by si měli sami vybrat, s kým stráví zbytek života a tohle bychom jim mohli ponechat jako jednu z možností.“

„Tím je to tedy vyřešené, zajímalo by mě, kde bys teď chtěl shánět dceru.“ zasmál se princ a chtěl odejít do stájí.

„No jo, ale tvůj strýc se toho práva dožaduje a je mu jedno jestli si dcera nebo syn.“ křikne za nim. Mladý šlechtic je v tu ránu zpět u stolu.

„Vtipkuješ?“ ptá se zaskočeně.

„Bohužel, je to strašný člověk. Předhazuje mi to, co pro nás jeho žena vše udělala a jak špiním její památku porušením slibu.“ zamračí se při vzpomínce na toho chlapa. Jak se může opovážit takto chovat ke svému králi?

„Říkal jsi, ale že to odmítla.“ připomene s nadějí princ.

„Ano, ale ponechala to jako jednu z vašich možných voleb.“ upozorní ho.

„Co to tedy znamená?“

„Zajedeš tam, týden u nich pobudeš a když nebudeš ani jednoho chtít, odmítneš a vrátíš se domů.“ princi v tom okamžiku spadla brada. Král se škodolibě rozesmál.

„Víš ty vůbec, jak si mě vyděsil.“ zaječí hystericky, nato se starý muž rozesměji ještě víc. Setře si slzičky smíchu a pohlédne na syna.

„To ti patří, celé dny nejsi doma a já tu umírám strachy, jestli sis na koni nesrazil vaz. Odjíždíš zítra a celou dobu budeš jen na jejich panství ke stájím ani na krok.“ varuje ho přísně. Dominik si jen otráveně povzdychne. Ví, že nemá cenu se s otcem dohadovat i tak to ale zkusí.

„Bouře, ale potřebuje pohyb. Nemůžu jí tam ustájit a nechat jí týden zavřenou.“ začne protestovat.

„Jede s tebou Jakub. Může se s Bouří projíždět, jak libo.“ po tomto prohlášení, prchne král do své ložnice, kde se zabarikáduje nevšímaje si bušení na dveře a nespočtu argumentů a výmluv.

 

„Je vám něco, výsosti?“ ptá se nervózně Jakub při cestě na panství princova strýce. Ten jen naštvaně zavrčí a pobídne kobylku a přidala do klusu. Chce se ještě naposled pořádně projet, než ho zamknou a zahodí klíč. Samozřejmě přehání.

„Kolik těch synů vlastně má?“ otočí se ke svému osobnímu sluhovi.

„Váš otec vám nic neřekl.“ optá se ho překvapeně, ale hned zalituje, protože se na něj princ zuřivě podívá.

„Ten se zamkl v pokoji a do našeho odjezdu nevylezl.“

„Aha, podle toho co jsem slyšel, dva. Mladšímu je devatenáct a jmenuje se Adam. Staršímu Robertovi je jednadvacet. Robert má rád koně, víno a říká se, že je ozdobou večírků. Adam poněkud uzavřenější typ, říká se dokonce, že není normální a je agresivní. Nejednou udeřil služebnou.“ skončí svůj výklad. Dominik se k němu podezřívavě podívá.

„Tohle všechno si zaslechl?“ pozvedne tázavě obočí, trochu moc informací na obyčejné klepy.

„No, ona celá jejich rodina nemá mezi služebnictvem moc dobrou pověst.“ zašeptá.

„A já tam s těmi cvoky budu zavřený, zatím co ty se můžeš celé dny projíždět na koni a ...“ sluhu vyděsí malý ďáblíci v princových očích. Dominik prudce zastaví koně a otočí se ke sluhovi.

„Svlíkat.“ nařídí a seskočí do trávy.

„Pane?“ nechápe Jakub, ale v očích je vidět děs.

„Vyměníme se!“ rozkáže princ a začne se svlékat z drahých šatů.

„Cože? Ale výsosti to nejde.“ začne koktat sluha, ale když na to princ nijak nereaguje, svlékne se.

 

„Sluší ti to.“ pochválí Dominik spíše sám sebe, jelikož před pár minutami nasoukal Jakuba do svých šatů. „Nikdo nic nepozná.“

„Ale co když ano, přijdu o práci.“ Jakub je zoufalý, copak ví, jak se chová takový šlechtic.

„Nikdy předtím mě neviděli, prostě si je vyslechneš, sem tam něco odpovíš a jinak budeš dávat najevo, že se sňatkem zásadně nesouhlasíš. To zvládneš.“ poplácá ho princ povzbudivě po rameni.

„Co budete dělat vy?“ zajímá se Jakub. Nedokáže si představit, že by tam Dominik posluhoval.

„Budu s Bouře!“ oznámil mu pevně a už oblečený v Jakubových šatech se vyhoupl na koně. Zbytek cesty jeli v tichosti. Jakub s myšlenkami na hledání nové práce a Dominik nadšený z představy strávení týdnu ve společnosti svého koně. Koutkem oka zahlédne Jakubův utrápený výraz.

„Jen klid, kdy by na tebe cokoli dovolovali, odjedeme dřív. Ale pochybuji, že něco zkusí.“ snaží se ho uklidnit, ale Jakub se víc vyděsí. Zřejmě si konečně uvědomil, že se jedná o námluvy. Hlasitě zaúpí, Dominik se rozesměje a pobídne Bouři k trysku.

 

Nechám vjet Jakuba branou první, přeci jen je to pán. Za branou je nádvoří, které podtrhává velkolepost malého zámečku.

„Vítejte výsosti, je nám nesmírnou ctí.“ klaní se starší muž zřejmě správce. Jakub se na mě nervózně podívá. Naznačí mu, že má poděkovat a nechat ustájit koně. Copak zapomněl všechno, na čem jsme se cestou domlouvali.

„D-Děkuji.“ zakoktá a já by se nejradši neviděl. Úplně mi zkazí pověst. „Ustajte, prosím naše koně.“ úplně vidím, jak se mu třesou kolena. On se tu snad sesype. Musím něco udělat.

„Můj pán je unaven po cestě a rád by si odpočinul. Svého koně a koně mého pána s dovolení ustájím sám, jsou divocí a pán se obává, aby někoho nezranili. Dále mého pána jistě udivilo, proč ho nepřišel uvítat pán tohoto panství osobně.“ tolikrát jsem slovo pán ještě nepoužil. Divím se, že to Jakubovi neleze na nervy.

„Správně.“ kývne rozhodně Jakub a já se opět stáhnu do pozadí. Správce trochu divně kouká, ale co je mi po něm. Hlavně aby to spolknul strýc.

„Prosím omluvte nepřítomnost pana hraběte, momentálně je na cestách, ale ihned, jak jsem se dozvěděl o vaší návštěvě, byl vyslán posel, aby ho informoval. Měl by se vrátit do dvou, nejpozději do tří dnů.“ omlouvá se a div nelíbá Jakubovi boty, jak se přitom uklání. „Mladí pánové, dorazí k večeru. Do té doby mi bude ctí postarat se o vaše pohodlí.“ dokončí a s poklonami naznačí Jakubovi, aby ho následoval.  

Držím oba koně za uzdu a rozhlédnu se. No skvělý a co já.

„Ukaž, jednoho ti vezmu.“ přiběhne ke mně drobný mladík. Může mu být tak patnáct. Podám mu tedy uzdu Jakubovi Jiskry a nechám se zavést do stájí. Poděkuju mu a požádám ho, aby ustájil Jiskru. Chci se s Bouří podívat po okolí.

Krajina je tu skutečně nádherná. Lesy, louky dokonce velký rybník, kde jsme se zastavili, aby se Bouře napila a odpočinula. Neodolám lákavé vodě a vysvleču se, v okolí jsem nikoho neviděl, tak mi nedělá starost, jestli mě někdo uvidí. Skočím do chladné vody a slastně vydechnu, dnes je poněkud horko a voda je tak příjemná. Bezstarostně si plavu, když zaslechnu šustění a dokonce zahlédnu mezi stromy mizejícího jezdce na koni. Rychle se podívám ke stromu kde jsem uvázal Bouři. Oddechnu si, když jí uvidím spokojeně okusovat trs trávy. Už bych se mě asi vrátit. Bůh ví, na koho tu můžu narazit a navíc co provádí Jakub. Vylezu z vody a dojdu ke svým věcem. Ale kde mám přívěšek, nechal jsem ho na vrchu hromádky šatů. Byl to malý křížek na stříbrném řetízku, který mi dala matka. Zoufale prohledám věci, ale přívěsek nikde. Ten na koni mi ho musel ukrást. Svěsím ramena a obleču se. Vůbec jsem si ho neměl sundavat, ale bál jsem se že ho ztratím ve vodě. Je mi dost mizerně nic jiného po mamince nemám.

U stájí už přešlapuje správce a dost nevybíravým způsobem mě vyzve, abych se laskavě obtěžoval a šel obsluhovat svého pána při večeři. Nechám se tedy zavést do kuchyně, kde mi do rukou strčí mísu s polévkou a navedou směrem k jídelně. Když si otevřu dvoukřídlé dveře, zjistím, že Jakub není v místnosti sám. U stolu s ním sedí další dva mladíci. Oba mají krátké tmavé vlasy a jsou si velmi podobní, až na to, že ten vyšší má zelené oči a druhý šedé. Chudák Jakub nadskočí při bouchnutí dveří a vytřeští na mě oči.

„Omlouvám se, můj pane, přinesl jsem polévku.“ položím jí doprostřed čtyřmístného stolu a chci odejít, ale jeden z mladíků mě zarazí.

„Co takhle nám nalít.“ otočím se a setkám se s arogantním šedým pohledem.

„Omlouvám se pane, nevšiml jsem si, že máte chromé ruce.“ řeknu, jak nejuctivěji dovedu. Druhý vyprskne smíchy, zatímco jeho, zřejmě bratr, se rozzuřeně zvedne a jednu mi vrazí. Jakub v šoku vyjekne a postaví se mezi mě a toho...toho... Nemůžu mu přijít na jméno, ale tohle mu přijde draho.

„Prosím omluvte mého sluhu, ale u nás se při jídle obsluhujeme sami.“ řekne naštvaně. Vžil se do své role opravdu rychle a to se před chvílí krčil na židli.

„V pořádku?“ otočí se s otázkou ke mně. Jen kývnu. Ten kluk zatne vztekle ruce v pěst. To už se zvedne i poslední stolující a odtáhne šedoočko dál od Jakuba.

„Vy promiňte. Neměli jsme tušení, že je to váš sluha, tohle se již nebude opakovat.“

„To doufám. Teď nás omluvte, ale přešla mě chuť.“ postrčí mě směrem ke dveřím.

„To je trochu přehnaná starost o sluhu, nebo má i jiné povinnosti?“ zeptá se pohrdavě šedoočka.

„Adame.“ okřikne ho druhý a omluvně se usměje na Jakuba. Co si to ten bastard dovoluje.

Jakub na to nic neřekne, vystrčí mě z místnosti a zavede do svého pokoje.

„Pane moc se omlouvám, okamžitě vám na tu tvář něco přinesu.“ spustí hned, jak se za námi zavřou dveře.  

 

 

O chvíli později mi na tvář přiloží studený obklad. „Opravdu moc se omlouvám.“

„Není důvod, ty za nic nemůžeš.“ budu tam mít pořádnou modřinu, pěkně to štípe.

„Bude lepší, když řekneme pravdu.“ prohlásí Jakub.

„Ani náhodou. Nehodlám tu být zavřený, dokonce vydržím i fackování od toho magora.“ řeknu rozhodně. Zítra si chci vyjet na druhou stranu pozemků.

„Při vší úctě, jako sluha nemůžete být na pána, tak drzí, jako dnes při večeři. Jak by jste, reagoval vy, kdybych vám takto odpověděl.“ upozorní mě. Dostanu vztek.

„Nikdy jsem tě neuhodil a neuhodil bych.“ jak se opovažuje srovnávat mě s ním.

„Takhle jsem to...“

„Jestli se ti v mých službách nelíbí, nikdo tě nedrží. Klidně můžeš jít.“ rozkřiknu se na něj.

„Pane, prosím já sem to tak nemyslel.“ brání se. Padne na kolena s tváří k zemi. „Odpusťte.“

„Vstaň proboha.“ vyvalím na něj oči, takhle jsem ho ponížit nehodlal. Vstane a podívá se na mě kajícnýma očima.

„To ty mi promiň. Máš pravdu, už si musím dát pozor na to, co říkám.“ trochu překvapeně zamrká. Neubráním se úsměvu. „No, při zítřejší večeři budu uctivější.“ zapřísáhnu se.

„Vlastně, pán Robert mě požádal, jestli by jste, nemohl servírovat každé jídlo.“ zašeptá. Tvrdil, že nevěděl, že patřím k Jakubovi. To teď nebudu řešit.

„Cože? Proč?“

„Říkal něco o nedostatku služebnictva.“ vysvětlí mi.

„Jestli ten mladší všechny bije, ani se nedivím.“ i tak bych mohl projet Bouři aspoň mezi jídlem. Rezignovaně si povzdechnu. „Dobře.“

Pokoj mám hned vedle toho Jakubova, jen je zařízen mnohem skromněji. Najím se a zalehnu brzy, nechci ráno zaspat.

 

Probudím se hned po východu slunce. Obléknu a jdu do kuchyně. Tam se dozvím, že snídaně se podává až za tři hodiny, rychle tedy zaběhnu do stájí a osedlám Jiskru. Bouře mě přitom uraženě sleduje, obvykle každé ráno jezdím s ní, stejně tak i v jinou dobu, ale musím nechat proběhnout i Jiskru, když Jakub nemůže. Vyjedu na ní ze stáje a rozjedu se k bráně, ta je ale zavřená, tak to vezmu parčíkem kolem zámečku.

 

V kuchyni mi opět strčí do ruky jen tác s jídlem a konvici s čajem. Nějakým zázrakem se mi to nepodaří rozlít. Vejdu do jídelny a mírně se třem přítomným ukloním. Oběma bratrům naliji čaj a na talíře jim přendám vajíčka, šunku, sýr a čerstvý chléb. Oběma se pokloním a přejdu k Jakubovi, před kterého, jen konvici postavím, stejně tak podnos, aby si mohl vzít, to na co má chuť.

„Děkuji.“ usměje se na mě Jakub a sám se obslouží. Koutkem oka zahlédnu Adama rudého vzteky. Jo není nad menší demonstraci samostatnosti. Postavím se vedle dveří a čekám, jestli budou pánové ještě něco potřebovat, tak jak to dělá vždy Jakub.

„Dominiku, co máte v plánu na dopoledne? Rád bych vás tu totiž provedl.“ zeptá se Robert, potom, co všichni dojí a mě až po chvilce dojde, že mluví s Jakubem. Sakra, už jsem se lekl.

„To budu moc rád.“ kývne nadšeně Jakub a já jen zírám, jak si na to být mnou zvykl.

„Výborně, tak můžeme vyrazit hned.“ oba se postaví a opustí pokoj. To snad nemyslí vážně, on mě tu klidně nechal s tím cvokem samotného. Nervózně přešlápnu. Když tam další půl hodinu jen sedí,

 dojdu ke stolu.

„Pane? Smím sklidit ze stolu?“ lhostejně kývne. Začnu tedy skládat nádobí na podnos. Mám všechno krom malé slánky, se kterou si hraje Adam, pak jí přesune k okraji stolu a převrátí. Všechna sůl se vysype na zem.

„Ukliď to!“ rozkáže a významně se na mě podívá. O co mu sakra jde. Pohled mu oplatím. Silou vůle se donutím ke klidu.

„Jistě, jen dojdu pro koště.“ chci vzít podnos, ale zadrží mě.

„Ne, rukama!“ přikáže. To už trochu přehání, ale přesto se shýbnu a neohrabaně se snažím sesbírat zrníčka soli, které vracím do slánky. Jen počkej a just tu sůl nevyměním.

Vedle mě se ozve řinčení skla a dokonce mě jeden střep zasáhne do obličeje. V šoku se podívám na hromadu střepů a pak na nad sebou stojícího Adama. Copak se dočista zbláznil? Proč to udělal? Postavím se. Hned mě chytne pod krkem a přirazí k nejbližší zdi.

„Kdo ti dovolil vstát?“ zavrčí na mě. Vůbec nevím, co mám dělat.

„Někdo by tě měl naučit jak se chovat.“ přejede mi prstem po modřině na tváři. Vyděšeně sebou zazmítám a pokusím se ho odstrčit. Bezvýsledně.

„Proč se o tebe princ tak stará? Spíš s ním?“ zeptá se na rovinu. Vytřeštím na něj oči, jak si může myslet něco takového. Vždyť je to blbost.

„Ne.“ zachroptím, jak mi víc stiskne krk. „Pusťte mě.“

„Tak řekni pravdu.“ víc zesílí stisk.

„Nespím.“ zasípu. V tu chvíli se mnou mrští o zem.

„Ukliď to tu!“ a odejde. Co to, sakra, mělo znamenat. Chytím se za bolavý krk a snažím se uklidnit. Dost, končím. Řeknu, kdo ve skutečnosti jsem a vypadnu odsud. Ne, počkat. Jestli se to dozví otec, tak ne jen, že propustí Jakuba, ale určitě mi vezme Bouři, jak už mi tolikrát vyhrožoval.

Musím to tu vydržet ještě pár dní a odjedeme. To zvládnu!

Shýbnu se a rozbité nádobí přendám na plechový tác. Samozřejmě se pořežu. To je dneska den a to prý střepy znamenají štěstí. Celou dlaň mám od krve, ale nevšímám si toho, rychle ještě zametu a odnesu střepy do kuchyně. Nevím kam je vyhodit.

„Co je to?“ ukáže na střepy správce. Ten mi tu ještě chyběl. „Ten servis zaplatíš.“ zavrčí nepříjemně. Jen kývnu a jdu ke stájím, nemám náladu se s ním dohadovat.

Chci vyvést Bouři na dvůr, ale odmítá se hnout. Povzdechnu si a omluvně jí podrbu za uchem.

„Ale no tak, přeci tu nemůžu nechat chudáka Jiskru celý týden zavřenou.“ domlouvám jí. O tři jablka později stále uražená vydupe ze stáje. Vyhoupnu se do sedla a tryskem se rozjedu z brány. Do oběda moc času nezbývá a chci se podívat na opačnou stranu než včera. Tentokrát na žádné jezero nenarazím, jen lesy a za kopcem skromná vesnička.

Mírně neodhadnu čas návratu. Vlítnu do kuchyně, popadnu nachystanou polévku a běžím k jídelně. Přede dveřmi zastavím a snažím se vydýchat. Vejdu dovnitř.

„Omlouvám se za zpoždění.“ všichni přítomní se na mě podívají. Dojdu ke stolu a položím mísu.

„Do-Jakube? Od čeho je ta krev?“ nechápu, o čem mluví, dokud si neprohlédnu polévkovou mísu. Jedno celé ucho je od krve. Ale jak... Sakra. Moje ruka. Úplně jsem zapomněl, že sem se ráno pořezal.

„Já se omlouvám, přinesu novou polévku.“ popadnu nádobu a chci odejít.

„Počkat, myslím, že se tě princ na něco ptal, tak odpověz!“ zastaví mě Adam. Otočím se teda nejdřív k němu. Jako obvykle má ve tváři arogantní výraz. Potom dojdu k Jakubovi a ukloním se.

„Omlouvám se, pane. Ráno jsem nedopatřením upustil tác s nádobím a pořezal se o střepy. Potom jsem šel projet vašeho koně a na ránu zapomněl.“ vymluvím se. Nemusí vědět, co se doopravdy stalo, určitě by pak trval na to, abychom řekli pravdu. Jakub si povzdechne.

„Mohl by mu ruku někdo ošetřit?“ podívá se Jakub na oba bratry. K mému překvapení a zděšení vstane Adam s tím, že to zařídí. Následuji ho tedy na chodbu a mísu předám jedné služebné.

„Dones do jídelny oběd pro dva!“ nařídí jí Adam a vede mě ven a pak do domku za zámečkem. Zaklepe. Otevře mu stará dáma s vyřezávanou holí v ruce. Zářivě se na něj usměje.

„Pořezal se.“ řekne jen a odejde.

Příště se podíváme, jak celou situaci prožívá Jakub.

 

 

„Tak pojď dál.“ pobídne mě stařenka. V domku je to malé, vlastně se jedná o jedinou místnost s postelí a stolem. Jsou tu kachlová kamna a nad nimi zavěšené sušené květiny.

„Posaď se a ukaž mi tu ruku.“ udělám to. Chvíli ránu zkoumá, než vytáhne hadřík a lahvičku s čirou tekutinou. Syknu bolestí, když mi začne ruku drhnout hadříkem.

„Jen drž. Dostala se ti tam nečistota. Jen to vyčistím a obvážu.“ zatnu zuby a snažím se vydržet, pekelně to štípe. Konečně hadřík odloží a vytáhne obvazy, kterými mi ránu omotá.

„Děkuji.“ poděkuju a zvednu se k odchodu.

„Počkej moment, na, odnes to panu Adamovi, že mu to posílám a jedl dnes něco?“ podá mi nádobku s mastí.

„Včera večeřel a dnes ráno snídal.“ řeknu po pravdě. O ničem jiném nevím.

„Opravdu?“ rozzáří se stařena. Něco mi snad uniká? „Tak mu s tím zanes rovnou i oběd. Nebo už jedl?“ v odpověď jen zaskočeně zavrtím hlavou. Zřejmě to ani nemá v plánu, když služebné řekl o jídlo pouze pro dva.

„Tak jdi už.“ vystrčí mě za dveře a nepřestává se usmívat. Podívám se na nádobku a zaúpím, když mi dojde, že za tím cvokem musím jít.

V kuchyni požádám o jednu porci jídla, kterou mi jedna milá mladá služebná připraví a navede mě k Adamovu pokoji.

Zaklepu a vejdu.

„Co tu chceš.“ vyštěkne hned, jak tam strčím nos.

„Přinesl jsem jídlo a tohle vám mám předat.“ jídlo i s mastí položím na malý stolek. Rozhlédnu se, na pokoj cvoka, to tu vypadá celkem normálně. Má dokonce i barevné závěsy, vlastně celý pokoj je barevně pestrý a útulný. Vůbec se mi to k němu nehodí. Méně by mě překvapila i kobka s rakví na spaní. K mé smůle si všimne mého zkoumání.

„Něco se ti nezdá?“ zavrčí.

„Hledám rakev.“ pronesu bezmyšlenkovitě a hned na to strnu. Řekl jsem to nahlas. Polekaně se otočím k Adamovi, který je vzteky bez sebe.

„Cože?“ procedí skrze zaťaté zuby, dojde mi, že je zle.

„Nic pane.“ rozhodím ledabyle rukama a vykouzlím ten nejnevinnější úsměv. „Budete ještě něco potřebovat?“ neodpoví a dál mě pozoruje. „Pokud ne, půjdu.“ podaří se mi docupitat jen ke dveřím.

„Vrať se!“ v duchu si rvu vlasy z hlavy, už jen takový kousek chyběl a byl bych z těch dveří venku.

„Ano pane?“ vrátím se k šedoočkovy, který se, se založenýma rukama opíral o zeď. Potom přejde k posteli, na kterou se posadí a ukáže na podlahu před sebou.

„Klekni si!“ si dělá legraci, ani se nehnu a vypočítávám, jestli stihnu doběhnou ke dveřím dřív než on. „Něco jsem ti řekl.“ vyštěkne, až nadskočím a pomalu se k němu došoupu. „Kleknout!“ se zatnutou pěstí se svezu na kolena. Jestli se mě jen dotkne, přísahá, že ho zabiju. Adam otevře nádobku od stařenky, kterou předtím vzal ze stolu. Dvěma prsty nabere trochu masti a rozetře mi jí na krk. Rozpačitě uhýbám očima všude kolem. Co to zase dělá a hlavně proč? Že by se cítil provinile za to ráno, nejspíš tam budu mít pěkně vybarvený otisk jeho ruky. Nečekaně jemně mi přejíždí prsty po kůži.

„Proč sis nenechal ošetřit všechno?“ vyštěkne najednou, až leknutí nadskočím.

„Věděl jsem jen o té ruce.“ řeknu zaskočeně a rychle dodám, „Pane.“

„Ten šrám u oka si aspoň opláchni vodou.“ řekne o něco mírněji.

„Šrám?“ nechápavě si zašmátrám v obličeji a opravdu nahmátnu drobnou ranku. Od čeho to ale,... No jistě, od toho skla, které se rozlétlo na všechny strany, když Adam upustil čajový servis. Tak si to spočítáme. Mám opuchlou tvář, pořezanou ruku, šrám u oka, otisky rukou na krku a to jsme tu teprve dva dny, jak budu vypadat po týdnu? S hlubokým a útrpným povzdechem se opět postavím.

„Mohu už odejít?“

„Ne. Kdo podle tebe odnese nádobí, až se najím. Nehodlám tu běhat po chodbách a hledat si služebnictvo.“ prohlásí povýšeně a sedne si ke stolu.

„Kuchyň, víte kde je?“ zeptám se dřív, než se dokážu zadržet. Naštvaně se na mě podívá.

„Omlouvám se pane, počkám za dveřmi.“ svěsím ramena a mírně se ukloním. Něž opustím jeho pokoj ještě zašeptám: „Dobrou chuť pane.“ a pak asi deset minut stojí opřený o zeď a čeká, až se nají.

V tu chvíli se ozve můj vlastní žaludek. No jo vždyť já ani nesnídal. Něco si vezmu pak v kuchyni a hurá do stáje. Venku je krásně docela rád bych si vyjel zase k tomu rybníku. Jen si tentokrát věci lépe schovám. Ten přívěsek mě stále mrzí a mrzet nepřestane.

Počkám ještě pár minut, než zaklepu a vejdu do pokoje.

„Pane doj...“ ztichnu, když si všimnu, jak se zavřenýma očima leží na posteli. Usnul. Takhle uvolněný vypadá celkem mile. Jo, není nad to, když vás ostatní lidi mají nejradši spícího. Pro sebe se uchechtnu a odnesu prázdný talíř.

 

Bouři uvážu ve stínu vysokých stromů a vysvleču se. Předtím jsem to tu objel dokola snad pětkrát, abych se ujistil, že tu nikdo není. Zřejmě je to pro vesničany moc daleko, jinak nechápu, proč tu nedovádí alespoň děti.

Vlezu do vody a vážně uvažuji, jak dlouho by mi trvalo doplavat na druhý břeh. Nakonec to zavrhnu, kdyby někdo přišel a chtěl ukrást Bouři, nestihl bych se vrátit. I když pochybuji, že by s někým cizím šla, ale stejně mohl by jí nějak ublížit. Ne to nebudu riskovat. Hezky si tu lehnu na břehu do mělké vody a chytnu trochu toho bronzu. Navíc si aspoň odpočinu. Jestli bude večeře probíhat ve stejném stylu, jako ty předešlá jídla, tak mi ten odpočinek jen prospěje.

 

Pane bože ať je to sen, zlý a děsivý sen. Chci se probudit, tohle není pro mě, neumím se chovat, jako pán. Když ke mně po příjezdu přistoupil ten komoří, nebo kdo to je, úplně jsem se rozklepal. Jsem tak rád, že můžu být zalezlý ve svém pokoji, neplánuji vylézt až do odjezdu. Ozve se klepání. V duchu zaúpím a s hlubokým nádechem vyzvu neznámého, aby vstoupil.

Do dveří strčí hlavu mladý, tmavovlasý kluk. Když mě uvidí, usměje se a vstoupí do místnosti.

„Vaše výsosti, jmenuji se Robert. Velice se omlouvám, že jsme vás s bratrem nepřišli osobně uvítat.“ to musí být jeden z bratrů. Co mám říct?

„To je v pořádku.“ proč jen se mi musí tolik třást hlas.

„Musíte být unavený, nechám vás.“ obdaruje mě dalším úsměvem.

„Děkuji, skutečně si potřebuji odpočinout.“

„Jen ještě jedna maličkost.“ zarazí se. „Slyšel jsem, že vás doprovodil osobní sluha.“ mírně sebou cuknu. Sluha? Zřejmě mluví o princi, vlastně ano on se tu vydává za sluhu. Sakra mám v tom zmatek.

Prostě kývnu. Nepřijde mi správné mluvit o princi, jako o svém služebníkovi.

„Pokud by vám to nevadilo, mohl by obsluhovat při jídle? Máme, poněkud, nedostatek služebnictva, zrovna včera od nás dvě služebné odešli.“ na tváři mu hraje stále milý úsměv. Páni, má skutečně krásný úsměv a oči také. Konsternovaně kývnu, aniž bych vnímal, nač se ptá.

„Výborně, vyřídím to v kuchyni. Odpočiňte si.“ popřeje mi a odejde. Zasněně si povzdychnu a zamyslím se. Na co se mě to ptal?

Děs.

Pro boha, co jsem to udělal.  Princ, přeci nemůže obsluhovat, navíc s tím nebude souhlasit. Každý pozná, že to není sluha a potom skončím bez práce. Ne to je málo, za tohle mě určitě zavřou.

Celé odpoledne strávím ve svém pokoji, až do příchodu služebné, která mi oznámí, že se bude podávat večeře.

Už mám hlad, ale je těžké těšit se na jídlo, když sedíte v jídelně ve společnosti dvou pánů. Z toho jeden se kouzelně usmívá, že by se rozbušilo srdce i mrtvému a druhý vás probodává tak nesnášenlivým pohledem, že máte chuť utéct.

Sedím vmáčknutý v židli. Když někdo rozrazí dveře, leknutím nadskočím. Ještě víc mě překvapí pohled na mého pána, který drží v ruce podnos s jídlem.

„Omlouvám se, můj pane, přinesl jsem polévku.“ mírně se ukloní. Jak to, že mu to nevadí, takhle se ponižovat. Tedy musí to být ponižující pro někoho, jak je princ. Ale on na sobě nedává vůbec nic znát a s eleganci jemu vlastní, položí mísu na stůl. Oddechnu si, když se chystá odejít a nikdo nic nepoznal, ale mladší z pánů ho zavolá s tím, že mu má polévku nalít. Když uslyším princovu odpověď, zatrne ve mně. Další události proběhnou, tak rychle, že se jim nedá zabránit.

Mladý pán Adam, vstane a vrazí princi facku. V první chvíli se leknu, ale potom vyskočím ze židle a postavím se před něj. Tohle tedy přehnal, nedovolím, aby někdo mlátil prince, i když si myslí, že je to pouhý sluha. Co to kecám, ani sluhu by neměl mlátit.

Vůbec netuším, kde se to ve mně vzalo. Omluvím se za princovo chování a vystrkám ho ze dveří jídelny, aby situaci nezhoršoval. Poznámky o jeho povinnostech navíc si nevšímám.

„Opravdu moc se omlouvám.“ přiložím mu na tvář studený obklad, když dojdeme do mých komnat.

„Není důvod, ty za nic nemůžeš.“ sykne, když si chladivý hadřík víc přitlačí k tváři.

„Bude lepší, když řekneme pravdu.“ jsem o tom přesvědčený. Tohle by mohlo dopadnout hodně špatně, kdo ví, co všechno se může stát.

„Ani náhodou. Nehodlám tu být zavřený, dokonce vydržím i fackování od toho magora.“ zamítne. Jen si povzdechnu, vypadá opravdu odhodlaně.

„Při vší úctě, jako sluha nemůžete být na pána, tak drzí, jako dnes při večeři. Jak, by jste, reagoval vy? kdybych vám takto odpověděl.“ zeptám se ho a hned mi dojde, jaká to byla chyba.

„Nikdy jsem tě neuhodil a neuhodil bych.“ řekne potichu, ale naštvaný tón v hlase mi neunikne.

„Takhle jsem to...“ pokusím se to vysvětlit.

„Jestli se ti v mých službách nelíbí, nikdo tě nedrží. Klidně můžeš jít.“ křičí a já začínám panikařit. Nechci přijít o práci, je to celý můj život a nic jiného nemám.

„Pane, prosím já sem to tak nemyslel.“ v zoufalství padnu na kolena. „Odpusťte.“

„Vstaň proboha.“ řekne udiveně. Okamžitě ho poslechnu.

„To ty mi promiň. Máš pravdu, už si musím dát pozor na to, co říkám.“ v tu chvíli musím vypadat, jako naprostý idiot, protože se princ při pohledu na mě zasměje. No co, nestává se často, aby se vrchnost omlouvala. „No, při zítřejší večeři budu uctivější.“ prohlásí.

„Vlastně, pán Robert mě požádal, jestli by jste nemohl servírovat každé jídlo.“ informuji ho opatrně.

„Cože? Proč?“

„Říkal něco o nedostatku služebnictva.“

„Jestli ten mladší všechny bije, ani se nedivím.“ pravdou je, že já také ne. Nechtěl bych tu pracovat.  „Dobře.“ kývne nakonec a zcela zdeptaný se zavře ve svém pokoji. Chtěl jsem mu nabídnout výměnu ložnic, alespoň na noc, ale radši to odložím na zítra.

 

Ráno zjistím, že princ není ve své ložnici. Nijak mě to nepřekvapí, i doma byl zvyklí vstávat brzy, aby mohl být, co nejdéle ve stájích. Upřímně si myslím, že se chtěl vždy jen vyhnout výčitkám svého otce a proto se snažil zmizet dřív, než se vůbec vzbudí. Nejhorší bylo, když chtěl, abych si takto ráno vyjel s ním. Po výmluvě, že nemám koně, mi daroval Jiskru. No nemám já skvělého pána?

Obléknu se a vypravím do jídelny, ještě před příchodem služebné, která by mě na připravenou snídani upozornila.

„Dobré ráno.“ přivítá mě pan Robert. Je to zvláštní pořád se usmívá, ale vůbec mi nepřijde, že by ten úsměv nebyl upřímný.

„Dobré ráno.“ oplatím mu a zasednu ke stolu. Na přítomného pana Adama se raději nepodívám.

Když do místnosti, vstoupí princ se snídaní, modlím se, aby vše proběhlo v klidu, ale nebyl by to on, kdyby nedal najevo, co si o přítomných pánech myslí.

„Dominiku, co máte v plánu na dopoledne? Rád bych vás tu totiž provedl.“ zeptá se Robert, potom, co všichni dojíme.

„To budu moc rád.“ zareaguji nadšeněji než by se hodilo, ale nemůžu si pomoct.

„Výborně, tak můžeme vyrazit hned.“ společně opustíme jídelnu.

„Dům není tak zajímavý, co byste řekl parku?“ jen kývnu, hrozně rád bych se zašel podívat i za Jiskrou do stájí, ale nemám odvahu sám to navrhnout.

 

„Co si myslíte o tom nápadu se sňatkem.“ zeptá se mě po chvilce chůze po prašné cestě parkem. Trochu mě to zarazí, ale potom si vzpomenu na princovo, zásadně proti.

„Rozhodně mě to překvapilo.“ zazubím se při vzpomínce na výraz v princově tváři, když jsme sem jeli.

„To nás bohužel ne.“ povzdechne si Robert a úsměv je najednou pryč. „Tedy nechápejte mě špatně, to není nic proti vám, jen otec s tímto počítal už od začátku. Nedal nám na vybranou, pokud si jednoho z nás vyberete, musíme souhlasit.“

Nechce mě, tedy prince, přesto mě to u srdce zabolí, ale mnohem víc bolí ten jeho smutný výraz. Chci vidět znovu ten úsměv. Povzbudivě se usměji.

„Nemusíte mít obavy, rozhodně jsem se sem nepřijel oženit.“ tahle věta mě stála velké sebezapření, ne že bych se chtěl ženit, ale cítím se odmítnutý.

„Vlastně jsem chtěl vysvětlit Adamovo chování.“ prohlásí. „Musíte ho omluvit, náš otec je, jak to říct, hodně chladný a rázný člověk. Já jsem většinu času na obchodních cestách, ale Adam tu zůstává a myslím, že jeho chování je jistou podobou vzdoru otci.“ pozorně ho poslouchám a říkám si, jestli bych neměl Adama litovat. Robert se ke mně mírně nakloní.

„Já bych proti nebyl.“ zašeptá. Celý zrudnu, když mi dojde, o čem mluví. Nemůžu si pomoci a začnu se culit.

„Chcete se už vrátit?“ zavrtím hlavou. Projdeme celý park a povídáme si snad o všem.

Ještě celý rozechvělý se vrátím do pokoje a svalím na postel. Proč jen musí být, tak úžasný. Aaaaa, zblázním se z toho, nechci mu lhát a nechci o něj přijít a opravdu bych si přál ho mít.

 

Zavedu Bouři do stájí.

„Ahoj.“ pozdraví mě ten mladík, který mi ukázal kam ustájit koně, když jsme přijeli.

„Ahoj.“ oplatím mu pozdrav. Začnu Bouři odsedlávat a přitom si všimnu zvědavého pohledu toho chlapce. „Děje se něco?“ zeptám se ho, trochu podrážděný pod jeho pohledem.

„Nic se neděje.“ pokrčí rameny. Vrátím se tedy pohledem k Bouři a nevšímám si ho.

„Kolik ti je?“ zeptá se najednou a s nakloněnou hlavou mě sjíždí pohledem.

„Osmnáct. Proč?“

„Jen se ptám, kdy odjíždíte?“ další otázka a začínám mít dojem, že tím někam míří.

„Asi za pět dní.“ odpovím a zavřu vrátka k Bouři. Ještě zkontroluji Jiskru, měl bych jí vyvést, alespoň na večer.

„To je tvůj kůň?“ otočím se k tázajícímu, který ukazuje na Bouři.

„Proč se mě pořád na něco ptáš?“ nechápu. K mé hrůze chlapcova tvář celá zrudne a pohledem se soustředí na něco strašně zajímavého v koutě.

„No já si jen myslel, že bychom mohli...“ breptá a špičkou boty ryje v zemi.

„Co?“ zeptám se netrpělivě.

„Nemohl bych si s tebou někdy vyjet na koni?“ vyhrkne rychle. Proč s tím dělal, takové tajnosti?

„Jasně, mohl bys mi to tu ukázat.“ nadhodím, bude fajn mít společníka a průvodce.

„Tak jo.“ rozzáří se. „Já jsem David.“ představí se mi. „A ty?“

„Jakub.“

 

Při pohledu na podnos s večeří se mi rozkručí v břiše. Ach jo. Snad se neozve, až budu v jídelně.

„Dobrý večer.“ popřeji s mírnou úklonou. Krom Jakuba mi nikdo neodpoví, ale nad tím se vůbec nepozastavuji a naservíruji večeři.

„Nalej nám víno!“ přikáže mi Robert. Zní vlídněji než jeho bratr.

„Jistě.“ rozhlédnu se po místnosti a v rohu na stoličce zahlédnu džbánek s rudou tekutinou. Dojdu pro něj, ale když se s ním vracím ke stolu, zakopnu o lem koberečku a celý obsah se vyleje na Adama. Nejdřív nehne ani brvou, jen sedí a dívá se před sebe. To mě možná děsí dokonce víc, než kdyby na mě ječel. Robert se přemáhá nesmát a na Jakubovi je vidět, že se bojí toho, co bude následovat, stejně jako já. Blbej koberec, kdo sem takovouhle volovinu vůbec dal.

Když se Adam najednou zprudka zvedne, poděšeně uskočím. On mě zabije. Pomyslím si a překvapeně ho pozoruji, jak s ledovým klidem opouští místnost. Byl jsem, tak v šoku, že sem se ani nezmohl na omlouvání.

„Já se moc omlouvám za svého služebníka.“ vyhrkne zoufale Jakub, zatím co Robert se rozesměje naplno.

„Nic se nestalo, tedy mě ne.“ vydechne. „Váš sluha by se, ale měl jít mému bratrovi omluvit osobně a zanést mu jeho večeři.“ navrhne a Jakub jen poslušně přikyvuje. No výborně, skvěle si to vymyslel. Zabije mě beze svědků.

Ještě setřu rozlité víno a vezmu Adamovu porci jídla. Před dveřmi jeho ložnice se zarazím. Sesbírám poslední zbytky odvahy a zaklepu. Z druhé strany se nic neozve, samozřejmě. Vezmu za kliku a opatrně otevřu dveře.

Adam stojí u okna a nepřítomně hledí na nádvoří. Když mě konečně zaznamená, otočí se a já si všimnu, že už je převlečený. Jeho do té doby uvolněná tvář, se zkroutí do naštvané grimasy. Položím večeři na stolek a opravdu hluboce se ukloním.

„Moc se omlouvám, pane, zakopl jsem.“ hlas se mi třese strachy, od něj už mě nic nepřekvapí a nedivil bych se, kdyby mě opět udeřil.

Zaslechnu tiché kroky, ale neodvažuji se vzhlédnout, abych ho víc nenaštval. Odšoupnutí židle.

Podívám se na Adama, který právě zasedl ke stolu. Taky mohl něco říct. Chci počkat, až se nají za dveřmi, jako o oběd.

„Nedovolil jsem ti odejít.“ upozorní mě klidně. Vrátím se tedy na své předchozí místo.

„Smím odejít, pane.“ připadám si jak malý harant, kterému někdo dává lekce správného chování.

„Ne.“ zamítne a jí klidně dál.

To se mě snaží mučit. Mám neuvěřitelný hlad a musím tu stát a sledovat ho při jídle. Ach jo, já chci domů. Povzdychnu si.

Dojí.

„Mohu sklidit, Pane?“ přistoupím ke stolu.

Zkoumavě se na mě podívá. Pak bez jakéhokoli varování vstane a chytne mě za ruku. Odtáhne k posteli, na kterou mě hodí.

„Co to děláte?“ vykřiknu a chci vstát, ale strčí mě zpět a zalehne.

„Dnešní noc strávíš se mnou.“ oznámí mi.

„Ani omylem.“ obrátím se a pokusím se, z pod něj dostat.

„Neptám se, přikazuji.“ tak to už je vrchol. Jeho ruce se rozběhnou po mém těle.

„Ne.“ zakvílím, snad mě někdo uslyší.

Když se nepřestávám bránit, jednoduše mi přiváže ruce k pelesti, mou vlastní vázankou. Potom ze mě sleze, sedne na kraj postele a rukama mě hladí po těle.

„Nechte mě.“ kopu kolem sebe nohama, ale na něj nedosáhnu.

„Proč se bráníš?“ zdá se mi to, nebo opravdu nic nechápe. Dlaní mi zajede pod košili a se zamyšleným pohledem zkoumá můj hrudník a bříško.

„Jsi drzý. Říkal jsem ti přeci, že je potřeba naučit tě dobrému chování.“ pronese. Jeho dychtivý pohled mě vyděsí. Zacloumám svými pouty, ale látka nepovolí. Opře se lokty kousek ode mne a bradu si položí na spojené ruce.

„Zničil si mi oblíbenou košili. Co bych s tebou měl udělat?“ zeptá se. Konečky prstů se dotkne mé tváře.

„Princ mě bude shánět.“ zkusím poslední možnost záchrany, před odhalením své pravé identity.

„Proč by měl, jsi jen poskok. Měla by pro tebe být pocta, když si tě pán vyvolí za svou hračku.“ pronese to s takovou samozřejmostí, že by ste tomu i věřili.

„Nejsem váš sluha a už vůbec ne hračka.“ bráním se zuřivě, kde se ta odvaha ve mně bere, netuší, ale tímhle tvrzením mě opravdu namíchl.

„Chtěl bys být?“ zeptá se zcela vážně.

„Co?“ dostanu ze sebe zaskočeně.

„Můj.“ jeho co? A vůbec, mě to nezajímá, nebudu jeho, ať už se jedná o cokoli.

„Ne.“ vyštěknu. Jeho výraz se na moment změní a dokonce se mi zdá, že v něm vidím bolest.

Zaklepání. Polekaně se podívám ke dveřím. Vyvede mě to z míry natolik, že zapomenu volat a pomoc. Což ani není potřeba, protože o chvilku později se dveře otevřou.

 

„Adame já...“ začne hned s příchodem Robert, ale zarazí se při pohledu na mě. Bez jakéhokoli slova, přejde k posteli a rozváže mi ruce. Adam nehne ani brvou a jen ustoupí k oknu.

„Mohl bys na mě počkat za dveřmi, prosím. Chci si s tebou promluvit.“ řekne Robert, aniž by se na mě podíval. Kývnu, měl bych vzít nohy na ramena, popadnout Jakuba a jet domů. Ale poprvé za tu dobu, co jsme tu mě o něco poprosil.

Zavřu za sebou dveře a opřu se o zeď, teprve teď mi dojde, co se vlastně stalo a celý se rozklepu. Co kdyby nikdo nepřišel? Co by se stalo, kdyby byl na mém místě Jakub?

Z představy, jak se Adam dotýká Jakuba, se mi udělá zle.

Zaslechnu hlasy. Nakloním se blíž ke dveřím, abych slyšel.

„Muselo ti úplně přeskočit. Nejen, že se chováš před princem, jako hulvát, ještě k tomu znásilňuješ jeho sluhu.“ nadává Robert. Mohl by hlasitěji, je ho špatně slyšet.

„Neznásilnil jsem ho.“ řekne Adam lhostejně.

„A co kdybych nepřišel?“ možná když trochu pootevřu dveře, uslyším líp. „Sakra uvědomuješ si, jaké z toho můžou být problémy, když se to princ dozví?“ pro sebe se ušklíbnu. Na to je už trochu pozdě.

Opatrně vezmu za kliku a pootevřu, neodolám a nahlédnu dovnitř. Oba stojí u okna a jsou zády ke dveřím.

„Princ je mi ukradený. Skáčeš kolem něho jen kvůli otcovu příkazu, ale já se nehodlám podvolit.“ Adam má zřejmě vztek.

„Proto týráš služebnictvo? Uznávám, že je ten kluk drzí, ale to není důvod k jeho mrzačení. Všiml jsem si těch modřin na krku a tu ruku si mu také pořezal ty, že ano?“ to mu trochu křivdí, ale nevadí, jen mu dej, zaslouží si to. Adam na to, ale nic neřekne.

„Už se ho nedotýkej, je to jasné?“ zní opravdu nebezpečně, já bych ho tedy poslechl.

„Už jsem se rozhodl.“ prohlásí Adam.

„Jak to myslíš?“ to by mě taky zajímalo.

„Bude můj, nepleť se mi do cesty!“ zavrčí Adam nebezpečně. Zatrne ve mně.

„Co to kecáš, nemůžeš ho mít.“ jo přesně, copak mu přeskočilo, vlastně co se divím, to že je to magor vím od první chvíle.

„Proč ne?“ vyštěkne. „Ty si vezmi princátko a já si nechám poskoka. To je fér, nemyslíš?“ vůbec se mi nelíbí tón jeho hlasu, tak chladný.

„Nemluv o princi, jako o zboží.“ napomene ho Robert.

„Proč ne, jde tu jen o obchod. Snažíš se mu zalíbit a získat postavení, nic jiného v tom není. Když se rozhodne nechat si tě, vezmeš si ho, ale máš pravdu, princ v tomhle není zbožím, to ty. Nabízíš se mu, jak nejlacinější děvka.“ řekne pohrdavě, načež dostane pořádnou facku, až se skácí na zem a chytí za tvář. To už se mi, tak nelíbí. Ano, je to arogantní hajzlík, ale mlátit by ho nemusel.

Robert se potom rudý vzteky, vyřítí ze dveří, aniž by mi věnoval sebemenší pozornost. Skvělé a to jsem na něj měl počkat. Musím pryč, dřív než se Adam vzpamatuje.

 

Proč se to muselo, takhle zvrtnout? Co budu dělat?

Když Adam říkal, že budu jeho, zněl docela odhodlaně.

Odjet? Ne, to by všechno prasklo, protože jestli je pravda, co jsem slyšel o nevlastním strýci, nebude se mu líbit odmítnutí, navíc za jeho nepřítomnosti. Určitě by byl schopný přijet k nám.

Budu muset počkat než se vrátí. Jakub zdvořile odmítne oba bratry a pojede se domů.

„Ahoj.“ leknutím nadskočím. Přede mnou stojí David a usmívá se, tak upřímně a zářivě, že v momentě zapomenu na všechny problémy. „Kam jdeš?“ zaraženě se rozhlédnu, stojím na nádvoří, ale skutečně netuším, kam jsem měl namířeno.

„Asi do stájí.“ vzpomenu si na chudáka Jiskru.

„Můžu s tebou?“ zazáří mu oříškové oči. Ještě není, tak pozdě, mohli bychom se jet projet. Kývnu.

„Máš koně?“ zeptám se ho před stájí. Smutně zavrtí hlavou.

„Jak si tedy se mnou chtěl jet?“ nechápu.

„Já myslel, že bys mi půjčil svého a jel na princovu.“ navrhne nesměle.

„Bouře je moc divoká, není tu jiný kůň?“ myslím, že krom našich, tu musí být nejméně jeden.

„Jen hřebec pana Adama a k tomu máme zakázáno chodit.“ ani se neptám, proč.

„Tak si vezmeš Jiskru. Umíš vůbec jezdit na koni?“ horlivě přikývne a už se žene ke kobylce. Jiskra je klidný a přátelský kůň, určitě mu nic neudělá.

Osedlané koně vyvedeme. Po očku sleduji, jestli David bude mít problém při nasedání, ale vede si velmi obratně. Fajn, alespoň se o něj nemusím bát.

„Kam pojedeme?“ přikluše blíž, abychom jeli vedle sebe.

„Nijak daleko, za hodinu bude tma. Kousek odsud sem narazil na jezero, mohli bychom...“

„Tam nemůžeme.“ zavrhne to polekaně.

„Proč ne?“ nechápu to, nic nebezpečného jsem tam neviděl.

„Dříve tam dováděly děti z vesnice, ale pan Adam zakázal k jezeru chodit.“ dostane ze sebe. Ten člověk mě štve víc a víc.

Když mi mastí ošetřoval krk byl, tak jemný a dalo by se říct, že i milý, ale zřejmě jsem se spletl. Je to prostě jen rozmazlený fracek.

„Proč jim tam zakázal chodit?“ zadoufám, že k tomu měl alespoň dobrý důvod.

„Prý ho jejich přítomnost ruší, asi se mu tam líbí a chce mít klid.“ toliko k dobrému důvodu. „Neměl by si tam jezdit, trestá se to.“ copak se tady všichni definitivně zbláznili?

„Jak?“ zajímám se.

„To je různé. Vězením, nebo ranami holí.“ doslova vyvalím oči, u nás se bitím trestají až krádeže a to nemluvím a kradení jídla.

„Fajn, už tam nepůjdu.“ slíbím se smutným povzdechem. Líbilo se mi tam.

 

Asi po dvou hodinách se vrátíme a odsedláme koně.

„To bylo fajn, můžu jet s tebou i zítra?“ taky se mi to líbilo, proto souhlasím.

Už se chystám do svého pokoje, když mě na chodbě zastaví Robert.

„Kam si zmizel, chtěl jsem s tebou mluvit.“ vytkne mi.

„Omlouvám se pane. Čekal jsem, jak jste mi řekl, ale potom ste odešel a já se musel ještě postarat o koně.“ omluvím se.

„Aha, zapomněl jsem. Už si mluvil s princem?“ poznám, že se toho obává.

„Zatím ne.“ tak to jsem opravdu zvědaví, co chce.

„Prosím neříkej o tom, co se stalo v Adamově pokoji.“ zdá se mi to, nebo zní opravdu zoufale.

„Proč bych neměl?“ zeptám se povýšeně, můžu si to dovolit.

„Když se to dozví, bude chtít odjet a to bych skutečně nerad.“

„Proč?“ zajímám se, při čekání před pokojem jsem slyšel dost, ale jen od Adama.

„Bratr má pravdu, jsi drzí.“ trpce se pousměje.

„Omlouvám se pane.“ radši to nechám být, vždyť na tom nezáleží. Ať už jsou jeho úmysly jakékoli, k trůnu mu to nepomůže.

Chodbou se ozve dupání a k nám dojdou tři vojáci. Jeden z nich mě chytí a skroutí ruce za záda a na zápěstí hned nasadí pouta.

„Co to děláte?“ vykřikne překvapeně Robert.

„Omlouváme se pane, ale je to rozkaz pana Adama.“   

 

„A důvod?“ jsem rád, že mě Robert brání, protože já sám jsem v naprostém šoku a nezmůžu se vůbec na nic.

„Porušil zákaz, přibližování se k východnímu jezeru.“ bez dalšího vysvětlování mě táhnou chodbou pryč. Jak můžou vědět, že jsem tam skutečně byl. Že by David? Ne to rozhodně ne, tohle by neudělal, je to moc fajn kluk. Trochu mě vyděsí nejen to, že Robert nejde za námi, ale hlavně směr, kterým mě vedou.

Jeden ze strážných zaklepe na dveře Adamova pokoje. Čekáme několik vteřin, než se uráčí otevřít a nechá mě vtáhnou dovnitř.

„Nechte nás!“ rozkáže a všichni tři opustí pokoj.

S rukama za zády odklopýtám, co nejdál od něj. Zatím co Adam se posadí ke stolu a vítězně si mě prohlíží.

„Mám pro tebe návrh.“ řekne povýšeně. Couvnu víc k oknu a vyhlédnu ven. Páni je to vysoko, ale i se zlomenýma nohama je možné žít.

„Jaký?“ šeptnu. Vážně se ho bojím.

„Dáš výpověď z princových služeb a staneš se mým sluhou.“ tak tohle je vážně úlet, co si o sobě vůbec myslí. Nenechám si diktovat život, navíc vypůjčený.

„Když odmítnu.“ zkusím a Adam se opravdu zle ušklíbne.

„Nechám tě zavřít.“ prohlásí.

„Nic jsem neudělal.“ snažím se bránit. Taky už bylo na čase.

„Že ne?“ protáhne pochybovačně. „Porušil si zákaz.“

„O ničem nevím.“ zapírám, stejně mi přijde, jako blbost za něco takového trestat.

„Mluvím o zákazu pohybovat se poblíž východního jezera.“ vysvětlí mi trpělivě, musí se opravdu dobře bavit.

„Nikdy jsem tam nebyl.“ zalžu, nemůže dokázat opak.

„Nezapírej.“ vykřikne. Aha, trpělivost je v háji. Prudce se zvedne a dojde k nočnímu stolku, který otevře.

„Co je potom tohle?“ když se ke mně otočí na ruce se mu pohupuje... můj medailónek. To on mi ho vzal. Zuřivě zaskřípu zuby, to mu zřejmě stačí a dojde až ke mně. Posměšně mi s ním zahoupe před očima.

„Tohle je zřejmě tvoje.“ ušklíbne se.

„Proč myslíte?“ procedím skrze zaťaté zuby.

„Možná jsem se spletl.“ změní názor a otevře okno. „Bezcenná cetka.“ rozmáchne se, že ho vyhodí.

„Ne.“ vyjeknu, aniž bych přemýšlel.

„Proč, vždyť není tvůj.“ zeptá se posměšně, ví, že vyhrál.

„Je můj.“ přiznám. Hned mi přilítne facka.

„Za to, že mi lžeš.“ odůvodní.

„Jako by jste, potřeboval důvod.“ zavrčím.

„Cože?“ zeptá se naštvaně, jsem si jistý, že slyšel dobře.

„Slyšel jste.“ narovnám se, jsem princ, nebudu se tu krčit v rohu.

„Jsi drzý.“ myslím, že začíná zuřit.

„To už jste říkal. Ale sloužím princi a ten je s mou službou spokojený.“ rozhodnu se ještě neprozradit. Nesmím.

Zle se mu zablýskne v očích.

„Uvidíme, jak moc se mu budeš zamlouvat po padesáti ranách.“ to snad nemůže myslet vážně. Nedám na sobě znát strach, tu radost mu neudělám.

„Tak co myslíš, bude se mu tvoje tělo líbit?“ provokativně mi dá zbloudilý pramen vlasů za ucho a pohladí po šíji.

„Už jsem říkal, že s princem nespí.“ pochopím, kam tím míří. Další rána, tentokrát, ale ztratím rovnováhu a spadnu na zem.

„Přestaň lhát, proč by si u sebe jinak držel drzého sluhu, jako jsi ty.“ já, ale nejsem sluha. Ječím v duchu a ze všech sil se bráním říci to nahlas. „Ale možná by bylo opravdu lepší najít si někoho poslušnějšího.“ přiklekne ke mně. „Ten hošík, co jsi s ním byl na projížďce, by nebyl k zahození.“

„Davida nechte na pokoji.“ doslova se ve mně vaří krev.

„To záleží na tvém rozhodnutí. Budeš sloužit u mě?“

 

„Nikdy.“ vyštěknu. Nebudu se podřizovat, takovému ubožákovy, navíc ohledně Davida mám už plán, jak se postarat aby se mu nic nestalo.

„Jak myslíš.“ poměrně klidně se napřímí a dojde ke dveřím, za kterými čekají stráže. „Můžete ho odvést.“

„Co můj přívěsek?“ otočím se k němu, než mě odvedou.

„Tam kam jdeš, ho nebudeš potřebovat.“

 

Vězení je opravdu odporná záležitost. Cely jsou hned vedle sklepa, tak se tu linula odpudivá vůně hnijícího ovoce a zeleniny. Aby toho nebylo málo, šoupli mě do malé, kamenné cely, bez okna s dubovými dveřmi. Na tvrdé zemi nebyla ani sláma a navíc se neobtěžovali sundat mi pouta.

Snaží se mě zlomit. Uvědomím si a s rozhodnutím, že má milý Adam smůlu, se posadím do rohu. Protáhnu nohy přes spoutané ruce, abych je nemusel mít za zády. Bude to rozhodně pohodlnější.

Po dvou hodinách obav, co si Adam zase vymyslí, se dveře od cely otevřely a za nimi stál Jakub. Oddychnu si. Poděkuje strážnému a pošle ho pryč, potom ke mně přiskočí.

„Pane, jste v pořádku?“ zeptá se starostlivě, při pohledu na mé modřiny.

„Jo.“ hlesnu a postavím se.

„Zařídím, aby vás pustili.“ slíbí mi.

„Ne.“ řeknu rázně a zhluboka se nadechnu. „Zůstanu tady.“ asi jsem se zbláznil.

„Pane? Proč, by jste, ale...“ nechápe.

„Požádáš o nového osobního služebníka na dobu, kterou tu strávím.“ začnu pomalu vysvětlovat, abych v první řadě pochopil sám sebe.

„Koho si mám vzít za služebníka?“ zeptá se zmateně.

„Jmenuje se David. Nevím, kde tu přesně pracuje, ale najdeš ho nejspíše u stájí. Mladý, poměrně vysoký, oříškové vlasy i oči.“ popíši mu ho. „Hlavně ho drž dál od Adama.“ naléhám.

Jakub si zhluboka povzdechne.

„Přeci vás tu nemůžu nechat.“ zamračí se.

„No mohl by si zrušit těch padesát ran.“ nadhodím opatrně. Jakub vyvalí oči a zuřivě začne přecházet po místnosti.

„Tohle je tedy vrchol, copak nevědí, kdo jste?“ vrčí.

„Ne.“ připomenu. Věnuje mi další trpitelský výraz.

„Nebude to už trvat dlouho.“ uklidňuji ho. „Až se vrátí strýc, odmítneš oba bratry a odjedeme.“

„Odmítnu?“ proč je tak překvapený, na tom jsme se dohodli hned na začátku.

„Ano.“

„Oba? I pana Roberta?“ vykoktá rozpačitě.

„Samozřejmě. Je to snad problém?“ podezřívavě si ho prohlížím. Proč pro boha zrudl. „Jakube? Co se děje?“

„Ne, nic. Nic se neděje, vše je v naprostém pořádku. Odmítnu, chápu.“ rozpačitě se zasměje a vyběhne z cely, aniž by za sebou zavřel.

Nechápavě se za ním dívám, potom mi to dojde. Je zamilovaný.

Tak to mi ještě scházelo, jak se to moh.... zpoza dveří vyjde Robert. Stačí mi jediný pohled na něj, abych poznal, že všechno slyšel.

„Takže ty jsi princ?“ ujišťuje se, že si to vyložil správně. Na moment mě napadne zapírat.

„Ano.“ prohlásím.

„A ten druhý.............sluha.“ je vážně v šoku. Zatím se na mě, ani nepodíval.

„Ano.“ potvrdím. Stále ho pozoruji a trochu se bojím jeho reakce.

„Ale proč jste se...“

„Vyměnili?“ doplním. „Nechtěl jsem být celé dny zavřený v cizím domě a nechat se přemlouvat ke sňatku, o který nestojí. Proto jsem donutil sluhu Jakuba k výměně.“ zdůrazním to, že jsem k tomu Jakuba donutil. Jestli nejsem úplně natvrdlý, tak se přítomný pán mému sluhovy líbí a já bych nesnesl, kdyby mu moje rozmary ublížily. Což se zřejmě už stalo.

„Ale nechal si se od bratra...“ s hrůzou se na mě podívá, když mu všechno dojde.

„Můj pane, prosím za odpuštění.“ padne na kolena a skloní hlavu. Horečně se začne omlouvat za chování svého bratra a vše brát na sebe. Povzdechnu si, netěší mě to tolik, jak jsem čekal.

„Postavte se!“ nakážu stroze. „Nemám v úmyslu, jakkoli vás trestat. Vlastně nechci, aby ještě někdo další o této záměně věděl.“ ujistím ho. V jeho tváři se nejprve objeví úleva, následně vystřídána zděšením.

„Tady, ale zůstat nemůžete.“ kde už jsem to slyšel?

„Potom promluvte se svým bratrem, ať příkaz zruší, ale o tom kdo jsem mu neříkejte.“ řeknu důrazně.

„Já nechápu...“

„Věřte mi, vše je lepší než, aby se můj otec dozvěděl pravdu o mé návštěvě zde.“ naléhá. „Mám návrh. Vy nikomu neprozradíte, kdo skutečně jsem a já zapomenu na chování vašeho bratra.“

 

„Dobrá, nikomu nic neřeknu.“ souhlasí Robert s mou podmínkou.

„Ani Jakub se nesmí dozvědět, že to víte.“ varuji ho. „V opačném případě nechám Adama potrestat.“

„Ale on přeci netušil, že jste princ.“ brání ho.

„Takové chování netoleruji, ani ke služebnictvu.“ řeknu přísně. Jak ho jen může omlouvat?

„Chápu.“ skloní poraženecky hlavu. Oddychnu si. Dojdu k protějšímu rohu a posadím se, Robert si prohlídne mé spoutané ruce.

„Nechám vám je sundat.“ oznámí a na moment odběhne, aby se vrátil s klíčem. Zbaví mně pout a posadí se vedle.

„Když nemáte o sňatek zájem, proč jste vůbec jezdil?“ zřejmě se to snaží pochopit.

„Z donucení. Navíc váš otec na mého naléhal, tak chtěl prostě mít klid.“ řeknu po pravdě.

„Aha.“ povzdech. „Za otce se omlouvám.“

„Nemusíte se mi tu omlouvat za každého člena vaší rodiny.“

„Za Adama ano.“ prohlásí. „On není zlí.“ tak tohle bych netvrdil, ani omylem. „Matka nám zemřela, když mi byli tři. Adam si jí vůbec nepamatuje, myslím, že právě proto neumí správně ukázat své pocity.“ posmutní.

„Pochybuji, že by v jeho chování byli, nějaké city.“

„Otec by se měl vrátit zítra a ještě dnes vymluvím bratrovi vaše věznění. Předpokládám, že hned potom odjedete.“ řekne opatrně a po očku mě sleduje.

„Ano.“ potvrdím mu.

„Ale měl jste tu zůstat týden.“ připomene mi. O co se snaží?

„To ano, ale v zájmu svého zdraví, jsem se rozhodl návštěvu zde zkrátit.“ pronesu úředně.

„Omlouvám se.“ skloní provinile hlavu. „Váš otec, asi nebude rád, když se vrátíte předčasně. Z toho, co jste mi řekl, se chce zbavit závazku vůči naší rodině. Jak znám svého otce, bude později vyžadovat další vaší návštěvu, protože mu tato přijde k namlouvání příliš krátká.“ zamyšleně si promne bradu. „Byl by skutečně velmi rozmrzelý, kdy se při další návštěvě, které by se pochopitelně musel zúčasnit i král, dozvěděl o vašem malém podvodu.“ má samozřejmě pravdu, ale rozčiluje mě ten fakt, že tím zřejmě někam směřuje.

„Co tedy navrhujete?“ zavrčím, ten jeho vítězný úsměv se mi nelíbí.

„Měl by ste se tu zdržet, tak dlouho, jak bylo domluveno.“ prohlásí, ale proč se pořád usmívá. Tohle je přeci hrozné, ale něco na tom bude. Navíc celou tu dobu budu trávit tady, tak bych mohl být v bezpečí.

„Asi máte pravdu.“ připustím s povzdechem.

 

Robert se musel skutečně činit, protože jsem se z toho vězení dostal už druhý den ráno. To že jsem pro ně pořád jen sluha, mi dali hned najevo. V kuchyni jsem jedné drobné kuchtičce pomohl s přípravou snídaně a hned jsem se s podnosem vydal do jídelny.

Zaklepu a opatrně vejdu.

„Dobré ráno.“ je ironii, že první osobou, které si všimnu je nenávistně se tvářící Adam. Ach jo. To co mi včera vykládal Robert je jednoznačný nesmysl, tenhle člověk žádné city nemá. Naservíruji snídani a opět se postavím ke dveřím.

Taky bych měl vzít něco k jídlu, poslední dobou skoro nejím, navíc jsem se na té tvrdé zemi ve vězení, vůbec nevyspal. Asi dnes vynechám projížďku a zajdu se do pokoje vyspat.

Dnes jsem ještě nemluvil s Jakubem, tak netuším, jak to dopadlo s Davidem. Snad je v pořádku.

Podívám se ke stolu. Robert se zvesela baví s Jakubem a Adam si se samolibým výrazem popíjí čaj.

Trochu mě znervózňují obdivné pohledy, které na staršího z bratrů hází Jakub. Snad mu to moc neublíží.

„Jakube, můžeš to tu sklidit.“ zavolá mě Robert. Je vidět, jak si užívá, to že mi může poroučet. Škodolibý parchant.

„Ano pane.“ řeknu i tak uctivě.

 

Celý zbytek dne všude pobíhalo služebnictvo, jako šílené a uklízelo se snad i pod kobercem. Všude byl zmatek a správce se zdál ještě nesnesitelnější.

Pokud jsem si myslel, že to do této doby bylo špatné, tak jsem netušil, jaké to bude, až se strýc vrátí.

 

„Ahoj.“ přichomejtne se ke mně David, zrovna když vyčesávám Bouři.

„Ahoj.“ zabručím a dál se věnuji koni.

„Prý ti přišli na to, že si jezdil k tomu rybníku.“ jeho rozechvělí a tak odlišný tón hlasu, od jeho běžného mě natolik překvapí, že se k němu otočím. Nervózně si kouše spodní ret a sleduje špinavou zem.

„Jak ses to dozvěděl?“ nebyl jsem zavřený, tak dlouho, možná to ví od Jakuba. Ne počkat, k tomu se zatím vůbec nedostal.

„Jeden ze strážných to řekl služce a ta to roznesla ke všem ostatním.“ zašeptá.

„Aha.“ zamručím, všude je to stejné. Pro sebe se pousměji, dokáži si to živě představit. Princův osobní sluha, zavřený za porušení příkazu, taková hrůza.

„Jakube......“ osloví mě rozechvělým hlasem. „já to neřekl. Opravdu ne.“ řekne naléhavě a konečně se na mě podívá.

„Vím, že ne.“ ujistím ho. „neprojedeme se?“ navrhnu mu, abych mu z tváře smazal ten smutný výraz.

„Jasně.“ vyhrkne a žene se k Jiskře. Ten kluk je vážně neskutečné třeštidlo. Pobaveně sleduji, jak se div nepřerazí, když otvírá vrata od stáje.

„Tak kam tentokrát?“ zeptám se ho, když už oba sedíme na koních.

„Třeba ke skalnatému údolí, je to kousek, stihneme to zpět, akorát k obědu.“ navrhne. Zní to dobře, jen kývnu a nechám se jím vést. Na široké rovné cestě dojedu vedle něj a srovnám tempo.

„Když si byl zavřený, přišel za mnou správce, že prý budu pracovat u prince místo tebe.“ oznámí mi nervózně, zřejmě si myslí, že se budu zlobit.

„Opravdu?“ dělám udiveného.

„Ale teď je to stejně jedno. Myslím, když tě pustili, tak tě vzal přeci zpět.“

„Ano.“ potvrdím mu a zaslechnu jemný oddych, jak se mu ulevilo.

„To je dobře. Nechtěl jsem ti vzít práci.“ usměje se. „Ani bych to neuměl, nevím, jak se mám před pány chovat.“

„Copak ty se s Adamem a Robertem nesetkáváš?“ zeptám se překvapeně a beru to i jako příležitost zjistit, jak moc by ho Adamovi choutky mohli ohrozit.

„Setkávám, ale u nich je to jiné.“ zasměje se.

„Jak?“ nechápu, to jako horší?

„Prostě jiné.“ tajnůstkářsky se usměje. Možná bych ho měl, před Adamem varovat, alespoň si dá pozor.

„Měl by sis na Adama dávat pozor.“ řeknu opatrně.

„Proč?“ nechápavě se na mě podívá.

„No, ehm......“ nevím, jak se takové věci vysvětlují. „Mám z něj prostě blbej pocit.“

„Nemusíš se ho bát. Pořád se mračí, ale není zlí.“ proč se mi tohle, každý snaží vnutit. Copak se hnusně chová jen ke mně, ale myslím, že by David změnil názor, kdyby slyšel Adamovi výhružky.

„Jak tohle můžeš vědět?“ copak s ním někdy mluvil, nebo tak něco? Když o něm Adam mluvil, nezdálo se, že by ho znal, nějak blíž.

„Prostě vím.“ zase ten úsměv. Fajn, už to nechám být, ten jeho klid a jistota mě celkem uklidnili.

„Dáme závod?“ vyzvu ho.

 

Celý od bláta vběhnu do kuchyně, ze které následně vylítnu, když mě robustní kuchařka chytne za ucho a vyhodí ven, s tím, že se neumytý nemám vracet. Celý splavený vlezu pod ledovou vodu, pumpovanou ze studny. Vysvleču se ze špinavého trika a s velkým sebezapřením si namočím ramene. Skoro až vyjeknu, ta voda je jako led, ještě štěstí, že je takové horko, jinak by mě tam nikdo nedostal a mohli by se na hlavu postavit.

Úplnou náhodou zabloudím pohledem k domu a všimnu si pohybu za jedním z okem. Nijak zvlášť mě to nezajímá, navíc nemám čas, oběd bude za chvíli a ještě se musím zaběhnout převléct.

Jak se Jakub ve všech těch uniformách může vyznat, každá je úplně jiná a zřejmě pro jinou situaci. S úlevou najdu ještě jednu stejnou košili, jako je ta, kterou jsem nosil do teď a nezdálo se, že by to bylo špatně. Tahle je poslední a zatím jsem ještě neměl čas ty předchozí dvě vyprat, ani nikoho, kdo by to udělal za mě, jestli se s touhle něco stane, jsem nahraný, i když ta černá, taky nevypadá špatně.

„No?“ pohrozí mi kuchařka obrovskou vařečkou, když se vrátím do kuchyně. S rozpaženýma rukama se otočím, abych ukázal svou čistoskvoucí zář.

„Vida, že to jde.“ usměje se a podá mi podnos.

„Copak to dnes máme?“ prohlížím si zakrytý tác. „Voní to skvěle.“ pochválím jí.

„My?“ povytáhne obočí v ironickém gestu. Uchechtnu se a vyhnu káravému pohlavku.

„Počkej.“ zadrží mě, když chci vyjít na chodbu. „Ještě polévka.“

Vrátím se. Hladově nasaji vůni polévky a pokusím se zadržet hlasité zakručení v břiše.

„Jedl si něco?“ zeptá se kuchařka přísně. Zavrtím hlavou, že ne.

„Nechám ti tu připravenou na stole plnou misku.“ mám chuť vrhnout se jí vděčně kolem krku, tedy nemít plné ruce.

„Děkuju.“ nechám si na tác dát i plnou servírovací mísu.

„Jasně, běž už.“ popožene mě s úsměvem ke dveřím.

Jako vždy zaklepu na dveře od jídelny a otevřu.

„Dobrý den.“ ukloním se. Adam má ve tváři svůj obvyklí odpor, ale tentokrát ho nesměřuje ke mně. Když následuji jeho otrávený pohled, všimnu si žertovně propletených prstů Jakuba a Roberta. Doufám, že si mladý pán uvědomuje, co dělá, protože jakmile Jakubovi ublíží nechám ho lámat v kole.

„Mohu vám nalít?“ zeptám se všech přítomných pánů. Ani nečekám odpověď a začnu rozlívat.

„Jakube.“ osloví mě Robert. „Řekni v kuchyni, ať večeři připraví pro čtyři.“ rozkáže.

„Vrátí se otec.“ vysvětlí směrem k Jakubovi, když si všimne jeho nechápavého výrazu.

 

Kočár s opravdu příšerně naparáděnými koňmi, zastaví těsně u velkého schodiště. Chudáčci, nechápu proč se, někdo snaží skrýt, tak nádherné a vznešené zvíře, pod takový hnusný kýč. Jestli se strýček snaží dělat dojem, v tomhle mu to rozhodně nevyšlo.

Sednu si pod jeden nedaleký strom a celé to představení sleduji. Ani u nás se nedělají s návratem vládce domů, takové ceremonie, jak tady. Služebnictvo stojí rozestaveno po celé délce schodů a ve chvíli, kdy se otevřou dvířka kočáru a objeví se mužská postava, všichni se ukloní.

Teď je mi jasné, po kom vzhledově oba bratři jsou. Po matce, jednoznačně. Protože muž, do této chvíle usazený v prostorném a zřejmě pohodlném voze, v sobě neměl ani náznak půvabu svých synů. Na moment jsem zaváhal, zda je to opravdu nevlastní strýc, ale po pár vteřinách bylo jasno.

Hned začal vydávat rozkazy a já si jen gratuluji, že nemusím stát mezi těmi chudáky. Úplně mi stačí to servírování.

Povzdechnu si, o jednoho hulváta u stolu víc.

Zavřu oči venku je neskutečné vedro, to je taky důvod, proč jsem dnes nechal Bouři v klidu ve stáji, ale tady ve stínu stromu se usídlil příjemný chládek.

„Ahoj.“ dopadne vedle mě na zem něčí tělo. Podívám se na postavu s úsměvem se opírající o ten samý strom.

„Ahoj.“ oplatím Davidovi pozdrav.

„Přinesl jsem ti něco k jídlu.“ teprve teď si všimnu malého košíku s přehozenou utěrkou.

„Já už, ale jedl.“ vzpomenu si na polévku, kterou mi schovala kuchařka, byla výborná a protože nebudu dnes jezdit na koni, slíbil jsem jí, jako poděkování pomoct s přípravou večeře. Snad nebude chtít nic složitého, jinak to bude katastrofa.

„Aha.“ řekne překvapeně a trochu zklamaně. „Nechceš aspoň trochu?“ po jednom talíři polévky ve mně zbyla ještě spousta místa, tak proč ne.

„A co tam máš?“ nahnu se přes něj zvědavě ke košíku. Odhrne utěrku a ukáže mi čerstvý kus chleba a pečené maso. Zalapám po dechu, když mě do nosu uhodí omamná vůně.

Jeden kousek masa mi podá spolu s chlebem. Zakousnu se do té dobroty a skoro se až rozplynu blahem.

„Kde si sebral takovou dobrotu?“ mlasknu. Pak se zarazím. „Nebudeš kvůli tomu mít problémy, že ne?“ služebnictvu se tu něco, takového rozhodně nedává.

„Ne.“ odpoví s plnou pusou. „Tohle jsem dostal pro tebe.“

„Pro mě?“ nechápu.

„Jo, někomu se zdálo, že tu vůbec nejíš a dal mi tenhle košík s jídlem, abych ti ho donesl.“ potom si trochu rozpačitě prohlédne jídlo ve své ruce. „Nevadí, že ti z něho ujídám?“

„Ne.“ hlesnu. „A kdo mi ho posílá?“

„Tajemství.“ jen se zaculí a jí dál.

To je divné, že by Jakub? Ano to je možné, ale nevzpomínám si, že bych si mu stěžoval na nedostatky. Vlastně jsem s ním už od včerejška nemluvil a ani předtím nebylo lehké ho zastihnout. Zajímalo by mě, kde může celé dny být. Navíc by mu určitě nevadilo, kdybych věděl, že mi to poslal on.

„Chceš ještě?“ nabídne David.

„Jasně.“ kdo ví, kdy se mi zase do ruky dostane jídlo, navíc tak dobré.

 

Páni, přecpal jsem se. Povzdechnu si, při snaze dokutálet se do kuchyně.

„Jdeš pozdě.“ oboří se na mě kuchařka, hned jak se objevím mezi dveřmi.

„Omlouvám se.“ nakouknu jí pod ruku, co to míchá v hrnci. „Co to bude?“

„Omáčka pod pečeného bažanta. Ty zatím oloupej brambory!“ podá mi škopek plný špinavých brambor a malý nůž. Tak fajn tohle zvládnu, ale proč jich musí být tolik? To je brambor, jak pro celé vojsko, no dobře přeháním, ale je jich opravdu hodně.

Dám se odhodlaně do loupání a o půl hodiny později jsem, ehm pořád na začátku.

„No ty seš tedy pomocník, jdi od toho.“ vezme mi nůž z ruky. S otevřenou pusou sleduji, jak rychlostí blesku dodělá zbytek mé práce. Je mi trapně, moc jsem tu nepomohl.

„Můžu něco udělat?“ zeptám se.

„Zamíchej omáčku a připrav nádobí.“ požádá mě. Kývnu, jsem rád, že můžu pomoct.

 

S tácem plným jídla dojdu až do jídelny. Překvapivě se počet strávníků nezměnil, jen místo Adama,  sedí u stolu obtloustlý, nevlastní strýc. Zcela v tichosti naservíruji večeři a postavím se do rohu místnosti. U stolu vládne pochmurná nálada.

„Jak se vám u nás líbí?“ zeptá se strýc směrem k Jakubovi.

„No je to tu moc hezké.“ odpoví nesměle Jakub.

„Věnují se vám moji synové?“ dá další otázku a všimnu si výhružného pohledu, který hodí po Robertovi.

„A-Ano.“ zakoktá se rozpačitě.

„A Adam, kde je, proč nepřišel k večeři?“

„Nebylo mu dobře, nechám mu něco donést. Jakube, zařiď to, ano?“ omluví otci bratra a pak se otočí ke mně.

„Ne, pokud není schopný přijít, když máme hosta, nemusí jíst vůbec.“ tomu se říká starostliví a milující otec, ani se nezeptal, co mu je? To, že jsme přijeli už před dvěma dny a pokaždé se jídla zúčastnil, jaksi pozapomněl zmínit. Bůh ví proč mě to tak rozčiluje. Tenhle chlap je skutečně divný, v tom otec nepřeháněl.

Když dojí a já zůstanu v místnosti sám, oddechnu si. V téhle společnosti bylo skutečně dusno.

Podívám se na zbytek netknuté večeře, původně měla být pro čtyři a jedna porce tu zůstala. Chvíli na ní nehnutě koukám, než popadnu podnos a vyjdu z jídelny. Jsem vážně cvok, když se starám. Říkám si celou cestu k Adamovu pokoji, ale nějak se i vybavil obraz stařenky utrápené z toho, že mladý pán pořádně nejí. Chabá výmluva, ale mě to jako odůvodnění stačí.

Opatrně zaklepu na jeho dveře. Robert říkal, že mu není dobře je možné, že spí. Otevřu a nahlédnu dovnitř, ale pokoj je prázdný. Kde je? Dojdu ke stolku a podnos na něj položím.

Chci odejít, když zaslechnu nějaký hluk, neměl bych se o to starat, ale zvědavost mi nedá a pomalu se rozejdu tím směrem. Co je to? Zaposlouchám se, když si uvědomím, že se jedná o výkřiky bolesti a sténání. Bože, David.

Rozběhnu se chodbou a prudce vrazím do místnosti, ze které je naříkání slyšet. Naskytnutý obrázek mi doslova vyrazí dech.

 

Spletl jsem se. Hlas, který jsem slyšel, nepatřil Davidovi, ale Adamovi. Naprosto bez dechu hledím na Adama klečícího se spoutanýma rukama u zdi. Nad ním stojí strýc s krátkým bičem a rozmachuje se k další ráně. Ve chvíli, kdy dopadne se na už tak špinavé a potrhané košili objeví další krvavý šrám. Popadne mě panika, když postava připoutaná ke zdi bolestí vyjekne.

V záchvatu naprostého zoufalství a bezmoci se vrhnu mezi robustního strýce a jeho syna.

„Co tu děláš, zmetku? Vypadni!“ zaječí a odkopne mě stranou. Opět se rozmáchne.

„Ne, nechte ho.“ obejmu zezadu Adamovo zraněné tělo, doufaje, že tak strýci zabráním v dalším bití. To jsem se ovšem přepočítal, místo toho se s větší zuřivostí pustí do mě.

„Jakube?“ hlesne Adam, když si uvědomí, kdo se k němu tiskne. Vyděšeně ke mně stočí pohled ve chvíli, kdy mě strýc něčím zasáhne do hlavy, v mdlobách se svalím na zem.

„Otče, ne, nech ho být!“ zaslechnu ještě Adamův naléhavý křik, než ztratím vědomí.

 

„Nechceš se jít projít radši po zahradě?“ navrhne mi Robert, když společně procházíme chodby jejich zámečku. Konečně mě začal oslovovat normálně, z toho vykání jsem byl nesvůj.

„Máte velký dům a já z něj neviděl ještě ani třetinu.“ postěžuji si a on se usměje. Přitáhne si mě do náruče a políbí, zrudnu a odtáhnu se. Tohle mi dělá už od rána.

„V tom případě ti udělám exkurzy.“ zasměje se, ale mě je najednou ousko. Jak bude reagovat na to, že jsem jen obyčejný sluha. Je tak pozorný a milý, vím, že je to jen kvůli mému domnělému postavení, ale přesto.......... líbí se mi to. On se mi líbí.

„Co bys chtěl vidět?“ zeptá se.

„Nevím.“ pokrčím rameny.

„Tak pojď. Ukáži ti můj pokoj.“ zavrní a nakloní se blíž.

„Co kuchyň?“ rychle nadhodím, abych se vyhnul prohlídce jeho pokoje. Ne že bych ho nechtěl vidět, ale jeho tón nenaznačoval nic, no řekněme počestného a já se do toho nehodlám zamotat ještě víc.

„Kuchyň?“ zarazí se. „Co by tě mohlo zajímat na kuchyni?“ nechápe.

„Ehm, no...“ nic mě nenapadá. „Neslyšel si něco?“ zeptám se ho. To je zvláštní, jako bych slyšel křik, ale hodně vzdálený.

„Cože?“ taky se zaposlouchá. Potom se rozběhne někam chodbou, nechápu co se děje, ale běžím za ním. Čím dál běžíme chodbami, tím je křik hlasitější.

Robert vtrhne do jedněch dveří, které jsou pootevřené a za nimi.....

Pro boha, to je princ. Leží v bezvědomí na podlaze a otec mladých pánů do něj zuřivě kope.

„Přestaň.“ křičí Adam spoutaný u zdi a Robert, který je stejně v šoku, jako já po svém otci skočí.

Přispěchám k Dominikovi a s hrůzou si prohlédnu krvavé šrámy na jeho zádech.

Jsou od biče. Dojde mi a vztekle se otočím k zápasící dvojici, přičemž staršímu dám ránu do žaludku, čímž ho pošlu k zemi. Robert překvapeně zamrká a těká pohledem ze svého mohutného otce na mé drobnější tělo. Taky jsem překvapený, kde se ve mně bere ta síla, ale na prince mi nikdo sahat nebude.

„Hej, pusť mě!“ křikne Adam na svého bratra, který začne hledat u svého otce klíče od pout. Já se vrátím k princi.

„No tak, proberte se.“ naléhám, ale nijak nereaguje. Robert odemkne Adama, který mě odstrčí a vezme Dominika do náruče.

„Jakube, jsi v pořádku?“ zvedne mě ze země Robert.

„Jo.“ kývnu a pak mi dojde, co řekl. On to ví.

„Jak víš, že jsem, tedy nejsem.....“ zakoktám se.

„Od prince slyšel jsem vás ve vězení.“ něžně mi pohladí tvář, copak mu to nevadí?

„O čem, to tam žvaníte? Můžete mi pomoct?“ rozkřikne se hystericky Adam.

Přiskočím k němu, ale nechce prince pustit, abych ho mohl prohlédnout. Naštěstí se začne probouzet.

„Princi, jste v pořádku?“ vyhrknu. Nevšímám si Adama, který se nechápavě podívá na svého bratra.

„Prohodili se.“ osvětlí mu.

 

Proberu se s příšernou bolestí snad po celém těle a chvíli mi trvá, než si vzpomenu, co se vlastně stalo. Zasténám. No jo, lézt pod ruku chlápkovi s bičem není nejlepší nápad. Co to s touhle rodinou, pro boha je. Nad sebou zaslechnu hlasy.

„Jak to myslíš, prohodili?“ to je Adam? Je v pořádku? Kde je strýc?

„Prostě prohodili.“ kdo je tu ještě? Bolí mě hlava a mám v ní příšerný zmatek. Oblepím od sebe s námahou víčka.  

 

Opět zasténám a pokusím se posadit, ale někdo mě k sobě tiskne příliš pevně, čímž mi brání v pohybu.

„Doběhnu pro doktora.“ tentokrát poznám Roberta. „Potřebujete ho oba.“

Konečně se mi podaří zaostřit a kousek od sebe uvidím Jakubovu vyděšenou tvář. Bůh ví, proč se tomu musím usmát, zřejmě mě praštil příliš.

„Jak vám je.“ zeptá se a v jeho hlase slyším strach.

„Otec mě zabije.“ hlesnu, když mi dojde, že zřejmě všechno prasklo. Jakubův úsměv mě vůbec neuklidní.

„To nás oba.“ ujistí mě smutně.

„Nemusíš se bát, vysvětlím mu to. Ty za nic z toho nemůžeš.“ snažím se ho uklidnit. I přes zmatek a bolest v hlavě si uvědomuji, jak velké z toho budou problémy. Omluvně se podívám na u mě klečícího Jakuba. Ale počkat, to není on, kdo mě drží, tak ke komu se to tisknu?

Pootočím hlavu a setkám se s pohledem šedých očí. Adam? Hned odvrátí hlavu jiným směrem, aby na mě nemusel koukat, ale nepustí mě. Dokonce mi jeho stisk přijde pevnější.

„Odneseme vás do pokoje.“ oznámí právě se vracející Robert. Dobrý nápad, na téhle zemi se leží opravdu špatně. Aniž by mě Adam pustil, ocitnu se ve vzduchu. Vzdálený hlásek mi napovídá, že není dobré nechat se jím nosit, když je zraněný, ale to už jsem opět mimo sebe.

 

Probudím se, snad tou nejhorší migrénou, když se na posteli zavrtím, ucítím štiplavou bolest na zádech.

„Dobré ráno, jak se cítíte?“ ozve se Jakub z boku postele.

„Hrozně.“ zasípu. Vyhlédnu z okna, venku se zrovna rozednívá. Povzdechnu si a podívám na Jakuba.

„Mohl bys prosím zajistit, aby byli všichni, krom strýce, u snídaně.“ požádám ho.

„Měl by ste ještě ležet. Nemám vám nechat jidlo přinést?“ zeptá se starostlivě, ale zavrtím hlavou. Chci tohle všechno mít za sebou dřív než ztratím odvahu a odjedu aniž bych to řešil.

„Strýc je zavřený?“ doufám, že ano, s ním opravdu mluvit nechci.

„Hlídají ho v pokoji strážní.“ informuje mě. Oddechnu si, tak fajn.

„Půjdu pány informovat o vašem přání a připravit snídani.“ s povzdechem vstane, ale ve dveřích se ke mně ještě otočí. „Proč jste mi neřekl, že Robert všechno ví?“ v jeho hlase je slyšet výčitka.

„Omlouvám se.“ skloním oči. Je mi jasné, že tohle mi jen, tak neodpustí i přesto, že se stále bude chovat zdvořile. Jen zklamaně zavrtí hlavou a odejde. Povzdechnu si, tohle jsem dokonale pohnojil.

 

Překvapí mě, když vejdu, po dlouhém sebe přemlouvání, do jídelny a zjistím, že už tam všichni jsou. Polknu, jakmile se ke mně otočí pohledy tří přítomných v místnosti.

„Dobré ráno.“ pozdravím, všimnu si Jakuba stojícího ve svých obvyklých šatech a servírovacím tácem.

„Mohl by ses prosím posadit?“ naznačím mu ke stolu. Překvapeně a nesměle udělá, co jsem řekl. Sedne si vedle Roberta, který ho chytí za ruku, ale Jakub ucukne a schová si ruce do klína.

„V první řadě...“ začnu po usednutí na volnou židli. „se chci omluvit tobě Jakube.“

„Pane, já.....“ chce něco říct.

„Prosím, jen poslouchej.“ požádám. „Vím, že jsem tě k tomuhle donutil, ze svých sobeckých rozmarů a omluva to nespraví.“ nadechnu se. „Proto tě propouštím ze svých služeb.“

Jakub na mě v šoku kouká, neschopen jakékoli reakce.

„Co se týče strýce, bude mu odebráno panství a pozemky, jsem si jistý, že otec bude souhlasit.“ podívám se na Roberta, který jen odevzdaně kývne. „Panství nechám ve vašich rukách Roberte a chci, aby tu byl Jakub správcem.“

„Cože.“ vyjekne Jakub.

„Rozhodnutí je samozřejmě na tobě, ale kdybys tu chtěl zůstat.....“ nechám to nedopovězené.

Jakubův užaslý pohled a nesmělé kývnutí mě potěší. Na Robertovi je vidět, že se přemáhá neusmívat.

Chci pokračovat, když do místnosti vtrhne strýc s omlovajícím se strážným v patách. Prý ho nešlo zadržet.

„Co to má znamenat, jakým právem, mě zadržujete v mé ložnici?“ rozkřikne se na Jakuba.

„Pokud máte nějaké stížnosti, prosím obraťte se na mě.“ procedím skrze zuby. Na tohohle člověka mám alergii.

„Proč by.....“ s pozvednutým obočím sjede pohledem moje oblečení.

„Otče, smím ti představit prince Dominika?“ ušklíbne se Robert.

Jelikož se stařík nemá k odpovědi, rozhodnu se ho informovat o svém rozhodnutí. Podle předpokladů začne protestovat.

„To přeci nemůžete.“ vyštěkne. „Podvedli jste mě.“

„Není to trest za mé napadení, ale za dlouhodobé týrání vlastního syna.“ zavrčím pohrdavě a podívám se na Adama, který celou situaci okázale ignoruje. „Nedělám si naděje, že se to stalo poprvé.“

„Do výchovy mých synů vám nic není.“ to už stojím a přemáhám se mu jednu nevrazit. Potom se přemůžu a kouzelně se na něj usměji.

„Máte pravdu, můj otec si rozhodně moc rád poslechne o vašich výchovných praktikách.“ nechám ho odvést a opět si sednu.

„Tak to je asi všechno, omlouvám se všem za podvod.“ chtěl jsem ještě něco říct Adamovi, ale proč, když mi nevěnuje absolutně žádnou pozornost. Zřejmě je zklamaný, že už nade mnou nemá takovou moc.

„Kdy se chcete vrátit?“ zeptá se Jakub a nabídne mi snídani. Vezmu si.

„Dnes. Vlastně hned po snídani.“ ukousnu si kousek sladké placky.

„Zabalím nám věci a můžeme vyrazit.“ souhlasí.

„Ne, ty tu už zůstaň. Pojedu sám.“ zvednu se od stolu.

„David vás doprovodí.“ promluví po prvé za celou dobu Adam.

 

„Takže ty si princ?“ úžasné už po desáté za cestu, ze začátku mi jeho výraz připadal komický, ale teď mě to rozčiluje.

„Proč se tomu pořád tak divíš?“ nechápu.

„No nechováš se, jako princ.“ pokrčí rameny a přikluše blíž.

„Jak se podle tebe chová princ?“ to mě tedy zajímá.

„Já nevím, možná hodně vznešeně a arogantně. Rozhodně by se nebavil se služebnictvem.“ no to mám pěkné vyhlídky.

Dál to neřešíme a jedeme v tichosti, doma to bude horor.

 

S hrdostí prohlašuji, že jsem přežil a dokonce mi zůstala i Bouře. David se druhý den po příjezdu vrátil domů a já propadnu depresi. Chybí mi Jakub.

Otcova poradce v té souvislosti nenapadlo nic lepšího než najít mi nového osobního sluhu. Takže snad po celé zemi vyhlásil, že se hledá k princovi důvěrník a od té doby se tu objevilo už nejméně tucet zájemců, ale všechny jsem je poslal pryč. Po týdnu to už otec nevydržel a požádal rádce, aby někoho vybral sám.

Takže tu teď sedím, čekám až mi sem mého nového sluhu a společníka pošlou. Otráveně se dívám z okna a přesvědčuji se, že to třeba nebude, tak hrozné, mít někoho u sebe. Při nejmenším nebude ten zákaz vycházení, tak nudný. Můžu být rád, že trest nebyl tvrdší. Dokonce schválil strýcovo uvěznění a přenechání jeho pozemků staršímu ze synů.

Ozve se zaklepání. Ach jo, tak je to tady. Jestli to bude koktavé tele, letí. Rozhodnu se v duchu pevně.

„Ano.“ křiknu, na další zaklepání. Vrznou dveře.

Slezu z okenního parapetu a podívám se ke dveřím, kde stojí Adam. Překvapeně se zarazím.

„Co tu děláš?“ vydechnu.

„Pane, já jsem váš nový sluha.“ ukloní se.

 

Copak se zbláznil? Jak ho vůbec mohli přijmout, ale dobře. Škodolibě se ušklíbnu. Jestli si myslíš, že mě rozhodíš, tak se pleteš, ale proč tu kruci seš? Jen klid nenech se vyvést z míry, nejspíš je to vtip, kterým se mi chce pomstít. Na druhou stranu to můžu i já.

„Co to má znamenat?“ přemůže mě zvědavost.

„Pracuji.“ pokrčí rameny.

„Proč tady?“ nechápu. „k čemu vlastně je tobě práce sluhy?“

„Panství patří bratrovi, nechci mu tam být na obtíž.“ prohlásí, zcela bez emocí. No jak myslí.

„Dobře.“ přijmu jeho výmluvu. „Dnes se navečeřím zde.“ posadím se zpět na okenní parapet a po očku pozoruji postavu vycházející z pokoje. Pro sebe se uculím. Tak to jsem na to zvědav.

Po deseti minutách se ozve zaklepání a po vyzvání vejde Adam s podnosem, který odloží na stůl a naservíruje bramborové placky s křenovou pomazánkou. Je to obyčejné jídlo, ale mám ho moc rád.

„To je vtip, že? Jsem princ, ne čeledín. Tohle jíst nebudu.“ znechuceně odstrčím tác.

„Ale tohle mi pro vás dali v kuchyni.“ tváří se zmateně. Zvláštní ho takhle vidět.

„Tohle jíst nebudu.“ postavím si hlavu. Nezbývá mu nic jiného než jídlo odnést. S hladovou lítostí zachytím poslední závan vůně brambor a křenu. Tak nevím, povzdechnu si, netrestám spíš sám sebe? Sakra, až se Glorie, naše kuchařka, dozví, že jsem si stěžoval na jídlo, vytahá mě zase za ucho. Takhle stěžovat jsem si dovolil jen jednou. Promnu si ušní boltec při vzpomínce na její kárání.

No co, večer za ní zajdu a omluvím se. Vlastně jsem docela zvědav, co přinese.

Nové zaklepání.

„Dál!“ řeknu lhostejně. Po chvíli se Adamovi podaří nemotorně otevřít dveře div, že nádobu v ruce neupustil na zem. Zasednu ke stolu a on na něj položí velkou polévkovou mísu.

„Co je to?“ odfrknu si, dělaje nechápavého.

„Polévka.“ sundá víko, aby mi nalil.

„Nechci polévku.“ zarazím ho příkře.

„Tak co chcete?“ dojde mu trpělivost. Trochu brzo, ne?

„Bramborové placky.“ ušklíbnu se a založím si ruce na prsou.

„To jsem donesl původně.“ zavrčí.

„No a, tak to přines znovu.“ prohlásím arogantně. S pořádným bouchnutím dveří opustí pokoj a já se naplno rozesměju. Možná si ho tu nějakou dobu nechám. Začíná mě to s ním bavit.

Ale mám hlad.

„Je to studené.“ odfrknu si, když se už po čtvrté vrátí s novými plackami a třikrát vyměněnou pomazánkou a já pomalu začínám umírat hlady. S gestem velkého sebeobětování se zakousnu do jedné z placek a dá mi to opravdu hodně práce slastně se neusmát. I studené jsou výborné.

„Fuj, nedá se to jíst.“ remcám zároveň s kousáním.

„Všechno?“ zeptá se naštvaně.

Možná bych ho mohl upozornit na to, jak mě má správně oslovovat. Podívám se na jeho navztekaný výraz. Snad radši ne.

„Prozatím ano.“ mávnu rukou, aby odešel. Docela by mě zajímalo, co čekal.

 

Když už se vám dostane do ruky, taková příležitost, musí se jí patřičně využít. Řeknu vám, nechtěl bych být v jeho kůži.

Budit ho pozdě v noci, nebo naopak brzo ráno a chtít připravit něco k jídlu a hned nato zamknou a jít si lehnout, se stalo pravidlem.

Stěžování si na jídlo už, ale nebylo možné v zájmu mého vlastního zdraví. Glóry k mému remcání nebyla moc tolerantní a dost důrazně mi vynadala. Takže jsem si musel vymyslet jiný způsob, jak ho trápit.

Vydrhnout Bouři, která byla celá od bláta mu vůbec nedělalo problém, dokonce ho ani nekopla, což se mi trochu ulevilo, protože jsem se toho docela bál. Nechápu se.

 

„Mám v pokoji poškrábanou podlahu, chtěla by přeleštit.“

 

„Nemám už žádné čisté košile, vyper mi je!“

 

„Zameť dvůr a vysmejči stáje!“

Řeknu vám, po dvou dnech jeho služby, mi začali docházet nápady.

 

„Ale copak, naše malé princátko dostalo hlad?“ rýpne si Glorie, když se večer objevím v kuchyni. „Co tak najednou, já myslela, že moje jídlo ti už nevoní.“ řekne naštvaně.

„Ale no tak, vždyť už jsem ti vysvětlil, proč jsem to udělal.“ připomenu unaveně, posadím se k velkému, dřevěnému stolu, a bradu si položím na spojené ruce. „Nemáš tu něco k jídlu?“ zažadoním s výrazem neviňátka.

„Opovaž se, si stěžovat.“ dá přede mě talíř s koblížky. Oblíznu se, tomuhle se říká skutečná mňamka.

„Tedy Glóry, máš zlaté ručičky, je to vynikající.“ zhltnu všechny do posledního.

„Samozřejmě.“ řekne skromně a s úlevným výdechem se posadí vedle mě.

„Je ti něco?“ starám se, když si všimnu jejího bolestného výrazu.

„Nic, jen mě bolí nohy.“ postěžuje si.

„Máte jít, za svým otcem.“ informuje mě právě příchozí Adam a já dostanu skvělý nápad, jak Glorii ulevit.

„Dobře.“ kývnu a nenápadně mrknu na Glorii. Působí sice, jako usedlá starší dáma, ale je pro každou špatnost, když jsem byl malý často kryla mé lumpárny a nechávala mě v kuchyni schovat.

Zvednu se od stolu a dojdu k Adamovi.

„Umíš masírovat, že?“ zeptám se.

„No já......“

„Každý správný sluha by to měl umět.“ poznamenám a vysloužím si jeho zmatené kývnutí. Zašklebím se. „Výborně, v tom případě namasíruješ Glorii nohy.“ to už se usmívá i Glorie.

„Tak pojď mladej.“ zavolá si ho k sobě naše kyprá kuchařka a zuje si boty. Rychle vyběhnu z kuchyně, aby neslyšeli, mé šílené chechtání. Škoda, že to nemůžu vidět, jako bych jí slyšel.

„No, tak přitlač trochu, pane bože ty seš nemehlo.“ chytnu další záchvat smíchu. Dokonalá představa.

 

„Jak se má Jakub?“ zeptám se, když spolu sedíme pod stromy v zahradě. Nevím, proč se zajímám až teď, přeci jen, je to už šest dní, co tu pracuje.

„Dobře.“ no to mi toho řekl.

„Hm, a David?“ nemůžu si nevšimnout jeho naštvaného a temného výrazu.

„Taky.“ zavrčí.

„Chtěl bych se projet na Bouři.“ postěžuji si, opravdu mi to chybí.

„Máte zákaz.“ připomene.

„To já přeci vím.“ křiknu. Rozčiluje mě, jak všechny mé výmysly bere v poslední době klidně, chtěl jsem se mu pomstít, dát lekci. Nemám náladu na to poslouchat a nechat si připomínat, jak mě otec potrestal. Určitě se tím moc dobře baví. Nehodlám mu dělat šaška.

„Vrať se domů!“ přikážu a zvednu se. Neprotestuje, tak se s ním alespoň nemusím hádat a vyrazím rovnou do pokoje. Kde se na zbytek dne zavřu a bez večeře si jdu lehnout.

 

Ve spánku vnímám něčí něžné dotyky na svém těle. Zasténám. Je to tak příjemné. S labužnickým úsměvem se přetočím na bok, chci si ještě chvíli vychutnat ten krásný sen.

Jemný tlak mě donutí opět se přetočit na záda a odhalené bříško mi zasypou motýlí polibky. Vzdychnu a otevřu oči.

„Aaaaaa, co tady děláš?“ zavřískám, když uvidím toho komu ty ruce a rty patří. Adam.

Nic neřekne a opět se přiblížím, aby mě políbil na rty a stáhl pod sebe. Nedá mi ani šanci protestovat a vysvlékne mě z noční košile.

„Co, co to děláš?“ vyjeknu. Přitáhnu si přikrývku až k bradě, ale rychle mě jí zbaví a k ústům si přiloží prst, jako že mám být ticho. Vyjeveně na něj koukám a nejsem sto reagovat, když mě rukou pohladí v rozkroku.

„Nech toho!“ zasténám, ale nebráním se. Netuším proč, v tu chvíli mě to snad ani nenapadlo.

Využije toho, že neodporuji a roztáhne mi nohy. To mě, už vyděsí. Co chce dělat?

„Ne.“ snažím se ho odstrčit, ale chytne mi ruce, dá přes sebe za hlavu a proplete prsty mých obou rukou se svými na jedné. Trochu se nadzdvihne a mlsně si prohlédne mé nahé tělo, než se ústy přiblíží k mému klínu.

„Ne.“ zakvílím. Letmými polibky zasype moje břicho a olízne podbřišek.

„Nech toho.“ sténám, je to příjemné, ale nehodlám se tomu poddat, tak snadno. „Prosím.“ vzepřu se, ale potom mě vezme do úst a veškerý vzdor mizí. Najednou mám v hlavě úplně vymeteno, vnímám jen tu slast. Úžasné. Netrvá dlouho a vyvrcholím. Zcela vyčerpaný zůstanu ležet a zhluboka dýchám.

Z ničeho nic ucítím zvláštní, nepříjemný tlak, polekaně sebou cuknu.

„Uvolni se.“ řekne jemně. Tlak se zvýší a přidá se i bolest. Vykřiknu a chci se odtáhnout, ale drží mě pevně u sebe. Prudce se pohne, aby se ve mně ocitl celý.

„Aaaaaaaa.“ zaječím, po tváři se mi kutálí jedna slza za druhou. „Prosím, ne.“ vzlykám.

„Klid, dýchej zhluboka. Bude to dobrý.“ pustí mi ruce a pohladí. Poslechnu ho.

Jeho boky se dají pomalu do pohybu. Snažím se, co nejvíc zklidnit a po chvilce se dostaví nečekaně příjemný pocit. Zavzdychám. Zrychlí pohyby, čímž znásobí mou rozkoš.

Netrvá dlouho a jsem opět vzrušený k neúnosnosti. Podruhé vyvrcholím jen chvíli po Adamovi, který se na mě vyčerpaně zhroutí.

 

Ležíme spolu na posteli a já se nechávám objímat v Adamově náruči.

„Proč si to udělal?“ zajímám se. Bojím se, že to od něj byla jen schválnost.

„Mám tě rád.“ řekne vážně a políbí mě. Netuším, co na to říct, proto se k němu jen víc natisknu.

„Bolí tě něco?“ stará se. Zavrtím hlavou.

„Proč si mě ze začátku, tak nesnášel?“ zašeptám, mám podezření, že by jeho změna v chování mohla souviset s mým postavením.

„To není pravda.“ další konejšivý polibek.

„Jak to, že není, vždyť.....“ začnu protestovat, ale přeruší mě.

„Líbil ses mi už u té vody, jak ses šel koupat. Myslel jsem, že tě bude lehké získat, ale potom si ke mně byl drzý a odporoval mi. Nikdy jsem nic takového k nikomu necítil a nezvládl jsem to. Promiň.“ řekne s upřímnou lítostí. „Vlastně ani netuším, jak se k milované osobě chovat, ale naučím se to. Slibuji. Už nikdy ti nic neudělám.“ slíbí.

„Proč si vlastně zakázal lidem chodit k jezeru?“ zeptám. To mě vážně zajímá.

„Líbilo se mi tam.“ vykulím na něj oči, to je vážně tak arogantní.

„Co je tohle za blbej důvod.“ už nemám chuť být v jeho náruči, odtáhnu se.

„Otec mě mlátil už od malička, nechtěl jsem se před ostatními lidmi ukazovat s jizvami.“ jsem idiot, tohle mě, taky mohlo napadnout.

„Promiň.“ špitnu. Jen se usměje a přitáhne se ke mně.

„Vlastně ti musím ještě něco vrátit.“ řekne a odněkud vytáhne můj přívěsek. Nechám si ho připnout a opřu se o jeho hrudník.

Myslím, že bych byl schopný se do něj zamilovat.

 

Konec

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Karin - Parada

3. 1. 2021 12:18

Pěkná povídka.

Yuki-cat - Re: Parada

7. 1. 2021 22:20

Díky