Jdi na obsah Jdi na menu

Pohádka 1/2

Zavřu se ve svém pokoji a převléknu do prostých venkovských šatů. Otec v tuhle chvíli pořádně zuří, tak mám spoustu času. Zkušeně vylezu oknem a po strmé zdi na nádvoří. Snažím se být nenápadný, o mých útěcích ví totiž jen chůva.

Vmísím se do davu na tržišti a nepozorovaně proběhnu bránou, kde na mě už čeká Jakub. Syn kuchařky. Jejich fena, měla před dvěma týdny štěňata a já mám jedno slíbené. Jakub netuší, kdo ve skutečnosti jsem. Stejně, jako všichni, koho znám. Na hradě jsem princ Viktor, rozmazlený a panovačný spratek, který odmítá každou jemu nabídnutou nevěstu, ale v podhradí si nechávám říkat Radim. Asi se ptáte, proč to skrývání, ale vysvětlení je překvapivě snadné. Velmi rychle jsem pochopil, že s jako hodným a poslušným synáčkem se mnou bude každý manipulovat, tak jsem své chování změnil. Za vzor mi sloužili rádoby urozené slečny, které se chtěli stát příští královnou. Vím, že tím trápím otce i svého bratra, ale jak jinak se vyhnout nechtěnému sňatku?

„Krásné, tohle je rozkošné.“ vezmu do náruče celé černé štěně, má jen malou bílou skvrnku na čumáku.

„Jestli ho chceš je tvoje.“ prohlásí s úsměvem Jakub. Vděčně poděkuju.

„Co za něj chceš?“ přeci si ho nemohu, jen tak vzít. To mi nepřijde správné.

„Můžeš mi pomoct s tím dřevem. Otec je nemocný, proto to musím dělat sám.“ vysvětlí mi důvod své žádosti. Pomůžu mu rád, je to nejlepší přítel a pracovat mi nevadí. K večeru jsme s tím hotoví a já se musím vrátit do hradu. Vezmu to přes kuchyň a zamknu se v pokoji, právě včas, protože na dveře někdo zaklepe. Zpanikařím a začnu se převlékat.

„Kdo je to?“ zeptám se povýšeným hlasem.

„Chce vás vidět král.“ oznámí arogantní hlas. Rádce, no jistě, kdo jiný. Ten protivný chlap zní podezřele vesele. Určitě zase vymyslel něco, čím mi znepříjemní život.

„Hned jsem tam.“ zavrčím.

Za pár minut, už stojím před otcem a poslouchám stížnosti na mojí osobu. Nejvíce si stěžuje na mou nechuť k ženění. „Ale, já tě naučím vážit si pohodlí. Ode dneška budeš žít, jako ten nejchudší žebrák, už žádný luxus, drahá jídla, ani peníze. Sám si vydělávej na živobytí, jak dokážeš a vrátit se smíš až se souhlasem ke sňatku se ženou, kterou ti sám vyberu.“ zakončí otec svůj monolog. Můj bratr Edvard se tváří překvapeně, zatím co ten had Leonard se spokojeně šklebí. Určitě to byl jeho nápad, ze všech rádců má na otce největší vliv. Patolízal jeden.

„Fajn.“ zaskřípu zuby a vypochoduji ze sálu. Zajdu do pokoje, kde popadnu jen psíka a své venkovské šaty. Štěně i šaty schovám do cestovního vaku, který si hodím na záda. Jestli otec doufá, že mě tím zlomí, tak se parádně splete, já vám ještě ukážu, jak zvládnu sám přežít.

Cestou z hradu procházím kolem korunního sálu, kde se na moment zarazím. Otec se uvnitř totiž hádá s Leonardem.

„Milosti, pokud ho chcete donutit ke sňatku, je nutné, aby si tím prošel sám.“ jeho hlas zní neobvykle. Zoufale a naléhavě. Copak se milému panu rádce děje? Přilepím ucho ke dveřím, abych lépe slyšel.

„Je to můj syn a následník trůnu.“ rozčiluje se otec. „Nedovolím, aby se mu něco stalo, proto ho budeš doprovázet a to je mé konečné rozhodnutí.“ kdyby se nejednalo o mě, musel bych se škodolibě smát.

Chci se vytratit, abych nemusel mít na krku toho blba. K mé smůle jde za mými zády zrovna služebná se servírovacím tácem a při prudké otočce jí nechtěně vyrazím z ruky nádobí. To se hned rozbije o zem a způsobí příšerný rámus. Když se otevřou dveře od sálu, dojde mi, že se mi utéct už nepodaří.

Sehnu se a pomůžu služebné se střepy. Udělám to zcela automaticky, vůbec mi nedojde, že bych se měl chovat jinak.

„Omlouvám se.“ přidám dokonce omluvu. To služebnou vyděsí. Nervózně odstoupí a jen sleduje, jak uklízím střepy.

Dočista zapomenu, že někdo otevřel dveře a teď nade mnou stojí.

„Co se to tu děje?“ vylítne otec.

„Co by?“ pokrčím rameny a tác s nádobím podám služce. „Odcházím.“ hrdě se postavím.

„Počkat!“ zarazí mě otec. Ach ne. S povzdechem se k němu otočím. „Leonard tě bude doprovázet!“ on to snad myslí vážně. Chci se začít hádat, ale pohled do Leonardova obličeje mě zarazí. Na druhou stranu, by to mohla být zábava. Pochybuji, že Leonard někdy žil v chudobě, je totiž synáčkem hraběte. Skoro se dá říct, že se na to těším.

Kývnu, že se vším souhlasím a potom si jen užívám pohled na mračícího se rádce, cestou z hradu. Nedovolili nám vzít ani koně, tak se plahočíme pěšky. Je ticho, ale po chvíli dostanu chuť provokovat.

„Tak kam se jde?“ mrknu po panu rádci.

„Jak to mám asi vědět?“ zavrčí naštvaně. Ušklíbnu se na něj.

„Ale pane rádce, tohle byl přeci váš nápad.“ upozorním a ucuknu před jeho rukou, kterou se po mě navztekaně ožene.

„No tedy pane rádce. Nezapomínejte na své postavení.“ snažím se znít přísně, ale nejradši bych se rozesmál. Leonard se zhluboka nadechne.

„Jistě princi, máte pravdu, omlouvám se.“ procedí skrze zaťaté zuby.

„To doufám.“ pohodím hlavou a uhnu z hlavní cesty do lesa.

„Kam jdete?“ chytí mě za paži. Vytrhnu se mu.

„Vím o místě na přespání, za chvíli bude noc.“ dál si ho nevšímám. Jedna polorozpadlá chatrč není daleko. Dřív tam bydlela Jakubova babička, ale museli si jí vzít k sobě, před rokem umřela. Snad to ještě stojí.   

No, naštěstí jo, ale jen, silou vůle. Jen doufám, že se to nezřítí, potom co vlezu dovnitř.

„Tohle?“ ozve se za mnou Leonard. Protočím oči v sloup. Za všechno může on a ještě si tu hodlá stěžovat. Nevšímám si ho, jdu si prohlédnout zbytky domu.

Pár děr ve střeše se snadno opraví stejně, jako komín. Je tam dokonce postel, i když jen jedna. Už se těším, jak oznámím panu rádci, že spí na podlaze.

„To je odporná rujna.“ zhodnotí můj nový příbytek. Lhostejně pokrčím rameny.

„Však můžete jít, pane rádce!“ upozorním ho, nevím proč mu vykám, je jen o pět let starší než já, možná mi tykání, přijde příliš důvěrné. Ve vaku se mi něco nespokojeně zavrtí. Štěně, vždyť já na něj úplně zapomněl. Nadšeně zašátrám ve vaku, tak tu přeci jen nebudu sám.

„Co je to?“ můj vnucený společník si přísně prohlédne psa.

„To je pes.“ kouknu na něj, jak na idiota, který nepozná zvíře.

„To vidím, ale co tu dělá?“

„Je můj.“ snad mám právo na psa, ne? „Takže, já tu trochu uklidím ten prach a vy nanoste dřevo!“ nakážu mu.

„Tady nezůstaneme, můžeme se ubytovat u někoho z vesnice.“ protestuje.

„Nevím, co čekáte, ale já se domů nehodlám vrátit hodně dlouho a spousta lidí ve vesnici má jídlo, sotva pro sebe. Zůstaneme zde!“ rozhodnu a dál se o tom nebavím. Leonard jde tedy se skřípěním zubů do lesa.

Přes rok se tu neuklízelo. Staré a zaprášené přikrývky vezmu ven a vypráším je. Ne, v tomhle dnes spát rozhodně nemůžeme, nejdřív se to musí vyprat. Na druhou stranu, měsíc svítí dost jasně a na celou chatrč je krásně vidět. Když si přes noc mákneme, mohlo by se v tom už zítra večer příjemně bydlet. Vím, že by to Jakubovi nevadilo, ale pro jistotu se ho zajdu zeptat.

„Tady.“ dopadnou přede mně tři kusy mokrého dřeva. Tohle je konec mé role zhýčkaného princátka. Představa, že ležím na posteli a dívám se, jak se Leonard dře, byla lákavá. Ale to bych tu asi chcípnul.

„Není sníh a několik dní nepršelo, kde se vám povedlo najít mokré dřevo?“ vážně to nechápu.

Leonard si uraženě odfrkne, ale bez řečí jde znovu do lesa. Já se zatím podívám do malé kůlny. Je v ní všechno potřebné nářadí, i když poněkud rezavé. Dokonce najdu pár dobrých prken a žebřík. Skvělé. To můžu opravit díry ve střeše, snad bude stačit, když je zatluču prkny.

Opřu si žebřík o dům a vylezu na střechu. Vypadá pevně, proto se na ní nebojím stoupnout. Netrvá dlouho a mám všechny díry zadělané, snad jsem nic nepřehlédl.

Zrovna se chystám slézt dolů, když mi ujede noha. No, ona by neujela, nebýt toho vola, který na mě ze zdola zaječí, až leknutím nadskočím. Naštěstí se udržím a bezpečně slezu po žebříku na zem.

„Copak jste se zbláznil? Co tu řvete?“ vyjedu na něj.

„Co si tam vůbec dělal?“

„Opravoval střechu.“ odseknu, tykání a tón jeho hlasu nekomentuji. Kouknu se na hromádku dřeva, kterou přinesl. Jestli to není suché, tak se z něj skutečně zblázním.

„Mohl sis srazit vaz.“ no to mi řekl novinku. Nemám náladu na hádky, proto si vezmu pár klacků a jdu do domu.

Rozdělání ohně už nebude, tak jednoduché. Nikdy se mi to zatím nepovedlo. Jak jen to Radim vždycky dělá? Měl jsem ho poprosit, aby mě to naučil.

„Co to zase děláte?“ už jen slyšet Leonardův hlas mi připadá velmi otravné. Budu muset najít způsob, jak se ho zbavit. Beztak je k ničemu.

„Snažím se rozdělat oheň.“ vysvětlím otráveně, proč klečím na podlaze před malým krbem. Štěně kolem neposedně pobíhá a neustále se mi plete pod ruku. Vlastně vůbec netuším, co bych měl dělat.

„Nějaký problém?“ ten parchant se mi snad vysmívá.

„Ne.“ odseknu. No tak, přeci to nemůže být tak těžké. Bezradně se rozhlédnu, mohla by tu být nějaké křesadlo. Nic. Krom pár kamenů u strany krbu. Zřejmě propadli komínem. Za zády se mi ozve hluboký povzdech. Jestli ještě cekne nějakou stížnost, jednu mu vrazím.

„Uhněte!“ jsem odstrčen stranou. Štěně naštvaně zavrčí, když mu Leonard málem šlápne na tlapu. Jeho hrubost mě vůbec nepřekvapuje, vždy se tak ke mně choval, to ovšem neznamená, že mi nevadí. Postavím se za jeho zády s připravenou zásobou dost peprných nadávek.

„Co si to vůbec dovolujete, já jsem...“ ozve se tichounké zapraskání. Leonard se víc skloní, párkrát foukne a hromádka drobných klacíků začne hořet. Vytřeštím na to oči.

„Tak, hotovo.“ narovná se a se samolibým úšklebkem otočí ke mně. „příště zkus tohle.“ do ruky mi vloží dva z těch kamenů.

Kdo by to do pana rádce řekl. Nakonec možná nebude úplně k ničemu, ale nahlas to rozhodně nepřiznám.

Z vaku si vytáhnu tenkou deku. Budu si muset připravit spaní. Nevěřím, že by oheň dokázal prohřát celou chatrč, proto sundám z postele matraci a dotáhnu jí ke krbu. Sice jsem plánoval, celou noc pracovat na domě, ale už jsem unavený, nechám to na zítra. Vysvleču si drahý kabát i košili. Nemáme tu žádné jídlo, takže bych tohle oblečení mohl prodat. U kalhot se zarazím. Kouknu se po svém společníkovi, který mě propaluje pohledem.

„Mohl by jste se otočit?“ zavrčím. Ušklíbne se, ale nakonec udělá čelem zad. Rychle si vysvleču kalhoty a Zabalím se do deky. Je klika, že jsem jí už v tom vaku měl, jinak bych tu mrzl. Hned u ohně je příjemné teplo. Posadím se na potrhanou matraci, Práší se z ní, ale pro dnešek to přežiji. Položím se.

„Kde mám spát já?“ ani se po něm nemusím dívat, abych věděl, že se právě zuřivě rozhlíží.

„To je mi úplně jedno.“ lehnu si a hlavu podepřu vakem. Ať si sám poradí.

„Tak dobře.“ jeho názor mě nezajímá, prostě zavřu oči. Usínání mi nedělá problém a celkem rychle se propadnu do dřímoty. Z té mě vytrhne pohyb na matraci. S trhnutí se otočím, právě ve chvíli, kdy si ke mně přiléhá polonahý Leonard. 

„Co to děláte?“ spolu s přikrývkou odskočím stranou.

„Jdu spát.“ zamručí a zalehne mi polovinu matrace. „Sám si řekl, že je ti jedno kam si lehnu.“ vítězný úsměv na jeho tváři bych nejradši rozšlápl.

„Tohle je moje místo.“ rozkřiknu se nepříčetně.

„Však se sem vejdeme oba.“ pokrčí lhostejně rameny. Snad si nemyslí, že budu spát vedle něj. Leonard se natáhne k hromádce dřeva a jedno z polínek hodí do krbu. Potom se s výzvou v očích podívá na mě. Je jasné, že čeká jestli si lehnu a evidentně se mi vysmívá.

Nemůžu se jím nechat porazit. S velkým sebezapřením se položím na úplný kraj mého provizorního spaní. Deku mu nedám.

Pořádně se zabalím a otočím zády k tomu blbovi, který si tohle všechno vymyslel. Zavřu oči. Snad se teď konečně vyspím.

V polospánku jen matně vnímám dotek na svém boku, nevšímám si toho do doby, kdy mi cizí ruka zajede pod deku. Vyjeknu. Chci zase odskočit stranou, ale silné objetí mi v tom zabrání. Chvíli trvá, než se zcela vzpamatuji a dojde mi kde vůbec jsem, hlavně s kým. 

„Pusťte mě.“ zavrčím, přísahám, že jestli se o něco pokusí, zabiji ho. Vždycky mi dával jasně najevo, jak moc mě nesnáší, tak nechápu o co se snaží.

„Chci se jen trochu zahřát.“ zavrní provokativně. Tomu se, ale dost těžko věří, když mi prsty v kruzích přejíždí po břiše.

„Nechte mě být!“ vyjeknu, když od pupíku začne sjíždět níž.

„Nic nedělám.“ zasměje se mi do ucha. Parchant. „Je mi zima.“

„Tak mě pusťte a já přiložím.“ no prima snížil jsem se k vyjednávání. Ale nebojím se ho, to ani náhodou.

Se smíchem uvolní stisk. Nechci, aby poznal, jak moc mě znervózňuje. Posadím se, odsunu blíž ke krbu a do ohně hodím dva klacky. Leonard mě s úšklebkem pozoruje.  Hodím si deku přes ramena a posadím se na podlahu kus od místa, kde jsem do té doby spal. Zase ten protivný smích. „Už se ti nechce spát?“

„Zmlkněte!“ jasně, že se mi chce spát, ale ne vedle něj. To se radši skulím do kouta. 

„Snad se mě nebojíš?“ má z toho strašnou srandu. Neodpovím, usilovně hypnotizuji vlnící se plameny. Je mi jedno, co říká, ať si myslí, co chce.

Štěně spící před krbem sebou zavrtí. Natáhnu se k němu a podrbu ho za uchem. Asi ho naučím, aby pokousal Lenarda pokaždé, když se ke mně přiblíží.

„Jak pak ti budu říkat?“ zašeptám si sám pro sebe. Ještě jsem nad jménem nepřemýšlel.

„Co takhle Koule smradlavá.“ ozve se z provizorního lůžka. Ignoruji ho a doufám, že si dá s těmi provokacemi pokoj.  

„Si černý, tak možná Ďábel.“ přemýšlím nahlas, hlavně proto aby rádce viděl, že mě nerozhodí. „Ne to se k tobě nehodí.“ je to příliš temné a drsné k tak roztomilé kuličce. Možná bych se při výběru neměl nechat inspirovat jen jeho barvou.

„Co třeba Dargo?“ vesele ho podrbu na hlavě. „Líbí se ti to, co?“

„Hrůza.“ už mi leze na nervy, jenže to tentokrát nepřekousnu v klidu.

„Váš názor mě vůbec nezajímá. Je to moje štěně a můžu mu říkat, jak budu chtít.“ vyjedu na něj.

„To tomu jménu na stupidnosti neubírá.“

„A dost,“ vyskočím na nohy. „Vypadněte!“ nekompromisně ukážu ke dveřím. 

Zuřím. Dokáže si jen stěžovat a provokovat. Možná, že teď tu moje postavení nic neznamená, ale líbit si to rozhodně nenechám. Mám toho dost.

„Slyšel jste? Zmizte!“ zopakuji když se nemá k pochybu.

„Mám tě na starost.“ už se nesměje. Zní chladně, až mi z toho tónu naskočí husí kůže.

„No dobře.“ přejdu ke svému vaku. Vytáhnu prosté oblečení, které na sebe natáhnu a hromádku s drahými šaty do něj schovám.

„Co to děláš?“ podezřívavě povytáhne obočí.

„Odcházím.“ snad by nevadilo, kdybych se na chvíli ubytoval u Jakuba. Jeho táta je nemocný, určitě by uvítal pomoc.

Popadnu psíka do náruče. Spal, takže se s leknutím po mě ožene zoubky. Z kousnutí krvácející ruku neřeším, potom si to ošetřím.

Jsem skoro u dveří, když za sebou zaregistruji pohyb. Hned nato jsem stržený ke straně a přitisknutý u zdi. Štěně v mé náruči zakňučí.

„Zůstaneš tady.“ zavrčí mi Leonard zblízka do obličeje.

„Přeháníte to, pane rádce.“ upozorním s hraným klidem.

„To je možné.“ připustí chladně a víc se na mě natiskne. „Ale nebýt tvé dětinské zarputilosti nemusel bych tu být.“

„Cože? Tohle všechno je kvůli vám, sám jste si to vymyslel.“ tohle na sebe hodit nenechám.

Leonard zavrčí a pěstí uhodí na stěny vedle mé hlavy. Jen zázrakem neudělal do dřeva díru.

„Lehni si.“ uvolní mi cestu k matraci.

„Ne.“ jednou jsem se rozhodl, nemusím se mu podřizovat.

Víc už nenaléhá, prostě mě popadne za ruku, přitom nedopatřením upustím štěně, dotáhne ke krbu a hodí na lůžko.

Chci se rychle zase vyškrábat na nohy, ale strnu při pohledu na nade mnou stojící postavu. Dalo by se říct, že je skutečně děsivý.

„Klidně tě svážu bude-li to nutné.“ věřím, že by toho byl schopný. Prát se s ním nehodlám, prohrál bych. Leonard se rozhlédne a ze země zvedne deku, kterou jsem při převlékání odhodil. Hodí mi jí. „Spi.“

Zaskočeně se položím na bok a zakryji dekou. Štěně ke mně přiběhne s ublíženým kňučením. Pohladím ho a on se skulí vedle mě na podlaze.

Leonard ještě přiloží, potom se položí na své místo na matraci. Už neprovokuje všetečnými doteky a po chvíli zaregistruji, že usnul. Teď bych mohl utéct. Napadne mě předtím, než také usnu.

 

Zavrtím se a přetočím na druhý bok. Je mi zima.

Ozve se rána, jak někdo rozrazí a opět zabouchne dveře. Polekaně se posadím a zamžourám do sluncem osvětlené místnosti. Leonard zrovna pohazuje trochu dřeva u krbu. Klekne na kolena a foukáním se pokouší oživit skomírající plamínek. Nutno dodat, že se mu to příliš nevede.

Mám hlad.

Vyškrábu se na nohy. Jelikož jsem spal ve svém jediném oblečení, které budu moct nosit, vypadám poněkud sežvejkle.

„Ahoj.“ podrbu rozverné štěně za uchem. „Půjdeme na trh, ano?“ musím prodat své šlechtické oblečení a nakoupit nějaké potraviny.

„Sám nikam nejdeš.“ zamručí Leonard. Skvělé, takže mi bude zase něco zakazovat, ale jak chce.

„Dobře tak půjdete se mnou, jen nevím, jestli vám nahému nebude trochu zima.“ prohlásím s hranou starostlivostí.

„Proč bych měl být...“ překvapeně zakoktá.

„Nemáme žádné peníze, musíme prodat naše oblečení, to by nám mohlo do začátku stačit.“ moc z toho nebude, ale nakoupím semena a možná i slípku.

„Neprodám svoje oblečení.“ křikne.

„Takže předpokládám, že máte nějaké peníze.“ tyhle debaty o ničem, ně skutečně nebaví. Jak si představoval, že tu přežijeme? Zarazí se.

„Nic jiného na sebe nemám.“ povzdechne si a konečně se mu povede opět rozdělat oheň. Škodolibě se ušklíbnu.

„Jen klid něco hezkého vám tam koupím.“

„Kde si vzal tyhle hadry?“ není příliš vnímavý, copak si mého oblečení včera nevšiml?

„Půjčil.“ víc nevysvětluji a hodím si na záda vak. Trh není nejblíž a pokud chci ještě stihnout nějaké opravy, bude lepší vyrazit, co nejdřív. „Tak honem svlékat.“ popoháním ho.

Radši se otočím, chci se ušetřit jeho poznámek o zírání a podobně. No co, už dřív jsem si všiml, že má dobré tělo. Trvá celou věčnost, než ze sebe svršky stáhne. Minulou noc takhle upejpavý nebyl, snad se nestydí?

Hned jak po mě své oblečení hodí, popadnu je vyrazím. Psík hned vyrazí za mnou, ale zarazím ho a zavřu v domě. Přeci jen je to daleko a nemusel by to ujít.

Cesta mi ubíhá rychle a bez problémů, takže dorazím na trh ještě před polednem.

„Jé, ahoj.“ přiřítí se ke mně Jakub. Tak přesně tomu jsem se chtěl vyhnout, jak vysvětlím, zboží které se tu hodlám pokusit prodat?

„Ahoj. Co tu děláš?“ jen klid.

„Musím prodat dvě z našich slípek.“ ukáže na klec u které stojí. Nahlídnu dovnitř. Má tam dvě pěkné slepice.

„Hele počkal bys s tu? Já jen zaběhnu k vetešníkovi něco prodat a ty slepice, bych od tebe koupil.“ nemám přehled jak se pohybují ceny na trhu a u Jakuba si jsem jistý, že mě nepodvede.

„Jasně.“ kouká trochu vyjeveně. Rozběhnu se k domu vetešníka. Nevím, kde jinde bych za ty hadry dost víc peněz. Lidi by to tu ode mě nekoupili, k čemu by jim drahé šaty.

Zabuším na bránu menšího statku. Trvá dlouho než otevře drobná služka a s pohrdáním si mě prohlédne.

„Co chceš?“ ani hlas nemá příjemný, ale jestli chci dostat, co nejvíc peněz musím být zdvořilý.

„Přišel jsem něco prodat.“ řeknu mile. Vetešník je zde jeden z významnějších obyvatel. Je to logické, hodně cestuje a nakupuje věci, které tu potom prodává. Dokonce i královská kuchyň od něj kupuje koření.

„Tak pojď, ale nezkoušej nic ukrást, nebo tě nechám spráskat.“ skutečně okouzlující žena.

Jdu za ní na dvůr, ale do domu mě nepustí. Zřejmě nevypadám dost vznešeně. Místo toho pro svého pána dojde.

„Tak, copak si mi přinesl.“ vyjde zavalitý chlapík s usměvavou tváří. Trochu mě to překvapí, připravoval jsem se na setkání s někým nevrlým, soudě podle služebné.

„Dobrý den.“ nepatrně se ukloním na znamení úcty. Z vaku vytáhnu šaty.

„Heleme se na skrčka, kde pak si to ukradl.“ už se netváří vstřícně a zamračeně si mě prohlíží.

„Nikde, sloužil jsem u krále a jako výslužku mi dali princovi staré šaty, abych je prodal.“ tedy musím se pochválit, tohle jsem vymyslel skutečně bravurně. Teď ještě kolik bych si za ně mohl říct.

„Opravdu?“ pořád není přesvědčený, ale to už je jeho věc.

„Ano.“ kývnu rázně a oblečení mu podám. „Podle toho, co jsem slyšel mají cenu nejméně deset zlatých.“ teď znejistím, snad jsem si neřekl příliš, ale vetešník vypadá spokojeně a zálibně si prohlíží drahé látky.

„Dám ti patnáct za oba oděvy.“ překvapeně otevřu ústa, zdá se že jsme si nerozuměli, já mysle deset za oba, ne za jeden, ale takhle je to lepší.

„Platí.“ snad to postačí na nákup.

„Počkej tu dojdu pro peníze.“

O pár minut později stojím za branou s váčkem v rukách. Tak to dopadlo dobře. Vrátím se zpět k Jakubovi.

„Tak kolik chceš za ty slepice?“ budou se hodit, jen nespím zapomenout na zrní.

„No, asi dvě zlatky.“ ztrápeně se kousne do rtu. „Promiň, ale já peníze opravdu potřebuji.“ nepřijde mi to moc, vzhledem k tomu, že budu mít vajíčka, ale zřejmě se cítí špatně, že chce tolik.

„Hele já ti dám čtyři a ty mi k tomu přidáš klec a trakař.“ všimnu si vozítka, na kterém zboží přivezl. Jakub vyvalí oči na váček ze, kterého vytáhnu čtyři zlatky.

„Kde si vzal tolik peněz?“  jeho úžasu se trochu pousměji. „To nemůžu vzít.“

„Je to obchod. Navíc se tě potřebuji zeptat ještě na něco.“ zhruba mu nastíním, mou situaci a kde teď přebývám. Pana rádce radši nezmiňuji.

„Klidně v tom domě můžeš být, mamka bude ráda. Mrzelo jí, že jsme museli nechat babičky dům chátrat. Klidně ti s opravami pomůžu.“ má očividně radost, uleví se mi. Bál jsem se, že bude naštvaný. „A co hodláš dělat, když si přišel o práci na hradě?“

„To zatím nevím, možná bych si mohl něco najít na nějakém statku, nebo...“ pokrčím rameny, vážně nevím. Zatím jsem neměl příliš času nad tím přemýšlet. Třeba bych mohl něco pěstovat, nebo se naučit řemeslo, ale to trvá dlouho.

Za další tři zlaté, koupím zrní, nějaká semena, chléb, brambory, mouku a staré hadry pro Leonarda. Zarazím se jedné kozy za dva zlaté. Vypadá zdravě, alespoň by jsme měli mléko.

„Co myslíš?“ potřebuji potvrdit, že je moje rozhodnutí správné.

„Bude se ti hodit.“ připustí.

Když se s přítelem rozloučím a všechno koupené táhnu na tom malém trakaři, krom kozy samozřejmě, ta jde na provaze za mnou, nadávám si do idiotů. Je to těžký a cesta mi zabere dvojnásobek doby.

Naprosto bez sil dorazím k domu. Kozu uvážu venku ke stromu. Trakař nechám přede dveřmi, vezmu jen oblečení pro toho příživníka. S tím nákladem mi hezky pomůže.

Hned po otevření na mě vyběhne kňučící štěně. Vezmu ho do náruče. Chudinka moje malá trpící.

Leonard sedí u krbu zabalený do mé deky. Hodím po něm oblečení.

„Oblečte se, pomůžete mi udělat ohradu.“ po oznámení zmizím venku. Obejdu celý dům. Musí tu být nějaký materiál na výrobu oplocení. 

Najdu jen pár klád, ale bude potřeba ještě několik stromů. Ještě štěstí, že je to kolem samý les.

„Co to...“ zaslechnu za sebou překvapeného Leonarda. Čemu se pořád, tak diví nechápu.

„Slepice, koza, trakař, mouka, zrní pro slepice, semena. Ještě něco vám není jasné?“ postupně ukazuji na jednotlivé věci a zvířata. Dělat z něho blbce je větší sranda než bych čekal.

„Jak dlouho tu pro boha hodláš zůstat.“ zřejmě teprve teď pochopil mé stanovisko. Ledabyle pokrčím rameny.

„Do konce života?“ navrhnu mu, ale pochybuji, že otec tohle dovolí, jsem dědic určitě časem ustoupí a nechá mě vzít si koho budu chtít. Na to spoléhám.

Pan rádce vypadá, jako někdo komu se udělalo mdlo. Celý bledý se zapře o stěnu domu. Nemám čas se o něj starat, protože štěně, začne dorážet a děsit v kleci zavřené slepice.

„Ty padouchu nech je.“ odeženu ho.

„Takže vy si najděte sekeru a porazte asi deset štíhlých stromku na ohradu.“ myslím, že tu někde určitě bude.

„Tak to tedy ne. Nic takového dělat nebudu.“ ten prostě nepřestane dělat problémy.

„Jak myslíte.“ ať si trhne jsem docela dobře schopný udělat si vše sám.

Sekeru najdu rychle je stará, ale stále ostrá. Půjde to s ní.

Rázně a naštvaně zamířím do lesa. Najít odpovídající stromky je snadné. Je mi jich líto, ale jinak to nejde.

Utnu dva a vysíleně se položím do mechu. Už nemůžu. 

Je to horší, než jsem si myslel. Přiznávám se, že moje prvotní představy života na svobodě byli poněkud naivní. Všechno mělo být skvělé, žádné povinnosti, zástupy otravných slečinek a hlavně jsem mohl všem dokázat, že nikoho k přežití nepotřebuji. Vystačím si klidně sám. Omyl. Už nemůžu, v prvních dnech hlavně musím najít nějaký způsob obživy. Peněz mám zatím dost, ale dojdou a zvířata která jsem koupil, také potřebují něco jíst.

Zvednu se, nesmím se tu tak válet, pokud chci stihnout do večera alespoň s něčím pohnout.

Popadnu jeden štíhlý kmen a dotáhnu ho k domu. Rozhlédnu se. Kam ten neřád zmizel?

Zaslechnu vzdálený rachot a sérii tupých nárazů. Co je to? Nemusím pátrat dlouho, protože se na zarostlé pěšině ukáže hnědý kůň táhnoucí vůz, na kterém jsou naskládané klády. Napadne mě, že se jedné o dřevorubce, jenže potom si všimnu Jakuba, sedícího na voze vedle vousatého chlapa.

„Ahoj.“ zamává mi se splašenou radostí. Co tu dělá? Zmateně a v šoku na něj mávnu. Dojedou až k domu, kde oba seskočí.

„Co tu děláš?“

„Ty čtyři zlatky udělali tátovi, takovou radost, že se ti rozhodl nějak odvděčit. Požádal strýčka, aby ti sem dovezl několik kmenů na opravy.“ očima propátrá okolí. „Ou.“ jo to je přesné.

„Je tu dost práce.“ zhodnotí celkem mírně. „Tak s čím začneme?“

„Jak to myslíš?“

„Chci ti pomoct.“ upřesní to.

„Děkuji.“ vykřiknu a skočím mu kolem krku.

„No tedy, ty musíš být hodně zoufalý.“ zasměje se.

„Co tu chcete?“ z domu vyjde Leonard. No výborně, sám nic nedělá a ještě bude nepříjemný na lidi, kteří mi chtějí pomoct.

„Radime, kdo je to?“ jejda. Co teď s tím.

„Radim?“ pozvedne Leonard podezřívavě obočí a ležérně se opře o dveře.

„Jo no, to je můj bratranec. Není normální, proto se o něj musím starat, nevšímej si ho.“ mávnu nad rádcem rukou.

„Aha.“ Jakub se po, teď pěkně vytočeném Leonardovi ještě ohlédne. „Tak, co potřebuješ?“ zamyslím se, krom úplně nového domu a všeho kolem celkem nic.

„No, chtěl jsem dát dohromady ohradu pro kozu.“

„Taky bude potřeba chlívek a zadělat ty díry v domě. Slepice potřebují kurník...“ začne sčítat všechny nedostatky. Když se to dá takhle dohromady, vypadá to dost beznadějně.

„Jasně chápu, je to na nic.“ připustím s povzdechem.

„To ani náhodou, jen budeme muset počkat, až dorazí ostatní, tohle sami nezvládneme.“ založí si ruce na hrudi.

„Ostatní?“ odpověď mi přijde vzápětí v podobě, asi tuctu lidí s nářadím. Vytřeštím na ně oči.

„Ahoj zlatíčko.“ pozdraví rozverná starší dáma a líbne mě na tvář. Je to švadlena, chodíval jsem za ní a nosil jí čerstvé rohlíky, které jsem kradl v kuchyni.

Vlastně poznávám všechny ze skupinky, která se mi sešla před domem. Před rokem byl ve vesnici velký požár a většina těchto lidí se prostě sešla a vzájemně si pomohli se stavbou a opravou domů. Bylo to něco neuvěřitelného, nikdy předtím, jsem barák nestavěl. Myslím, že to je doba, kdy jsem začal utíkat z hradu.

„Chlapče už si přemýšlel, kde budeš pracovat?“ chytí mě kolem ramen kovář. Skvělý chlap. O mě se dá říct, že jsem hodně zvědavý. Takže když se mi podařilo najít způsob, jak zdrhnout ze zlaté klece, byl jsem, jako na trní. Mé zvědavosti neušlo žádné řemeslo. Myslím, že tím všechny dost otravuji.

„Zatím ne.“ přiznám.

„Hledám učedníka, takže bys mohl jít ke mně do učení.“ nabídne mi.

„Děkuji, ale myslím, že to není práce pro mě.“ vážím si jeho nabídky, ale opravdu bych to nezvládl.

„Tak co hodláš dělat?“ pokrčím rameny, co vlastně umím? Nic mě příliš nezaujalo, snad jen... Nikdy jsem se dostatečně nenabažil té nádherné vůně, když v kuchyni pekli chleba. Jakubova mamkami to jednou ukazovala, není to nic těžkého a úplně k tomu stačí pec.

„Možná si otevřu pekárnu.“ zašeptám si spíš sám pro sebe.

„Skvělý nápad, v okolí žádná není.“ prohlásí nadšeně Jakub. „Tak to ti musíme postavit pec.“

Potom jde vše hrozně rychle, všichni se postupně vrhnou na různé úkoly. Oprava domu, stavba chléva a ohrady. Najednou nic není problém. Sám se přidám ke skupině, která staví příbytek pro kozu. Vůbec mě nezajímá, co dělá Leonard, jen doufám, že nebude takový debil, aby se podřekl a něco o mě vykecal.

Už je dost pozdě, ale zatím nikdo neodešel. Všichni se mi ze všech sil snaží pomoct. Je jasné, že nemáme možnost to stihnout. Celou dobu jsem venku a pracuji na věcech pro zvířata, takže nemám představu, co se děje v domě. Sem tam zahlédnu někoho, jak vnáší do stavení prkna.

„Vypadá to dobře.“ pochválí Jakub skromnou stavbu určenou pro ubytování kozy. „Zítra ti sem přivezeme nějaké seno.“ jsem mu opravdu vděčný, nebýt jejich pomoci... nevím, co bych dělal.

„Děkuju.“ hlesnu, moc mi to pomůže.

„Jakube!“ křikne od domu jeho strýc. „Musíme jet, dokud je trocha světla.“

„Jasně.“ otočí se ke mně. „Tak se měj, uvidíme se zítra.“ Odběhne k vozu. Postupně se rozloučím i se zbytkem přátel.

„Chlapče, ten tvůj příbuzný...“ zastaví se u mě kovář. Zděsím se. Co jim ten vůl všechno řekl? „Je to nemehlo. Neříkám, že se nesnažil pomoct, ale málem se při stavení pece zmrzačil.“ zmateně zamrkám. Leonard a práce, to bych moc rád viděl.

„Moc vám děkuji za pomoc.“ vděčně si s ním potřesu rukou. Kousek po cestě ho vyprovodím a nepřestávám děkovat.

Když zavřu zvířata a najdu zaběhnuté štěně, vrátím se s ním do domu. První věc, které si všimnu je teplo. Nejen u ohniště, ale v celé sednici. Zadělali všechny díry, skvělé. Navíc v jednom rohu stojí polovina pece, bude to chtít ještě, tak dva dny než bud celá. U postele se ozve štěkot a posléze kletí. Otočím se zrovna ve chvíli, kdy Leonard nabere štěně na nohu a štítivě ho odhodí pomalu přes celou místnost.

„Jste normální?“ vykřiknu a vrhnu se k dotčenému psíkovi. Nic mu není. „Mohl jste mu ublížit.“ postavím se proti němu.

„Tak ať se ta chlupatina ke mně nepřibližuje.“ štve mě, strašně. „Na stole máš jídlo.“

Opravdu na stolku je talíř s voňavým gulášem. Na moment mě napadne, jestli to náhodou nevařil on. Sotva, nejspíš to někdo přinesl.

Ještě naštvaný se posadím. Jídlo je výborné.

„Takže bys mi teď mohl vysvětlit, co se tu děje.“ dosedne na volnou židli můj společník.

„Není, co.“ zamručím. „Pár lidí mi prostě chtělo pomoct.“

„Pár jo? Byla tu snad celé ves. Proč ti říkali Radim a co všechny ty kecy o tom, jak si šikovný a milý.“

„To říkal, kdo?“ nic takového jsem tedy neslyšel.

„Všichni, každý koho jsem potkal mi to vmetl do tváře s tím, že mám skutečně štěstí.“ odfrkne si. Polknu poznámku, že klidně může vypadnout, jestli se mu něco nelíbí a dál hladově hltám.

„O tom nic nevím.“

„Přestaň mi lhát!“ praští pěstí do stolu, až nadskočím. „Odkud ty lidi znáš?“

„Potkal jsem je na tržišti.“

„Zase lžeš.“

„Nic vám do toho není.“

„Mám tě na starost.“

„Jenže já vás nepotřebuji.“ toho si taky mohl všimnout, jen tu překáží. Dělá problémy.

„Tvůj otec by nebyl rád, kdyby věděl s kým se scházíš.“ ječí, jako smyslů zbavený.

„Nechápu, proč by mu to mělo vadit, sám mě vyhodil.“

„Vlastně bude rád, až mu řeknu, kvůli komu se nechceš oženit. Vsadil bych se, že se toho problému rychle zbaví.“ nechápu o čem to mluví, ale jeho úšklebek se mi vůbec nelíbí.

„Cože?“

„Ten prosťáček. Neřekl bych, že máš tak špatný vkus.“

„To mluvíte o Jakubovi?“ co ten s tím má společného? „Je to jen kamarád.“

„Nemusíš zapírat, viděl jsem, jak si ho objal.“ co si to tu vymýšlí?

„To nic neznamená, byl jsem mu prostě vděčný za pomoc.“

„To potom můžeš vysvětlit králi, spolu s tím, proč tě poddaní oslovují, jako Radima a navíc naprosto neformálně.“ to je, ale svině. Nějak mi rupnou nervy. Rozmáchnu se a vrazím mu pěstí, až sebou plácne na zem. Vyskočím na nohy, oběhnu stůl, abych stál nad tím parazitem.

„Měl by jste si uvědomit s kým mluvíte. Teď možná moje postavení nic neznamená, ale pokud váš plán vyjde stanu se krále a první věc, kterou udělám bude vaše vyhození.“ vyhrožuji. „Jakuba necháte být i všechny ostatní, je to jasné?“

„Zajímavé.“ ušklíbne se. „Tobě na těch lidech vážně záleží. Předpokládám, že nevědí, kdo jsi.“

Vzdávám to, zřejmě nedokážu nahánět hrůzu.

„Ne.“ přiznám, asi se vysvětlování nevyhnu. Leonard se sesbírá ze země. 

„Nechceš aby to věděl?“

„Ne.“

„Tak bys mi to měl vysvětlit, abych se třeba nepodřekl.“ zase v jeho hlase slyším výhružku. Ale má pravdu. S poraženeckým povzdechem se opět posadím a dám se do vypravování. Řeknu mu všechno. Nijak se neobhajuji, před ním tedy ne.  Nehodlám nic vysvětlovat.

Celou dobu se dívám do země, proto když zvednu pohled a uvidím šok v Leonardově tváři, téměř vyprsknu smíchy. Udržím se jen silou vůle.

„To myslíš vážně?“ nevěří mi. Proč ne? „Všimli bychom si, kdyby si utíkal.“

„Byl jsem opatrný a navíc, jsem se postaral, aby mě v tu chvíli měli všichni plné zuby.“ řekněme, že chování rozmazleného princátka, tomu hodně pomáhalo. Všichni byli rádi, že mě mají z očí a já jim rád vyhověl.

„Co to jméno?“

„Dejme tomu, že má špatná pověst se roznesla i mimo hrad, navíc, jsem chtěl být alespoň chvíli úplně normální, proto sem si ho změnil. Nic nepoznali.“

Leonard se zamyslí, zřejmě zvažuje nač se ještě zeptat, ale mě už to nebaví.

„Pokud je to všechno, půjdu se podívat ještě jednou na zvířata a spát.“ oznámím mu vstřícně. Vyběhnu ven dřív než stačí něco namítnout.

Prohlédnu chlívek a hlavně slepice, zda jsou dobře zavřené. Nechci, aby nám je v noci, něco sežralo. Vše v pořádku. Ještě se mi nechce zpět, začíná být skutečně zima, ale přesto se posadím pod vysoký smrk. Je tu takový klid. Opřu se a zavřu oči. Těším se až bude teplo a to nebude dlouho trvat, zaseji koupená semena. Netuším zda se uchytí, ale jsem nadšený z té představy. Mohlo by se to povést.

Zaslechnu vrznutí, ale nevšímám si toho v domnění, že se jedná o ztrouchnivělý strom.

„Nastydneš.“ trochu se leknu. Přesto zůstanu v klidu sedět a neobtěžuji se na Leonarda podívat.

„Vaše starost o mé zdraví je dojemná.“ zamručím ospale, ale má pravdu. Přes den se to dá dobře vydržet, ale večer se teploty dostávají k bodu mrazu. Vedle mě to zašustí. Líně pootočím hlavu tím směrem a otevřu oči. Pán rádce se usadil po mé pravici.

„Myslel jsem si, že seš rozmazlený spratek.“ oznámí bez obalu. Milé. „Ale po dnešku jsem ochotný své stanovisko přehodnotit.“ Chvíli si větu v mysli rozebírám, než dojdu k zajímavému závěru. Má to být smír?

„Já se s dovolením svého názoru na vás budu držet.“ snažím se znít vážně, ale na tvář se mi vetře lehký úsměv.

„A ten je?“ zeptá se zvědavě.

„Nepěkný.“

„Zajímavé, něco takového jsem tušil.“ trpce se ušklíbne, zatím, co já se rozesměji. Mé sebeovládání je v háji, chce se mi strašně spát.

„Prý jste pomáhal stavět pec.“ nadhodím opatrně. Ani nevím, proč o tom začínám.

„Ano.“ trpitelsky si povzdechne. „Na jedné straně se patrně bortí, můj osobní podpis.“ jsem v šoku. Opravdu právě řekl něco vtipného o sobě?

Pomalu zvednu ruku a zamávám mu s ní před obličejem, předtím než ho dlaní plesknu do čela.

„Au co šílíš?“ ublíženě si promne zasažené místo. Mimochodem tolik jsem ho neudeřil.

„Takže to nebyl sen.“ zamručím si pro sebe. Víčka mi sama klesnou.

Probudí mě zpěv nějakého otravného špačka, který si za své pódium vybral místo hned pod oknem. Jé, jak mě se nechce vstávat. Zívnu si a překulím na druhý bok. Ruka mi narazí na něco pevného a teplého. V polospánku a bez jakéhokoli přemýšlení přejedu dlaní po tom zvláštním hřejivém povrchu.

Ozve se zavrnění a pod mou rukou se to trochu zavrtí. Nijak mě to neodradí od zkoumavého hlazení. Co je to? Je mi trochu chladno, proto se přisunu blíž k teplu na, které se přitisknu.

Opět vrtění a otřásání, na moment mi teplo zmizí, jenže záhy se vrátí a já můžu klidně dál chrupkat.

„Ty si mi nějaký přítulný.“ ozve se se smíchem. Trvá mi pouhých pět minut, než se vymrštím do sedu. Co to... Podívám se vedle sebe na šklebící ho se rádce.

„Co to...? Co tu děláte?“ jsem spíš v šoku, než naštvaný.

„Snažím se spát.“ posadí se a nakloní k mému uchu. „Ale kdo by odolal takovému svádění.“

Když mi olízne ucho vyskočím z postele a hned opět tryskem vklouznu pod peřinu.

„Proč jsem nahý?“ vyštěknu hystericky.

„Tvoje oblečení bylo celé špinavé a propocené, v tom mi tedy do postele nepolezeš.“ zatváří se, jako přísná manželka. Opět se zvednu spolu s dekou, kterou stáhnu z Leonarda.

Zalapám po dechu a odvrátím se od svlečeného společníka. Neřeš to, hlavně se na nic neptej a vůbec o tom nepřemýšlej. Opakuji si v duchu, jsem si jistý, že nechci nic vědět.

„K-Kde mám oblečení?“ zeptám se za svá záda. Ozve se smích.

„Tady.“ to už se otočit musím. Tedy, on se rozhodně nestydí, klidně se dál roztahuje na matraci a moje věci drží v ruce. Vytrhnu mu je. Rychle to na sebe hodím a s tím, že jdu za zvířaty vyběhnu ven. Štěně, kterého jsem si do této doby vůbec nevšiml, jde za mnou.

Mám trochu obavu, zda jsou slepice v pořádku, ale nic jim není a dokonce najdu po jejich vypuštění jedno vajíčko. Nadšeně se vrátím do domu. Musím to přeci někomu říct.

„Bude snídaně.“ prohlásím, ale radost mě okamžitě přejde. Ten vůl se ještě neoblékl „Oblečte se, sakra.“ Líně a nekonečně pomalu si vezme prádlo. Alespoň, že si nechal veškeré poznámky pro sebe. Potom se postaví přede mě a prohlédne si ten malý, křehký poklad.

„Jen jedno?“ odfrkne si.

„Jo.“ mé nadšení je beze zbytku pryč. Dám mu vajíčko do ruky, aby ho někam schoval a jdu pryč. Tohle nemá smysl.

Zkontroluji slípky, které si volně pobíhají. Jsem z toho dost nervózní, nesmíme o ně přijít. Možná by bylo dobré dům oplotit, aby se příliš nezaběhli.

Ještě dám kozu do ohrady a jdu si trochu pohrát se štěnětem. Jenže po chvíli mi začne kručet v břiše. Mám hlad a štěně, také ještě nic nejedlo.

Hodím hrst zrní slepicím, předtím než zmizím v domě i se psíkem.

„Je tu něco k jídlu?“ kouknu na Leonarda, který akorát zatápí v krbu.

„Ještě trocha guláše, který si měl včera.“ ukáže na stůl. Podívám se do hrnce, je tam akorát pro dva.

„Jedl jste?“ zeptám se Leonarda.

„Ne.“ povzdechnu si a nandám mu na čistý talíř. Svou porci dám hladovému štěněti. Máme štěstí, že je dům poměrně dobře vybavený, protože na věci, jako je nádobí a podobně, jsem úplně zapomněl.

„Co to děláš?“ sleduje rádce mé počínání, když dávám psovi talíř na zem.

„Je prasklí, tak z něj zatím může mít misku.“ budeme muset prohledat celé stavení a zjistit, co všechno nemáme.

„To je mi fuk, proč mu dáváš naše jídlo?“ vyštěkne.

„Vy máte tady.“ upozorním klidně a ukážu na druhý talíř. „Já si vezmu kus chleba a večer si upečeme brambory.“ plánuji. Brambory nám vystačí, asi na týden a pozítří už snad bude stát pec, abychom mohli sami připravovat pečivo.

Pokud mi to půjde dobře, nabídnu výrobky v královské kuchyni. Kuchařka mě zná, ale nic špatného by nevzala, proto se budu muset snažit.

„Budu muset zajít ještě na trh.“ oznámím zamyšleně.

„Proč? Kolik si dostal za naše věci?“

„Patnáct zlatých.“ vím co se bude dít, Leonardova reakce mě vůbec nepřekvapí.

„Víš ty vůbec jakou měli ty šaty cenu?“ zavříská naštvaně.

„Jenže tolik by mi nikdo nedal. Ještě mi zbylo šest zlatek, za které koupím vše pro pečení, další  dvě slepice a pletivo.“

„A potom? Snad si nemyslíš, že tu budu žít jen z vajec.“ je naštvaný a zřejmě vynervovaný.

„S tím nepočítám.“ tak ať si zkusí něco vymyslet sám. Proč to musí být všechno na mě? Zaslechnu přijíždět vůz. „To bude Jakub se strýcem.“ bez dalších hádek jdu ven. Opravdu je to Jakub, jenže krom něho a strýce sedí na velkém voze ještě dalších pět osob.

„Dobré ráno.“ usměji se. Přivezli seno, skvělé.

„Jdeme na tu pec, dnes to musíme dodělat.“ zahaleká vysoký chlapík, kterého znám jen od vidění. Myslím, že se přímo stavbami živí, ale s jistotou to tvrdit nemůžu.

Seskočí a hned zalezou všichni do domu, odkud vystrčí Leonarda.

„Tak mi sundáme to seno.“ pokrčí rameny Jakub. Kývnu. Radši se jim tam nebudeme plést. Mávnu na Leonarda, aby nám šel pomoct. Koním dám napít, naštěstí je nedaleko potok, tak o vodu nouze nebude. Až když vylezu na vůz, všimnu si, že v seně jsou nějaké věci.

„To jsme posbírali po vesnici, každý přispěl a přejí ti štěstí.“ usměje se, zatím co já mám slzy v očích. Ono těch věci není zrovna málo. Pytlíky s kořením, kus pletiva, máslo, dvě ryby, tři bochníky chleba, sekera, nože, plechy a spousta dalšího.

„Hele si v pohodě?“ zeptá se starostlivě, když se pod návalem emocí opřu o stranu vozu. Tohle jsem nečekal. Stydím se. Dávají mi z vlastního a přitom jsem princ, všeho mám dost. Tedy měl jsem.

Vedle mě vyskočí Leonard a dotkne se mého ramene.

„Je ti něco?“ je jasné, že on s tímhle problém nemá. Zavrtím hlavou a napřímím se. „Dobře, tak ty věci sundáme.“ Seskočím na zem a přebírám si věci od rádce. Rovnám to k domu, až budou hotovi s pecí dám to do malé síňky, která je v domě. Ještě jsem nezkoumal v jakém je stavu, nebo zda je prázdná.

Po věcech a potravinách přijde na řadu seno, které vidlemi házíme rovnou do chlívku.

„Tak, co teď?“ rozhlédne se Jakub. Zdá se mi to, nebo je z té práce skutečně nadšený?

„Pomohl bys mi oplotit výběh pro slepice.“ zkontroluji, že jsou v dohledu.

„Jasně.“ hned se do toho pustíme. Štěně se nám při tom plete pod nohy a Leonard mu bez přestání nadává.

„Už má jméno?“ zajímá se Jakub zatímco připevňujeme pletivo k zemi připevněným kůlům.

„Zatím ne.“ Dargo mu říkat nechci, když se to jméno Leonardovi nelíbí.

„A co Čert?“ navrhne mi. Řekl bych, že to psíka celkem vystihuje. Obzvlášť, když se panu rádci zahryzne do paty.

„Jo, to bude nejlepší.“ řeknu se smíchem.

Trvá nám to dobré dvě hodiny, než můžu chytit bláznivé slepice a dát je do výběhu. Je hned vedle chléva, proto z jedné strany vyřízneme malý otvor a vevnitř oddělíme příbytek kozy od kousku pro slepice, prkny.

„Hotovo.“ vydechnu si unaveně. Mám hrozný hlad, úplně jsem si zapomněl vzít ráno ten chleba. Ulomím si tedy kus z přivezeného bochníku, podám i Jakubovi a Leonardovi.

„Nepůjdeme jim pomoct?“ nadhodím mezi sousty. Nepřipadá mi správné, nechat chlapi v domě, aby na peci dřeli sami.

„Klid, jen by jsme se pletli, hlavně tedy...“ kývne směrem k Leonardovi.

„Jo slyšel jsem.“ zasměji se a ignoruji rádcův navztekaný výraz.

Večer všem poděkuji a rozloučím se. Dokonce se mi povede donutit i Leonarda, aby byl slušný a popřál jim alespoň šťastnou cestu, pod pohrůžkou, že z té pečené ryby, kterou plánuji na večer, nedostane, ani kousek.

„Připravím jídlo.“ oznámím, když všichni odjedou. Konečně si mohu prohlédnout novou pec.

„Páni, je skvělá.“ žasnu. Čistě bílá stavba na jedné polovině má otvor pro vkládání chleba a vedle železné ploténky na vaření.

„Ujde to.“ tak tohle nekomentuji i takto strohá poklona je na Leonarda až příliš.

„Přijdou i zítra?“

„Ne, mají dost své práce.“ zamručím, proč je pořád, tak protivný, když se jedná o mé přátelé.

„Dobře, chvíli bude klid.“ zhluboka se nadechnu, abych nevyletěl. Raději neohrabaně vykostím a prokořením ryby. Dnes ještě pec použít nemůžeme, stavba musí nejprve dostatečně zatvrdnout. Budeme muset péct na ohni v krbu, ale určitě to bude dobré.

Uvařím, najíme se a prohledám malou spíž. Je v ní spousta plesnivých věci, které musím hned vyhodit, převážně jde o houby a zeleninu, ale většina sušených bylinek je v pořádku. Leonard mi pomůže s vyklízením, přesto, že u toho prská, jak navztekaný kocour. Je zábavné to sledovat.

„Tak hotovo, teď to jen umyji, hlavně ty police a podlahu. Nechci dávat jídlo do špíny. Doběhnu pro vodu.“ venku jsem viděl džber. Když už v tom budu, mohl bych vydrhnout i celý dům. Bude to skvělé, dnes se vyspím v čistém.

„Dojdu tam, odpočiň si.“ strnule na něj zírám.

„Cože?“ co se to s ním děje?

„Ještě chvíli na mě takhle zírej a rozmyslím si to.“ varuje chladně.

„Už mlčím.“ ale žasnout nepřestávám.

 

Spokojeně si prohlédnu čistou podlahu a plnou spíž. Máme kousek masa, máslo, med, mouku a... no je toho celkem dost. 

„Co tedy hodláš dělat, to jídlo nevydrží věčně.“ opět to nechává na mě.

„Napadlo mě zařídit pekárnu a prodávat pečivo na trhu.“

„Umíš péct?“

„Párkrát jsem pomáhal v kuchyni, není to nic těžkého, hlavně se to nesmí spálit.“

„Pomáhal si v kuchyni? Jak ses do ní vůbec dostal?“

„No a? Prostě jsem měl hlad, tak jsem si tam jednou zašel. Co je na tom?“

„Nic, jen jsem překvapený.“ nechápu proč, už jsem mu přeci přiznal, že se s lidmi v okolí hradu znám.

Protáhnu si záda, jsem opravdu utahaný, ale ta dřina stála za to.

„Jdu si lehnout.“ zívnu. Prohlédnu si přikrývky, zítra je vyperu a bude to tu dokonalé. Tohle je prostě skvělé, nebýt tak strašně utahaný skákal bych radostí. Jsem nadšený. „Máme tu někde vodu? Chci se opláchnout.“ rozhlédnu se po sednici, ale spatřím, jen prázdný džber.

„Došla.“ konstatuje Leonard. No co o nic nejde, prostě si dojdu k potoku, bude to fajn. Po té práci si moje svaly pořádnou koupel zaslouží. Přesto, že bude ledová. Mezi darovanými věcmi najdu velkou, starší osušku.

„Mám vám donést vodu?“ otočím se ze slušnosti k panu rádci. Když už u té vody budu, tak sebou mohu vzít i džber.

„Ano, bude se hodit.“ prohlédne si své zamazané ruce. Jen se na něj ušklíbnu a vyběhnu z domu spolu s osuškou a džberem. Potok není daleko, ale v té tmě mi cesta trvá celou věčnost.

Na břehu se vysvleču z prádla do naha. Jestli budu nemocný bude to jen má chyba.

Voda je podle očekávání ledová. Jen se párkrát pořádně ošplouchnu a celý zmrzlý se zabalím do osušky. Během sušení zaslechnu za zády nějaké zapraskání. Znervózním.

„Haló?“ křiknu směrem mezi stromy. „Je tam někdo?“ jenže se nic dalšího neozve. Přesto, mě přemůže paranoia, raději se hned obléknu a prchnu zpět k domu. Nemám zrovna odvážné nervy.

Jenomže ve stavení čeká druhý šok. Nikdo tam není. Džber s vodou, kterou jsem stačil nabrat položím vedle pece a oknem vyhlédnu ven. Ne, že bych něco viděl.

Kam mohl jít?

Vrznou dveře a já vyděšeně nadskočím. Je to snad vůbec poprvé, co uvítám, že do místnosti vejde Leonard.

„Kde jste byl?“ vyštěknu ještě vynervovaně. Nechci, být zbytečně hrubý, ale vyděsilo mě to. Vždyť by se tu klidně mohl potulovat, nějaký cvok, nebo divoké zvíře.

„Šel jsem pro dřevo. Co se děje?“ moje rozrušení je nepřehlédnutelné.

„No, já... nic se neděje.“ skloním hlavu, nejspíš mě vyděsila větev, to je trapné.

„Tak nechápu, proč na mě tak štěkáš.“ ano uznávám, za tohle si můžu sám. Leonard naštvaně hodí dřevo vedle krbu.

„Omlouvám se, něco jsem zaslechl v lese a...“

„Snad ses nebál?“ škodolibě se ušklíbne, co jiného od něj také čekat.

„Ne.“ zabručím.

„No to jistě, celý se ještě třeseš.“ nepřestává provokovat.

„Je mi zima.“ posadím se na matraci před krbem. Jo, hned je to lepší. „Tamhle máte vodu.“ ukážu na džber.

„Hm.“ to je vše, co mi řekne. Tomu se říká vděčnost.

Dojde k přinesené vodě. Svlékne si košili a začne se oplachovat. Já se raději odvrátím, přesto, že je to zajímavý pohled. Na někoho, kdo nikdy nepracoval má dobře tvarované tělo.

Upřeně sleduji plameny a přemýšlím o událostech posledních dnů. Přátelé mi to hodně ulehčili, za což jsem jim vděčný, ale teď už se musím starat sám.

Vyjeknu a otřesu se, když se k mému tělu zezadu přitiskne jiné, studené a mokré.

„Co to...?“

„Chci se zahřát.“ ozve se mi u ucha.

Klekne si za mě.

„K-Když mě pustíte, tak se kus posunu.“ jsem v šoku, tohle není poprvé, co se na mě, tak lepí, ale stále mi není jasný důvod.

„Takhle je to dobré.“ zamručí šeptem a hlavu si opře o mé rameno.

„Pusťte mě.“ zavrtím se. „Jste mokrý, studený a navíc se po mě nesápejte!“

„Jen tě objímám. Zvedni ruce!“

„Co?“ vykřiknu nechápavě.

„Sundám ti to triko, zamokřil jsem tě. Nastydl bys.“ no jistě, v podstatě mu jde jen o mé dobro. Jenže řekl, to tak zvláštním hlasem, navíc mi sám zvedne ruce a vyhrne vlhké triko. Opravdu mě to studí, proto se nechám a doufám, že mě hned potom pustí. Omyl. A to velký. Nějakou dobu, mě jen drží, jenže jako by mu to začalo být málo začne mi prsty přejíždět po obnaženém břiše.

„Co to děláte?“ vyjeknu. Chytnu mu ruce, aby nemohly putovat níž. „Přestaňte!“ pokusím se mu vymanit. Povede se mi postavit, ale hned jsem stáhnutý zpět. Tentokrát mnou hodí na matraci, ruce mi chytí nad hlavou a zasedne nohy.

„Tak dlouho jsem po tomhle toužil.“ skloní hlavu a přisaje se mi ke krku. Drsně přejíždí rty po holé kůži.

V hlavě se mi rozloží, co mi řekl a způsobí to jen větší zmatek. Co to sakra kecá? Vždycky jsme se nenáviděli.

„Ne dost! Přestaňte!“ Nic. Bez jakýchkoli rozpaků mi jednou rukou stáhne kalhoty. Ten se tedy nezdržuje. Rozhodně mu to nehodlám ulehčovat, tím že budu poslušně držet. V žádném případě.

Začnu sebou házet, abych mu alespoň trochu znemožnil okupování mého krku.

Vyrušení se mu ovšem nelíbí a zesílí stisk na mých rukách.

„Au, to bolí.“ jenže on s drcením mých horních končetin nepřestane. Vážně to dost bolí a ke všemu se obávám k čemu tohle všechno směřuje. Hodně obávám. „Dost! Nechte toho! Vždyť mi ty ruce zlámete.“ nějak pochybuji, že mu to vadí.

Pan rádce se nade mnou vztyčí a podívá se mi do oči, potom sjede pohledem celé mé nahé a před ním ležící tělo.

„Jsi sladký.“ usměje se. Dostanu lehkou pusu na rty. Tak z toho jsem vyjevenější než z čehokoli jiného.

„O co vám jde?“

„Vždycky jsem tě chtěl.“ na důkaz svých slov si olízne rty. „Choval ses, jako rozmazlený spratek a vždy, když si na mě byl drzí jsem si  představoval, jak ti to jednoho dne vrátím. Takto.“ pohladí mi podbřišek. Šokovaně zalapám po dechu, takže je to pomsta? Chce mě...

„Jenže...“ povzdychne si a jeho stisk se uvolní na tolik, že už nemusím skučet bolestí. „změnil ses.“

„Nezměnil, jsem pořád stejný, to vy se chováte divně a úchylně.“ odseknu, ale jako by mě neslyšel.

„Ještě před pár dny bych to udělal a neohlížel se na to, zda se ti to líbí.“ skloní se k mému uchu. Projede mou zvláštní chvění. „Ale teď... chci, aby sis to také užil.“ zašeptá svým neodolatelně hlubokým hlasem. Tak počkat na, co to do háje myslím? Vymaním jednu ruku a vrazím mu facku. Tím ho od sebe kus odstrčím a můžu se zvednout. Natáhnu si kalhoty.

„Už se mě nikdy nedotýkejte!“ odklopýtám až ke stolu na, kterém leží nůž, pro všechny případy ho vezmu a namířím na Leonarda. „Je to jasné?“

Rádce klečí na matraci se sklopenou hlavou si drží tvář. Vzhlédne.

„Neutečeš mi?“ zašeptá, tak potichu, že si nemůžu být jistý,zda mu správně rozumím.

„Cože?“

„Nemáš kam bys přede mnou utekl. Žijeme spolu v jednom domě, nakonec tě dostanu.“

„Můžu vás odsud vyhodit.“

„Neodejdu, to moc dobře víš.“

„Tak půjdu já.“

„Najdu tě.“ po tomhle prohlášení, jen nasucho polknu. Jeho odhodlání je až děsivé.

„Jestli je to nějaký otcův plán, jak mě zlomit a donutit se oženit, tak to vzdejte. Já se vás neleknu.“

„Dobře, protože tě nechci děsit.“

„Tak co chcete?“ vlastně to vím celkem přesně.

„Jsi dost starý a chytrý na to, abys to ještě nevěděl.“ ušklíbne se.

„To nikdy.“

„Ale ano, možná ne dnes, ale stane se to. Budeš můj. Jak už jsem řekl, nemůžeš mi uniknout.“

„Jdu spát.“ plácne sebou na matraci a zakryje se dekou. Instinktivně kus odskočím a skončím na podlaze. Což mě jen víc naštve.

„Spát? To je všechno?“ vyštěknu. Jenže já bych rád nějaké vysvětlení. Prohlášení, prostě tě dostanu mi jaksi nestačí. Leonard se ke mně přetočí.

„Já bych rád něco víc, to ty nejsi ochotný spolupracovat.“ upozorní mě se známkou posměchu v hlase. Jsem mu pro smích, jen si se mnou hraje. Jsem docela zklamaný, na okamžik to vypadalo, že bychom spolu mohli vycházet, byla to iluze. Vůbec nic se nezměnilo. Tedy když nepočítám pokos mě znásilnit.

Nezmůžu se na to mu odpovědět. Raději se ještě o kus odsunu, nechci ho vyprovokovat.

„Jděte do háje.“ zašeptám a rukama si obejmu kolena. Chtěl bych spát, jenže je tu jen jedna matrace, kterou si zabral zvrhlí rádce. Usnutím opřený o zeď si koleduji o bolavá záda, jenže copak mám jinou možnost. Když si lehnu k němu, jako předešlou noc, bude to brát, jako... no nejsem si jistý, jako co by to mohl brát, ale proč riskovat. Zívnu.

„Pojď si konečně lehnout!“ vytrhne mě z přemýšlení Leonard, kterým jsem byl celo dobu pozorován.

„Rád bych.“ brouknu naštvaně. Místo dalšího přesvědčování prostě nadzvedne peřinu, abych se pod ní mohl nasoukat. Zaváhám, ale nakonec a věřte že to nebylo lehké rozhodnutí, se zvednu a vlezu si k němu. Otočím se k němu zády a chvíli je klid, jenže pak mě chytí kolem pasu a přitiskne se mi na záda. Okamžitě vykřiknu a hrabu se pryč, jenže jako obvykle mě nepustí. Je otravné, být slabší.

„Nechte mě.“ jako bych to už dnes jednou říkal. Leonard jen zamručí nos si zavrtá do mých vlasů na krku a zašeptá něco, co identifikuji, jako dobrou noc. Potom už jen cítím horký dech na svém krku.

„Leonarde?“ pootočím hlavu, ale stejně na něj pořádně nevidím, přesto jsem si jistý, že usnul. Parchant, já nechci spát takhle. V jeho objetí je příliš velké teplo. Vzbudit ho? Ani za zlaté prase.

Raději zavřu oči. Zítra si pořídím nějakou zbraň a pro všechny případy pana rádce vykastruji.

 

Druhý den probíhal, jako by se nic nestalo. Leonard si mě příliš nevšímal, byl nerudný jako vždy, ale musím mu přiznat malé plus za snahu pomáhat. Postaral se o zvířata, vyklepal matraci, spravil postel a dokonce vypral deky a dal je sušit k ohni.

Já se zatím pustil do pečení, řeknu vám, není to nic jednoduchého. Navíc se mi pod nohy plete štěně, na které jsem včera úplně zapomněl, když usnulo v rohu stavení. Tomu tedy říkám ochránce, vůbec nezasáhl, když mě ten parchant napadl a to ho vždy, tak krásně zakusoval. Budu si z něj muset vytrénovat hlídače. Takhle mě nechat na pospas tomu... ne tak to prostě nejde, dostane tvrdý výcvik a začnu hned zítra. Protože dnes bych rád upekl alespoň jeden chleba. Na sladké si zatím netroufám a na chlebu nemůže být nic těžkého.

„Co je to?“ posadí se můj nemilí společník k večeři, kterou jsem pomalu celý den připravoval, jako svůj pokus o pečení. No, řekl bych, že zatím to není dobré.

„Chleba.“ odseknu mu dotčeně. Uznávám, že neměl být placatej, ale tak pohrdavě na to koukat nemusí. Ještě to ani neochutnal, což je možná lepší. Usoudím potom, co do toho kousnu. Nemá to naprosto žádnou chuť. Budu muset zajít do hradní kuchyně a požádat o nějakou radu.

„Jestli nás má tohle živit, tak tu asi chcípneme.“ tomu se tedy říká nevděk, nebýt mě žádné jídlo nemáme. Jenže on dnes skutečně pracoval, zatím, co já nic zvláštního neudělal, tak radši mlčím.

Čertovi, dám do misky kousek masa ze spíže a zajdu pro vodu. Jak jdu sám pomalu temnícím lesem, padne na mě podivně depresivní nálada. Má tohle všechno vůbec smysl? Stejně se budu muset jednoho dne vrátit a nastoupit na trůn, tak k čemu to je? Dá se vůbec něčeho dosáhnout? Samozřejmě, okřiknu se. Vždyť, při nejmenším by otec mohl přistoupit na to, že si jednou vezmu, koho sám budu chtít.

Naberu do džberu vodu a dotáhnu jí k domu. Ani nevím proč, ale zastavím u okna. Naprosto šokovaně hledím na Leonarda, jak si hraje s Čertem. Klečí u štěněte na zemi a právě ho překulí na záda. Drbe ho na bříšku, zatímco psík mu laškovně chňape po prstech. Tím končí můj plán vycvičit psa, jako zbraň proti panu rádci.

Když se mu Čertík zakousne zlehka do ruky a Leonard se namísto obvyklého klení zasměje, téměř mi to vyrazí dech. Z nějakého důvodu se prostě musím pousmát. Stojím tam ještě nějakou chvíli a než se z toho šoku, že je Leonard člověk, vzpamatuji a vejdu do domu.

Rádce, hned odskočí od štěněte a opět se zatváří lhostejně. Proč, to dělá nevím, je divnej. To by mu skutečně, tolik vadilo, kdybych věděl, že má Čerta vlastně rád? 

„V-Voda.“ zakoktám, stále vykolejený z té změny. Džber položím na zem a rovnou se opláchnu. Doufám, že dnes večer se to obejde bez problémů. Jsem v takovém, rozpoložení, že nevím, jak bych reagoval. Když jsem ho viděl tím oknem, tak bych řekl, že se mi na opravdu malou chvíli celkem líbil. Když se usmíval zdál se milí.

Leonard se posadí na židli. Čert k němu doběhne a začne se dožadovat pozornosti, jenže on ho nohou odsune stranou. Podezřívavě nakloním hlavu ke straně. Co to má, jako být?

„Ty to štěně nemáš rád?“ zeptám se.

„Nesnáším ho.“ odfrkne si.

„No to jistě.“

„Co to má být?“ asi nechápe mou poznámku. Jeho problém.

„Nic, ale měl by sis začít zvykat. Protože on nikam nepůjde.“ ušklíbnu se a dojde mi, že jsem přešel k tykání. No co, po včerejšku by bylo divný mu vykat. Tolik úcty si nikdy nezasloužil a teď teprve ne.

„Hm.“ zamručí a přísahal bych, že se na malí okamžik usmál, ale hned to skryl. Takže jsem se nepletl, má to štěně rád.

„Čerte! Půjdeme spát.“ oslovím se zívnutím psíka. „Zítra se mnou můžeš jít do města.“ slíbím štěněti a podrbu ho za ušima.

„Proč jdeš do města?“ podiví se rádce.

„Zajdu se zeptat do kuchyně, kde jsem udělal chybu v pečení, nějak se to naučit musím a koupím ještě jednu postel.“ jen budu muset dávat pozor, aby mě na hradě neviděl otec, ale co ten by dělal v kuchyni, že?

„K čemu postel? Zbytečně nevyhazuj, jedna nám stačí.“ zamručí a projde kolem mě ke džberu ve kterém si opláchne ruce.

„Tobě možná, ale já se nehodlám každou noc strachovat o svou cudnost.“ neubráním se zrudnutí, jak jsem mohl říct něco, tak trapného?

Leonard se zasměje.

„Tak toho se bát nemusíš.“ řekne, když se přestane smát.

„No, včera to tak nevypadalo.“ navíc ty výhružky.

„Také na tom trvám...“ dojde blíž ke mně a víc se nakloní k mému obličeji. „Dostanu tě. Ale počkám si až mi tu svou cudnost sám daruješ.“ zašeptá a tím zvýší stupeň odstínu rudé v mém obličeji.

„To se nedočkáš.“ zavrčím triumfálně.

„Uvidíme.“ ten tón se mi nelíbí, to mě jako začne svádět? „Žádnou postel nekupuj, peníze se budou hodit.“ vzdálí se. 

„Hm.“ rozhodně mu nebudu dávat za pravdu, ale abych nekecal, jsem zvědav, čím se mě bude snažit sbalit. Nikdy jsem si nevšiml, že by tenhle panák dělal oči na některou z dívek na hradě a měl možnost. Spousty, přeci jen je přitažliví a má dobré postavení. Navíc bohatý, po mě skvělá partie, ale on... vlastně jediná osoba, které si kdy jakkoli všímal jsem byl... a sakra.

 

 

„Já už prostě nevím, co dělat. Dát na to ovoce, byl by to koláč. Pořádně tvrdý a hnusný koláč.“ stěžuji si kuchtičce, která se mi normálně směje. Taková opovážlivost. „Poraď mi, prosíííííííííím.“ udělám na ní psí oči.

„Mám podmínky.“ zatváří se přísně.

„Jaké?“ vyjeknu radostně, protože to vypadá, že mi skutečně poradí.

„Když tě to naučím, budeš péct i pro hrad a to zadarmo.“ no, to je skutečně podlé.

„Ale já se tím musím uživit.“ připomenu a doufám, že jí tím obměkčím. Marně.

„Takže. Každý den jeden čerstvý chleba, rohlíky, stačí deset a kus od každého sladkého pečiva, které připravíš.“ ona mě chce zničit. Ale jinou možnost zřejmě nemám.

„Dobrá.“ souhlasím.

 

Musím říct, že se to rozhodně vyplatilo. Ukázala mi základ každého těsta, jak do něho potom přidat potřebné ingredience, abych docílil toho, co skutečně chci. Ptal jsem se jí na naprosté nesmysli, jen abych si byl jistý, že mi nic neuniklo. Dokonce mě nechala něco málo z toho upéct. Sepsal jsem si spoustu receptů na těsta i náplně a hned začal přemýšlet, jak bych je mohl vylepšit.

Ve městě jsem nakoupil, pár drobností, nutných pro pečení a kus masa pro Čerta. Pro nadšení z dalšího posunu správným směrem, jsem zapomněl na postel, ale Leonard stejně říkal, že jí kupovat nemám, tak to nevadí. Navíc, bych zrovna dnes neměl, jak jí k nám dostat.

 

„Trvalo ti to.“ pokárá mě Leonadr, hned jak strčím nos do stavení. Ignoruji ho a vezmu do náruče štěně, které jsem po úvaze nechal nakonec doma. Nerad bych si Annu naštval pobíháním po kuchyni. Na nepořádek je hodně háklivá.

„Mám pro tebe mňamku.“ usměji se na psíka a hodím mu koupené maso.

„A co já?“ dožaduje se žvance i pan rádce.

„Smůla víc nemám.“ pokrčím rameny, taky mohl něco uvařit, potravin je tu na to dost. „Něco připravím.“

„To zase bude.“ odfrkne si. No, jestli mě hodlá svádět, tak takhle se mu to rozhodně nepovede, ale nechci se hádat, tak jeho poznámku přejdu.

Ve spíži si všimnu džbánu s mlékem a vajíček, takže nezahálel. Vypadá to, že se skutečně snaží pracovat.

Vezmu si vše potřebné na těsto a krém. Tohle mi s Annou docela šlo, tak snad to zvládnu i sám.

Namísto cukru přidám do těsta pár kapek medu a ještě jím drobné trubičky před pečením potřu, snad to nebude příliš lepit.

Když jsou upečení naplním je krémem, jen škoda, že ještě nejsou maliny, to by potom byla lahoda.

„Voní to.“ podiví se můj spolubydlící.

„Samozřejmě, tyhle se mi opravdu povedli.“ musím se prostě pochválit.

„To skutečně ano.“ kývne a dá mi jako odměnu rychlou pusu na tvář. „Jdu zahnat slepice, než bude tma.“ oznámí a zdrhne ven. To je tedy hrdina, jenže já byl tím polibkem, tak překvapený, že bych snad zapomněl i nadávat. Takže se neměl, čeho bát.

Raději, připravím zákusky na talíře, abych nemusel přemýšlet, nad tím, jak moc se mi jeho pochvala ve skutečnosti líbila. Bylo moc fajn to slyšet.

„Tak hotovo.“ vrátí se Leonard. „Slepice v kurníku, koza ve chlívku, ještě tohle někam zavřít a budu spokojený.“ hodí hlavou k Čertíkovi, který si v klidu chrupká před krbem.

„Vždyť je hodný.“ usměji se na štěně. To jako by vědělo, že se o něm mluví zvedne hlavičku.

„Jo teď, ale měl si ho vidět, před pár hodinami.“ to mluví o době, kdy jsem nebyl doma.

„No, jestli ses s ním mazlil, jako včera, tak zřejmě bylo vše v pořádku.“ prozradím, že znám jeho... milou stránku.

„Šmíroval si?“ pozvedne obočí, skoro až na vrh hlavy.

„No jasné, protože netoužím po ničem jiném, než přistihnout tě, jak drbeš psa na břiše.“ ironicky se ušklíbnu, copak se vše musí točit kolem něj, prostě se mi zachtělo koukat oknem zvenčí. Na tom není vůbec nic divného. To přeci dělá každý, že jo?

„Tak si to viděl, spokojený?“ nechápu, proč je naštvaný. Copak vadí, že vím o takové prkotině, jako je, že má rád psi. To já přeci taky. Ten chlap se prostě nedá pochopit.

„Co ti sakra vadí?“ vyštěknu. To na sebe vážně musíme být pořád tak nepříjemní? „Byl jsem rád, že ti Čert už tolik nevadí, ale ty se prostě musíš pořád chovat, jako idiot.“

Vezmu si jednu z trubiček a vyběhnu s ní ven. To, jak se chová, mě mrzí víc než by mělo. Já myslel, že už jsem na to zvyklí, ale zřejmě jsem si o něm poněkud pozměnil představu a to on právě zničil. Jo naivita vždy patřila mezi mé slabé stránky. Venku vylezu na strom, usadím se na silné větvi a při jídle pozoruji západ slunce. Slzy, kvůli kterým jsem z domu utekl, nechám volně téct. Vždyť je to jedno, tady mě nikdo nevidí.

 

 

Jsem slaboch. Ale já už se jím nenechám, rozhodit. Kašlu na ty jeho změny nálad. Jednou milí, pak protivný, zničeho nic se na mě vrhá a potom se zase zdá, že mě nenávidí. Tak co?

Já přeci vím, že se k němu, také nechovám nejmileji, ale poslední dny se skutečně snažím. Nedělám naschvály, nejsem arogantní, ani povýšený a snažím se pracovat, abych vydělal peníze. Tak co mu na mě může vadit? No nic, konec snahy o vycházení, prostě ho budu ignorovat. Třeba mu nakonec dojde, že není vítaný a odejde. 

„Viktore!“ nadskočím, když zaslechnu volat moje jméno a málem spadnu ze stromu. Udržím se a přikrčím, aby mě nebylo vidět. Ať jde do háje, nepřiběhnu pokaždé, když si mě zavolá. Blbeček.

„Viktore, sakra kde jsi?“ ječí na lesy. Jo tak přesně na tohle jsem čekal, tak milé zavolání, to se ti hned ukážu. Pomyslím si ironicky a víc se skryji. Kdyby to šlo splynul bych s kmenem.

Leonard se najednou rozběhne pryč, někam hlouběji do lesa. To mě, jako šel hledat? Možná jsem se měl ukázat. Ne, zaslouží si to.

Ještě chvíli sedím na větvi, než slezu. Vejdu do domu, kde mě přivítá rozverné štěně. Zřejmě si zdřímlo a už má opět spoustu energie. Podle kousků dezertu na stole poznám, že Leonard nic nesnědl. Schovám mu tedy jídlo do spíže a umyji našpiněné nádobí. Poklidím dům, připravím spaní a vyhlédnu ven. Je tam už pořádná tma. Měl bych jít spát, jenže Leonard se ještě nevrátil. Mám o něj strach. Neznám to tu natolik, abych si mohl být jistý, že nikam nespadl.

Hodím několik polínek do krbu. Pro odreagování a abych nemyslel, na to, co vše se mohlo stát, si hraji se štěnětem.

Vážně přemýšlím o tom, že ho půjdu hledat, když se rozlétnou dveře dokořán. Nejprve, se leknu, že je to vetřelec, ale když uvidím uříceného Leonarda oddychnu si.

Dojde ke mně a vrazí mi pořádnou facku. Chytím se za bolavou tvář. To si... proč to... jsem mimo.

„Kde jsi byl?“ zaječí. Poděšeně couvnu. „Odpověz!“

„P-Před domem... na stromě.“ přiznám. Chyba a to velká.

„Volal jsem tě, slyšel si?“ kývnu. Přiletí mi další rána, tentokrát silnější a já neudržím rovnováhu a spadnu na zem.

Rádce si ke mně přiklekne s naprosto šíleným a vražedným výrazem. Ani se nehnu a jen na něj vyděšeně třeštím oči. Ublíží mi?

„Proč si neodpověděl?“ zeptá se tiše a temně.

„Já... já... nevím...“ dostanu ze sebe. Když se prudce pohne, přikrčím se v domnění, že mě hodlá opět udeřit. Ale na místo toho jsem obejmut.

„Víš vůbec, jak dlouho jsem tě hledal.“ šeptá a víc mě k sobě přitiskne. „Do háje, vyděsil si mě.“

No to je... překvapivé. Opět. Z očí se mi spustí slzy. Vůbec netuším proč, ale jako bych měl v hrudi podivný tlak. Je bolestivý a nedovoluje se pořádně nadechnout. Možná je to způsobeno tím, jak silně mě k sobě tiskne.

Leonard mě pustí, odtáhne a podívá se mi do uslzených očí.

„Příště se ozvy, jasné?“ v hlase nemá zlobu, ani aroganci, jen naléhavou žádost. Pokývám hlavou. Tak nevím, měl bych se zlobit, dát mu ránu, vždyť mě tu právě zbil a já se před ním krčím a bulím, jako děcko. To jsem to tedy dopracoval.

Na bolavé tváři ucítím pohlazení od promrzlých prstů. To asi, jak běhal venku a hledal mě. Teď je mi jasné, že jsem to přehnal.

„Tohle mě mrzí, promiň.“ nakloní se a políbí mi napuchlou tvář. Pořádně to bolí a normálně bych ječel a nadával, jako špaček, jenže teď prostě nemám chuť. Nechci, aby byl zlí, tak raději mlčím. „Bolí to?“

Zavrtím hlavou a odtáhnu se, abych mohl vstát. Obejdu klečícího Leonarda, rychle se vysvleču a zalezu do postele. Zaslechnu povzdech a jak se rádce zvedá ze země. Potom je klid během kterého usnu.

 

 

Ráno se probudím, přetočím na druhý bok. Leonardova spící tvář je tak blízko, že by stačil pouhý centimetr a dotkl bych se jí rty. Usměji se, vypadá, tak krotce, když spí.

Opatrně vstanu, abych ho nevzbudil. Překročím štěně spící Leonardovi v nohách a dám se do přípravy snídaně. Ze spíže zmizeli zákusky ze včerejška, takže je snědl. Jsem rád. Připravím si vše na chleba a zadělám těsto. Udělám ho hodně, rád bych dnes zkusil něco prodat a také musím připravit bochník pro Annu. Strčím do pece první dva bochníky. Vůně pečícího se chleba prostoupí celý dům. Nervózně přešlapuji před pecí a dávám pozor, aby se mi to nespálilo.

„Copak to tu voní?“ podívám se k posteli, kde se zrovna protahuje Leonard spolu se štěnětem. Páni, oni jsou úplně stejní. Musím se tomu zasmát.

„Peču chleby, přidal jsem do něj zrníčka slunečnice, tak jsem zvědavý.“ promnu si ruce, nejsem si jistý, kdy bych měl chleby vyndat. Ještě chvíli počkám a vytáhnu je, můžu jen doufat, že to stačilo.

„Dáš si?“ zeptám se svého společníka.

„Jasně, rozhodně vypadá líp než ten první.“ s tím musím souhlasit. Nechám chléb minutku vychladnout a kousek mu ukrojím. Kůrka je křupavá a vnitřek krásně měkký. Podám krajíc Leonar.

„Takže?“ jsem zvědav, co na to řekne. Rádce se zakousne do mého výtvoru. Pomalu žvýká a zdá se, že přemýšlí. Snaží se mě snad napínat? „No?“

„Je to dobré.“ usměje se.

„Vážně?“ jsem na sebe opravdu hrdý. Skvělý pocit. „Tak fajn, donesl bys jeden bochník do hradní kuchyně? Já zatím napeču víc k prodeji. Opravdu je to dobré? Nechybí tomu nic?“ možná to řekl, jen, aby mi udělal radost.

„Ochutnej sám.“ podá mi zbytek krajíce. Kousnu si, vážně to není špatné ale...

„Chce to trochu víc soli.“ řeknu kriticky. Hned jí přidám do zbytku těsta a dám péct další.

„Půjdu do toho města, jen pustím kozu a slepice.“ myslím, že souhlasí i proto, že může dát hlášení otci. Oblékne se, dojde ke dveřím, kde se ještě zastaví a ohlédne po mě.

„Jo a ty trubičky se ti povedli, myslím, že by je lidi mohli kupovat.“ a odejde.

Tolik pochval za jeden den si snad ani nezasloužím.

Dám najíst psovi, podojím kozu a celí den strávím pečením. Nečekal jsem, že to bude trvat, tak dlouho. Dnes už prodávat nepůjdu, ale na zítřek se mi podařilo udělat dost bochníků, rohlíků, trubiček a dokonce i několik koláčů s mákem. 

Leonard se po návratu z města věnoval zvířatům a dokonce z jednoho statku přinesl kohouta, kterého už chtěli podříznou, protože si koupili mladšího. Takže se snad můžu těšit na kuřátka.

Uschovám pečivo do chladné spíže a uvařím polévku k večeři. Trochu si připadám, jak ženuška pečující o svého muže, ale nevadí mi to. Jsem rád, že se nám daří, teď, aby si od nás někdo něco koupil.

„Jak bylo ve městě?“ vyzvídám, když spolu sedíme u večeře.

„Normálně.“ pokrčí lhostejně rameny. „Kuchařka vzkazuje, že jste se dohodli na více, než jednom bochníku.“

„Jo já vím, zítra jí donesu zbytek.“ usrknu si polévky a po očku sleduji Leonarda. „Mluvil si tam s někým?“ podezírám ho.

„S kým jako?“

„No to nevím, proto se ptám.“

„Ne.“

„Opravdu?“ nevěřím mu.

„O co ti jde?“ odloží lžíci a podívá se na mě. Asi ho štvu.

„O nic jen se zajímám.“ vykouzlím nevinný pohled.

„Tak na rovinu. Ano s někým jsem na trhu mluvil a ne, nebyl to tvůj otec.“ ou, jak poznal oč mi jde?

„A kdo tedy?“

„Bratr má o tebe strach, potkali jsme se náhodou, ptal se na tebe a nezapomněl mi vynadat, že jsem tě někde nechal samotného.“ můj brácha? To je... také bych ho rád viděl. Nevěděl jsem, že o mě má starost. Nikdy jsme si moc nerozuměli, ale přesto... jsme bratři. Máme se rádi.

„Co si mu řekl?“

„Pravdu. Že se určitě brzy vrátíš domů.“ prohlásí, jak samozřejmost.

„Ale já se nevrátím.“ odporuji, copak jsem to neřekl prve jasně? Ano, stále si uvědomuji své povinnosti, ale jsem rozhodnut se nepodřídit. Buď otec příjme mé podmínky a to oženit se s kýmkoli, koho si sám zvolím, nebo tu zůstanu. Snadné. 

„Nebudeš tu moct zůstat.“ ne jistě, zase se musí hádat.

„Proč?“ zajímám se, zatím klidně, ale tuším hádku.

„Jsi následník trůnu, to ti snad nemusím připomínat.“

„To opravdu nemusíš.“ nejsem idiot. „Ale stejně tak může vládnout Edvard.“

„Chceš se snad vzdát trůnu?“ ušklíbne se můj společník. Věnuji mu, tak pevný a rozhodný pohled, že ho smích hned přejde. „To nemůžeš myslet vážně.“ zavříská.

„Proč, líbí se mi tu. Navíc si mi ty sám říkal, že mě na trůně nechceš.“ nemyslím to vážně, mám spoustu plánů, jak tuto zemi rozvinout, rád bych je uskutečnil, ale pokud bude vládnout bratr nebude mi to vadit. Je to dobrý a pokrokoví člověk. Dřív hodně cestoval, myslím, že by byl přínosem. 

„Ano, ale to bylo předtím...“ snaží se Leonard obhájit.

„Před čím?“ provokativně nakloním hlavu ke straně. No tak, jen to přiznej, zjistil si, že jsem celkem snesitelný. Povídej. Pobízím ho v duchu.

„To je jedno, ale vzdát se vlády je hloupost.“ naléhá, nikdy bych si nepomyslel, že tohle od něj uslyším.

„Nemyslím, nikdy jsem nebyl dost zodpovědný, sem se hodím víc.“ rozhlédnu se, vlastně jsem tu celkem spokojený a dokázal bych si tu představit celý život. Jen já, štěně a... měl bych se probrat.

„Opět hloupost.“ ušklíbne se. „Přeci nemůžeš...“

„Klid, nemyslím to vážně, samozřejmě se vrátím, až budu moct sám rozhodovat o svém životě.“ zarazím ho, už to totiž přestává být zábavné.

„S tím souhlasím.“ pochvalně kývne.

„Vážně?“ podivím se.

„A já myslel, že právě ty si mi ho chtěl organizovat nejvíc.“ možná opět vstupuji na tenký led, ale tohle jsem si prostě nemohl odpustit. Vždy se mi snažil přikazovat. Bylo to skutečně otravné.

„Samozřejmě a mám to v plánu i do budoucna.“ zvláštně se na mě usměje. To určitě neznamená nic dobrého.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář