1. Kapitola: Nezván

 

Předpověď počasí slibovala na celé léto teploty pod pětadvacet stupňů celsia, ale věřte tomu, když už v deset hodin dopoledne je dvacet osm stupňů ve stínu a na slunci by se mohli smažit vajíčka. Saimon, tmavovlasý kluk s hnědýma očima, jako většina lidí z ulice, využil počasí k lenošení na sluníčku. Nerušeně ležel polonahý na vyschlém trávníku, před malým domem v nových světle zelených kraťasech.

„Nemohl by ses trochu obléct, nikdo na tebe není zvědavej a máme sousedy.“ řekl jeho strýc Kamaru, který právě vyšel z domu. Přešel ke šňůře na prádlo, sundal z ní deku a hodil jí přes Saimon.

„Vždyť je tu třicet stupňů.“ odhodil deku, zavřel oči, ale než se stihl přetočit na břicho, už na něm zase přistála látka.

„No jo.“ přetáhl si jí přes ramena a šel do domu. Dveřmi prošel přes jídelnu a kuchyň ke schodišti. Po schodech nahoru a ložnice vlevo. Jeho pokoj měl světle broskvový nádech. Skříně i postel byli z masivního dřeva a na posteli tmavě zelené povlečení.

Saimon ze skříně vytáhl modré triko. Rychle se oblékl, seběhl schody zase zpět dolů a za kuchyní vešel rovnou do obývacího pokoje.

Jeho strýc seděl na pohovce a sledoval televizi. Bydlel u něj už od svých šesti let, na dřívější dobu moc vzpomínek neměl a tím pádem, ani na své rodiče. Jediné, co věděl, bylo to, že ho rodiče dali ke strýci, protože se o něj nemohli postarat. Víc mu o tom neřekl a bůh ví, proč se Saimon nechtěl ani ptát.

„Tak jedeme?“ zeptá se strýce.

„Kam jako?“ nechápe ho Kamaru.

„No tak, slíbils mi to.“ naléhá Saimon.

„Pořád nevím, o čem to mluvíš.“

„Rád bych ti připomněl co jsi mi slíbil. -Psa ti koupím až budeš dost zodpovědný a budeš mít dostatek času se o něj postarat ….......... k narozeninám po maturitě.- a dneska je mi devatenáct.“ při posledních slovech se škodolibě usměje.

„Takže se teď mam sebrat a jet pro nějakýho psa a kde bych ho asi tak měl vzít?“ řekne to chladně a nezaujatě přitom stále sleduje televizi.

„Takže zase nic, to je typický, něco mi slíbíš a pak z toho nic není.“ rozčiluje se chlapec. „Už tak je dost divný že první štěně dostanu až v devatenácti letech.....“ najednou se zasekne. Strýc dá ruku za pohovku a když jí vrátí, drží v ní malé bílí štěně.

„Všechno nejlepší.“ řekne a usměje se.

„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa.“ zaječí Saimon, skočí strýci kolem krku. „Páni, děkuju.“

„Dávej pozor ať jí neublížíš.“ Kamaru mu podá chlupatou kuličku. „Jak jí budeš říkat?“

„Bledule.“ odpoví bez váhání Saimon.

„Cože?“

„Je celá bílá, tak proč ne?“

„Nekoupil jsem ti psa, abys mu provedl, něco takového.“ řekne. „Dej mi jí! Radši ji půjdu vrátit. Bude to mnohem lepší než představa jak na tu chudinku v parku křičíš, Bledule!“

„Mě se to líbí.“ dost ho naštve jak se tomu jménu strejda posmívá. „Co je na něm tak hrozného?“

„Dělám si legraci, je to krásné jméno.“ rozcuchá mu vlasy, „všechno nejlepší.“ a zase se věnuje televizi.

 

Saimon celý zbytek dne strávila hrou se psem na dvorku a večer ho uložil vedle sebe na posteli.

„Nemysli si, že to takhle bude pořád.“ řekl Bleduli. „Zítra ti půjdu koupit nějaký pelech.“

Bledule se schoulila do klubka hned vedle Saimona a zavřela očí.

Druhý den vyrazili po nákupech přesně jak Saimon slíbil. Chtěl sehnat pro Bleduli ten nejlepší a nejhezčí pelech. Prošli už dva zverimexy, ale vypadalo to, že jako by si všichni z Mělníka najednou pořídili psy a šli mu koupit něco ke spaní, těsně před Saimonem.

„Je mi opravdu moc líto ale velké pelíšky jsme už vyprodali. Právě dnes ráno jsem prodala poslední. Mohla bych vám nabídnout o něco menší?“ omlouvala se prodavačka v prvním krámě.

„Děkuju, ale tohle je velký pes a kupovat mu menší nemá smysl.“ ukázal při odpovědi na Bledulku, která mu poskakovala kolem kotníků.

Ve druhém krámě zboží tohoto typu ani neměli. Saimon si zklamaně sedl na okraj městské kašny uprostřed náměstí a podrbal Bleduli za uchem. „To je škoda Bledulko. Vím ještě o jednom obchodě, ale tam mají dnes zavřeno.“ povzdechl si. „No nic, tak dneska můžeš ještě spát u mě na posteli, ale zítra už ho určitě koupíme.“ Ještě chvíli posedávali u kašny. Saimon se bavil cákáním vody z kašny na Bleduli, která se kapkám vody snažila uhýbat a zároveň na Sajmona vyčítavě poštěkávala.

„Tak já toho už nechám.“ vzal si Bleduli k sobě a podrbal jí za uchem. Oba dva už měly hlad a tak se šlo domů. Cestou potkaly souseda, který se zeptal Sajmona, co je to u nich za návštěvu. Pan soused byl samotář, menší postavy a ustupujícími vlasy. Vlastně se bavil jen tím, že sledoval životy ostatních. Moc ho nepotěšilo když Saimon, jen bez zájmu pokrčil rameny. Soused si něco zabručel a pokračoval v cestě, ať už šel kamkoli. Saimon netušil, kdo u nich je, ale přidal do kroku, aby si návštěvu mohl prohlédnout. O žádných příbuzných nevěděl a moc často návštěvu neměli. Jediný, kdo k nim jezdí jé strýcův starý známí a toho soused zná protože na něj nejednou nadával a to jen proto, že mu Alvin přejel přes trávník. Asi by si toho soused ani nevšiml, kdyby ten týden bez přestávky nepršelo a Alvinovo auto nezahrabalo zadními koly do rozbláceného trávníku tak, že nahodil souseda vycházejícího z domu od hlavy, až k patě.

Když dorazil k domu, oknem zahlédl staršího muže v černé košili i kalhotách, jak klidně sedí u jídelního stolu. Naproti tomu jeho strýc naštvaně přecházel po místnosti a něco na muže křičel.

Saimon vešel do domu právě včas, aby zaslechl část rozhovoru.

„Já si nenechám vyhrožovat. Kdo si vlastně myslí, že je?“ rozčiloval se strýc.

„Ber to jen jako přátelské varování. Zatím jsem mu neřekl, kde ho může najít, ale věčně se tomu vyhýbat nemůžu.“ pronesl klidně návštěvník.

„Dokážu se o něj postarat.“

„Jak myslíš, jen sem ti chtěl doporučit, abys ho někam schoval. Nikdo přesně neví, co s ním má v plánu, ale nic hezkého to nebude.“

„Ale on přece za nic nem....“ zarazil se, když uviděl Saimona stát mezi dveřma. Pak už nic neřekl, jen se posadil do křesla a díval se na něj. Druhý muž se na Sajmona otočil a se zájmem si ho prohlížel. Pak se, jen neurčitě usmál a obrátil se zase ke strýci.

„Tak já asi půjdu.“ řekl jen a zvedl se k odchodu. „Dávej si pozor.“ dodal a prošel kolem Saimona ven. Saimon nechápal, co se děje a jen sledoval strýce, který si povzdechl a schoval hlavu v dlaních.

„Stalo se něco?“ zeptal se nesměle. Zvedl hlavu a podíval se na něj, jako by to bylo naposled v jeho životě, co jí vidí. „Zabal si věci!“ řekl a šel k telefonu.

„Cože?“ nechápal a sledoval s otevřenou pusou, jak vytáčí číslo.

„Ahoj Alvine, nevadilo by ti kdybych Saimona poslal na pár týdnů k tobě?“ zeptal se svého známého.

„Ne, nic se nestalo, nedělej si starosti, jen chci mít jistotu.“ odpověděl po krátké pauze, ve které se ho Alvin zřejmě ptal na důvod jeho rozhodnutí. „Zítra ti jí dovezu, díky.“ řekl a zavěsil.

„Nikam nepojedu.“ oznámil mu Saimon. Strýc jako by ho neslyšel a šel do ložnice odkud za pár minut vyšel s velkým cestovním vakem.

„Zabal si.“ podával mu vak. „Prosím.“ dodal, když viděl Saimonův odhodlaný výraz. V jeho očích byla vidět zoufalá naléhavost, která ho vyděsila a tak si vak vzal a šel si zabalit, aniž by vyžadoval vysvětlení. Zabalil si dostatek oblečení do každého počasí a sešel dolů, aby vzal věci i pro Bleduli.

„Řekl bys mi alespoň, proč musím odjed.“ zeptal se strýce, který se opíral o kuchyňskou linku.

Ten se na něj, jen smutně podíval. „řeknu ti to zítra.“

 

Byla noc, Saimon ležel ve své posteli a nemohl usnout. Neustále přemýšlel nad nějakým důvodem pro jeho odjezd. Nechápal to a bál se, jak bude znít ranní vysvětlení. Z myšlenek ho vytrhl šramot v kuchyni a dokonce i Bledule, kterou jinak nic neprobudí, zvedla hlavu a poslouchala. Nic. Možná se mu to jen zdálo. Bledule nepatrně zavrčela a zvedla se na všechny čtyři. Pak seskočila a vyběhla z pootevřeného pokoje.

„Bledule.“ šeptl, rychle na sebe natáhl triko, tepláky a vyběhl za štěnětem do kuchyně, kde byla tma. Saimon se zastavil těsně za Bledulí, která byla výhružně přikrčená a vrčela na postavu vedle lednice.

„Kdo je to?“ zeptal se vyděšeně a srce se mu zastavilo. Přes tmu nebylo vidět postavě do tváře, ale vejít víc do kuchyně a rozsvítit se Saimon bál, ale i přesto si byl jistý, že se na tváři neznámého objevil odporný úšklebek. Pak se postava pohnula směrem k němu. Saimon bez myšlenkovitě popadl štěně a běžel k strýci do ložnice. Rozrazila dveře, chtěl ho vzbudit, ale nikdo v posteli nebyl. Rychle zavřel a schoval se i s Bledulí za skříň, která byla dost daleko od zdi, aby se tam jen tak tak vešli. V duchu se modlil, aby nezvaný host neviděl, do které místnosti vběhl a aby Bledule, kterou si nadhodil na rameno, nezačala štěkat. Najednou se dveře do ložnice otevřeli a někdo rozsvítil. Kroky se přesunuly k posteli.

„Tak máš ho?“ vběhl do ložnice jiný muž. Saimon si zakryl ústa rukou aby leknutím nevypískl. Bledule asi pochopila, že se děje něco špatného a byla ticho.

„Ne.“ odpověděl muž u postele a Saimon v jeho hlase poznal muže z dnešního odpoledne.

Nechápal, co se děje. Proč je tu ten muž? Co tu chtějí? Proč ho hledají? Kdo je strejda? Měl spoustu otázek, ale nebyl si jistý, jestli na ně chtěl znát odpověď. Snad jen na jednu a to kde je strejda. Hrozně se o něj bál. Najednou někdo otevřel skříň, za kterou se schovával a zastavilo se mu srdce. Cítil se, tak bezmocný a slabý. 

Dveře od nábytku se zavřeli a v místnosti potemnělo. Saimon se v prvních chvílích neodvážil vylézt, ale po pár minutách vykoukl z poza skříně. Místnost byla prázdná. Opatrně vylezl a Bleduli přitiskl blíž k tělu. Co by měl dělat? Zůstat? Možná, pořád mohou být někde v domě, ale co když něco udělají strýci?

Ta myšlenka ho vyděsí natolik, že se odhodlal vyjít na chodbu. Zaposlouchal se do ticha domu a opravdu. Z obývacího pokoje k němu doléhaly hlasy.

Dodal si odvahy a sešel schody. Bledule se začala nespokojeně vrtět, už se nechtěla nechat nosit. Proto se rychle vrátil a zavřel štěně ve svém pokoji. Potom se vrátil na schody, kde se přikrčil, aby nebyl vidět a zároveň dohlédl do vedlejší místnosti.

„Tak kam si ho ukryl?“ ptal se zrovna vysoký muž s dlouhými bílými vlasy do pasu. Stál k Saimonovi zády, naproti strýci, který seděl na pohovce. Ostatní muži nebyli vidět.

„Nevím.“ zavrčel strýc a probodával cizince nenávistným pohledem.

„Nelži, jeden z mých lidí ho tu viděl, ale utekl mu. Kam šel?“ o hruď muže na gauči se zapře kovová hůl.

„Nevím.“ zavrčel a zhluboka se nadechl, aby se připravil na to, co přijde. Na prstech, které svíraly železnou hůl, byl jasně vyditelný výboj a ten postupně pokračoval až ke konci, opřenému o strýcův hrudník a potom do jeho těla.

Muž se okamžitě zkroutil v bolestivé křeči a začal křičet.

Saimon to zděšeně sledoval, neschopen jakékoli reakce. Věděl, že by měl něco udělat, ale to co viděl, bylo tak neuvěřitelné, nemožné, že se nezmohl na nic. Zelené výboje kole těla jeho strýce ustali a on se udýchaně zhroutil na pohovku.

„Takže?“ podíval se na něj opět ten druhý. „Jak dlouho si myslíš, že to vydržíš?“

Znovu do něj zabodl konec hole a chystal se ho opět mučit.

„Ne.“ zakřičel Sajmon a rozběhl se k nim. „Nechte ho.“ postavil se mezi oba muže. Přičemž jedné z nich ho pozoroval zděšeně a druhý se zájmem.

„Kdo pak si?“ chytl ho za bradu, aby si mohl líp prohlídnout jeho obličej.

„S-Saimon.“ zakoktal. Ten člověk ho neuvěřitelně děsil.

„Saimon?“ zaklonil chlapci hlavu, aby se mu mohl podívat do očí.

„Je to jen kluk odvedle, nech ho jít, nemá s tím nic společného.“ vstane strýc a Saimona odstrčí stranou.

„Takže se projevuje tvé staré já?“ uchechtl se cizinec.

„Saimone vypadni!“ rozkázal mu přísně opatrovník, ale chlapec se ani nehnul. Nemohl, nechtěl ho tu nechat samotného s tím člověkem.

„Počkat! Ne tak rychle.“ chytil ho cizí za loket a strčil na pohovku. Přiklekl k němu a staršího muže si nevšímal.

„Teď mi prozraď, Saimone. Opravdu bydlíš vedle?“ zeptal se téměř mile.

Saimon zachytil strýcův přísný výraz a přikývl.

„Jestli mi lžeš, tak to bude Kamaru moc bolet.“ upozornil ho a hlavou hodil k opatrovníkovi. „Tak řekni pravdu! Bydlíš tu s ním, že ano.“

Saimon nechtěl, aby jeho strýci někdo ubližoval a podle jeho křiku ho to naposled hodně bolelo. To ho donutilo opět kývnout. Hned nato se už Kamaru opět kroutil v křeči, tentokrát na zemi.

„Ne.“ zavřískal Saimon zděšeně a vrhl se k němu.

„Varoval jsem tě, že mi nemáš lhát.“ sklonil hůl a muž na zemi sebou přestal cukat. To už se Saimon neubránil zoufalým slzám.

Kamaru se z posledních sil vzepřel na rukách a schoval Saimona za sebou.

„Nech ho být!“ zasípal k Muži, který se nad ním tyčil. „Nic neudělal.“

„Mojdle!“ křikl ten druhý ke dveří a zvenčí přišel ten chlápek, který je předtím navštívil.

„Ano?“ rozhlédl se po místnosti a očima se na moment zarazil na Saimonovi.

„Odcházíme!“ oznámí mu, zřejmě jeho velitel. „Ten kluk jde s námi.“ ukáže na Saimona, který se sebou polekaně cukne. Kam by měl jít?

„On s vámi nikam nejde.“ rozkřikl se strýc. Neznámí vysoký muž ho zpražil pohledem.

„Nepleť se mi do cesty!“ odstrčí ho stranou a popadne chlapce za ruku, aby ho mohl odtáhnout z domu.

Saimon byl natolik mimo, že ho ani nenapadlo se bránit. Poslušně vypochodoval před dům, doprovázen strýcovým protestným křikem. Jejikoš se, ale kvůli odeznívající bolesti nemohl hýbat, nezmohl se na nic jiného.

Venku se k Sajmonovi, Mojdlemu a tomu cizinci přidali další dva muži. Sajmon netušil, co po něm chtějí a hrozně se jich bál. Přeci jen se probral z prvotního šoku a uvědomí si, že s nimi nikam jít nechce.

„Pusťte mě!“ zavřískal, když ho chtěli odtáhnout dál na ulici. „Nikam s váma nejdu.“ snažil se mu vytrhnout a dokonce kolem sebe kopal.

Nikdo si ho, ale nevšímal. Všichni muži i s chlapce se dostali na ulici. Ten, co držel Saimona si ho teď přitiskl zády k tělu.

„Ani se nehni.“ zavrčel mu z blízka do ucha. Saimon strnul. „Zavři oči!“ nechtěl tu plnit jeho rozkazy, jako nějaký poslušný pejsek, ale když mu byla přes oči přiložená ruka, neměl moc na výběr.

Nic neviděl, ale cítil, jak kolem něho divoce proudí vzduch a potom, jakoby ho něco zlehka nadzdvihlo. Když se kolem něho vše uklidnilo, ruka mu z obličeje zmizela.

 

 

2. kapitola - Kuchařem

 

Zmateně se rozhlédne. Kolem něho už nejsou žádné domy, ale jen stromy. Stojí na polní cestě.

Za jeho zády se ozve písknutí a z lesa vyběhnou čtyři koně.

Tři podřízení chlapi nasednou na své hnědáky a černého hřebce si za uzdu chytí muž za Saimonovými zády. Nasedne a Saimona vytáhne k sobě do sedla.

„Kde to jsem? Co po mě chcete?“ jako by teprve teď Saimonovi došla vážnost situace. Panikaří.

Nikdo mu, ale neodpoví. Radši tedy v tichosti sedí, aby nedal záminku k tomu mu ublížit. Snaží se od muže odsunout, co nejvíc to jen jde, ale zároveň se bojí, že spadne z koně, který se teď dal do trysku.

 

Jeli dlouho a převážně po lesní pěšině, na kterou jim už po pár hodinách hojně svítilo slunce. Saimon v sobě jen stěží zadržoval zoufalý pláč. Neustále přemýšlel nad tím, co s ním budou chtít udělat. Tak strašně se jich bál a nejvíc muže, který se mu tisknul k zádům.

Cesta je zavedla až k polorozpadlému hrádku, za jehož bránou všichni zastavili. Saimon byl nekompromisně stáhnut z koně na zem až se zapotácel a ztratí rovnováhu. Před pádem do prachu ho nikdo nezachránil a on se sesunul do kolen.

„Mojdle!“ zakřičí Ten hlavní na jednoho ze svých poskoků. „Postarej se o koně.“ nařídí mu. Přejde k Saimonovi a surově ho vytáhne na nohy.

„Ravene. Co chceš dělat s tím klukem?“ zarazí ho Mojdl.

„Do toho ti nic není.“ odbude ho a táhne Saimona do hradu.

Nebrání se, doufá, že když s ním bude sám, podaří se mu utéct. Je to sice velký silný chlap, ale Saimon se také umí bránit, i když to tak zatím nevypadá. Kamaru trval na tom, aby se jeho chráněnec učil obraně, přesto, že chlapec sám násilí nesnáší.

Kdyby tuhle situaci nekomplikovali všechny ty podivnosti, už by se dávno začal bránit, ale co by měl dělat, když neví, kde je, nebo jak se sem dostal. Na víc mu hrůzu nahání ta kovová hůl. Jak je možné, že z ní vycházeli výboje?

Je zavlečen do velké místnosti, překvapeně se rozhlédne. Na to, jak uboze vypadá hrad zvenčí, uvnitř je vybaven bohatě zdobeným nábytkem, vyzdoben svícny, hedvábnými závěsy a přehozy.

Raven jen zlehka mávne svou holí a všechny svíce v potemnělé místnosti se rozhoří.

Saimona to, tak překvapí, že sebou polekaně cukne.

Raven s ním nešetrně hodí na pohovku a odstoupí k jedné z vyřezávaných zásuvek. Otevře šuplík, ze kterého vyndá něco oválného.

Saimon se podívá ke dveřím a potichounku se zvedne, aby mohl vyběhnout.

„Ani na to nemysli!“ okřikne ho Raven chladně. Chlapec se zarazí v půli kroku. „Vrať se!“ něco v jeho hlase ho přinutí znovu se vrátit k pohovce a posadit se.

„Kde to jsem?“ dostane konečně odvahu aspoň k tomu se začít vyptávat. „Co po mě chcete?“

„Mlč!“ zavrčí místo odpovědi muž a dojde k němu. „Dej mi ruku!“

Saimon bez řečí k němu natáhne levou ruku a utěšuje se tím, že pokud mu s ní hodlá něco udělat, nebude to mít, tak hrozné následky, protože je pravák.

Raven mu okolo zápěstí připne duhový kroužek. Ve chvíli, kdy se náramek dotkne chlapcovi kůže, rozzáří se sytě modrou barvou. Raven se ušklíbne a Sajmonovi je jasné, že to neznamená nic dobrého.

„Nepokoušej se utéct, díky tomuhle tě vždycky najdu.“ ukáže Raven na náramek. „Snažit se ho sundat je zbytečné, nejde to.“ oznámí ještě zmatenějšímu Saimonovy. Potom vezme do ruky zvonek, na který zacinká a následně do místnosti vejde starší služebná.

„Odveď ho do kuchyně a dej mu nějakou práci, nehodlám ho tu živit zadarmo.“ prohlásí jedovatě. To už Saimona naštve a veškerý strach převýší vztek.

„Co si to sakra... Kde to jsem?“ řekne pevně a postaví se přímo před toho podivného muže. Je děsivý.

„To tě nemusí zajímat. Udělej, co jsem řekl!“ s poslední větou se podívá na služku, která se ukloní a chytí Saimona za loket. Vytrhne se jí.

„Nikam nejdu, dokud mi neodpovíte!“ postaví si hlavu a demonstrativně si sedne na zem do tureckého sedu, jako to dělají vztekající se děti.

Ravenovi dojde trpělivost, přejde těsně k tomu klukovi a přemůže nutkání zašlapat ho do podlahy.

„Neodporuj mi.“ zavrčí výhružně, až se Sajmonovi zježí chloupky na zátylku, ale přemůže svůj strach a pevně se podívá nad sebe, do těch neuvěřitelně modrých očí.

„Já se vás nebojím.“ odpovědí mu bylo naštvané zavrčení a potom byl za límec vytažen na nohy.

„Přestaň provokovat.“ chytil ho muž pod krkem a zesílil stisk. „Jediný důvod, proč už nejsi mrtvý je ten, že tě potřebuji, ale jestli neuděláš, co jsem ti řekl, vymyslím jinou možnost jak dosáhnout svého.“

Saimon s obtížemi na sucho polkne. Ruka na jeho krku povolí a pustí ho.

„Odveď ho!“ zopakuje rozkaz a zajde do vedlejší místnosti. Saimon se za ním chvíli dívá, než se mu kolem zápěstí ovinou kostnaté prsty staré služky.

„Pojď.“ řekne mírně a v hlase je jí slyšet žádost. Nechce problémy.

Saimon jde. Nemá cenu protestovat. Cestou se snaží vyptávat i ženy, ale ta jeho dotazy ignoruje.

Následuje jí do jedné místnosti, kde mají u stropu uvázané suché kytice bylin, velký dřevěný stůl a kachlová kamna. Vypadá to, jako ve středověké kuchyni. S úžasem se rozhlédne kolem sebe a ještě zoufaleji přemýšlí, kde by mohl být.

Už se nevyptává, došlo mu, že od ní se stejně nic nedozví.

Žena si ho nevšímá, má moc práce, není čas na hádky a přemlouvání, toho kluka, aby něco dělal. Vezme ze stolu těžký hrnec s vodou a chce ho přesunout na kamna, když k ní přispěchá Saimon a pomůže jí.

„Děkuji.“ usměje se na něj a začne rozdělávat oheň v kamnech. 

„Potřebujete s něčím pomoct?“ je celý nesvůj, když tu jen tak stojí. Napadlo ho utéct, příležitost by tu byla, ale příliš ho děsí představa, toho, jak se za ním ženou na koních.

„Mohl bys nakrájet maso.“ ukáže na prkénko s kusem krvavého masa. Saimon si vezme velký ostrý nůž. Tohle umí, Kamaru vaří příšerně, proto se o kuchyň musel od jistého věku postarat sám, už jen proto, že se chtěl dožít dospělosti.

„Na, co je to maso?“ potřebuje vědět, jak velké kusy musí udělat.

„Na polévku.“ otočí se po Saimonovi a hodí do ohně ještě polínko.

Saimon se dá do krájení, tak poctivý kus masa ještě neviděl, dokonce si ani není jisté, z jakého pochází zvířete.

„Co je to za masa.“ zeptá se Saimon ženy, která se postaví naproti němu a začne krájet zeleninu.

„Srna.“  informuje ho.

Saimon dokrájí.

„Tak teď to hoď do toho hrnce a vodou.“ řekne mi, aniž by zvedla oči od zeleniny. Chlapec se zarazí, tohle se mu nezdá, takovým způsobem polévku ještě nevařil.

„Co se děje?“ podívá se na něj Služka, když jen stojí a nedělá, to co mu řekla.

„Ne jen, jsem polévku vždycky vařil jinak.“ pokrčí rameny, asi je to nějaká místní tradice.

„Ty umíš vařit?“ rozzáří se. „To je výborné.“ Saimon zmateně zamrká, není si jistý, co přesně se tu děje. „V tom případě to nechám na tobě.“ odloží nůž.

„Na mě?“ nechápe.

„Ano, já totiž vařit neumím.“ přizná se. „Minulá kuchařka odešla a pán nechtěl přijmout nikoho nového. Tak to zbylo na mě, nikdy si nestěžoval, ale od té jeho party pošuků, vím, že se to nedá jíst.“ zamračí se, při vzpomínce, jak si vždycky u stolu stěžují. To že Raven mlčí, není nic neobvyklého. „Co budeš potřebovat?“

„No...“ rozhlédne se. „Cibuli, sůl , tymián, Bobkový list a zelí.“ vyjmenuje věci, které nejsou připravené na stole, bude je potřebovat.

„Dobře, zelí je v síni vedle a koření, tady všude, tak si vyber, co potřebuješ.“ dovolí mu. „Já jdu uklidit knihovnu, už to potřebuje, jsou tam nánosy prachu.“ celá nadšená nechá Saimona v kuchyni samotného. Trochu se kolem rozkouká a sundá hrnec s vodou z kamen. Vezme nový na dno dá trochu sádla, které také najde ve spíži a když se rozpálí přihodí, maso. Osmahnou přidat zeleninu s nakrájeným zelím, vodu koření, povařit a je hotovo. Bylinky přidával od oka podle vůně a chuti, protože se mu nepodařilo najít to, které potřeboval.

„Voní to moc dobře.“ pochválí ho služka, když ho po půl hodině přijde zkontrolovat. Potom si ho podezřívavě přeměří. „Nepřidal si do toho něco jedovatého, že ne.“ ujišťuje se, ví, že tu Saimon není dobrovolně.

„Ne, teda jestli tu nemáte, nějaké jedovaté rostliny.“ rozhlédne se, to ho nenapadlo.

„Ne.“ zavrtí hlavou.

„Ale pro jistotu jim to zaneseš ty.“ jo to bud nejlepší, tak se vyhne podezření v případě, že jim z toho bude zle.

Saimonovi nechce nosit, těm lidem jídlo, vlastně je vůbec nechce vidět a zvláště toho Ravena. Ale není mu dáno moc na výběr a za chvíli už s velkou servírovací mísou opouští kuchyň. Služka jde s ním, aby na vše dohlédla. Navíc nese chleba.

V jídelně jsou všichni ti, co byli u Saimonova únosu s Ravenem v čele stolu. Navíc tam seděla jedna dívka a asi šestnácti letý chlapec. Všichni se vesele baví, do doby než si všimnou přícházejícího Saimona.

„Takže pánové, doufám, že tentokrát si necháte připomínky pro sebe.“ spustí rázně žena, co jde za ním. „Navíc to vařil, tady mladej.“ hodí hlavou k Saimonovi, aby bylo jasné, že ona za nic nemůže. Saimon položí mísu do středu stolu a vedle přistane talíř s chlebem. Služebná se posadí na volnou židli a koukne po Saimonovi, rychle se opět zvedne a přinese mu židli. „Sedej!“ zřejmě tu jedí všichni pohromadě.

Saimon si sedne a škodolibě se rozhlédne po všech přítomných, kteří po sobě navzájem koukají a nevědí, zda nabízenému jídlu smějí důvěřovat. Přestane ho to bavit, má hlad. Sám se natáhne pro chleba a nalije si polévku. Začne jíst, ostatní ať si dělaj, co chtěj.

Ti povzbuzeni, tím že Saimon sám svoje jídlo jí se vrhnou najednou k polévce. Také jsou hladoví. Jako poslední si nabídne Raven.

„Tedy je to dobrý.“ žasne Mojdl. „Saimone máš mou poklonu.“ usměje se na něj, je mu ho líto. Snažil se zabránit jeho nalezení, jak jen to šlo.

„Úplně by mi stačilo, kdyby ste mně nechali doma.“ zavrčí do talíře. Všichni ho slyšeli, ale bylo pro ně lepší dělat, že ne.

Saimon se musel pochválit, ta polívka se mu povedla. I přes neznalost všech těch bylin, které do ní přidal. Asi deset minut jedí v naprosté tichosti, než se rozhovor opět rozjede.

„Já jsem se přecpal.“ zasténá ten mladý chlapec, potom se dychtivě podívá na Saimona. „Je eště?“

„Jasně.“ kývne Saimon a podívá se do prázdné mísy. „Dojdu ještě pro trochu.“ zvedne se ze žile. Všichni se na něj překvapeně podívají. Nikdo nečekal, že by mohl být... tak normální a přirozený.

Vždyť je to...

„Saimone, já bych si dal, taky ještě trochu, tak toho přines víc.“ poručí si Mojdl.

„No ty seš teda dobrý.“ zamračí se na něj služebná. „Jestli něco chceš, tak se zvedni a dojdi si sám, nebo jdi tomu klukovi, aspoň pomoct.“ rozčiluje se, že se Mojdl na své židli jen přikrčí.

„To je dobrý, beztak by jen překážel.“ trpce se ušklíbne Saimon a odejde, za sebou ještě uslyší tichý smích.

 

„Je to celkem milý kluk.“ poznamená potichu jeden z přítomných mužů, potom, co Saimon odejde.

„Jo to rozhodně a perfektně vaří.“ přikývne služebná, taky jí moc překvapilo, jak je ten mladík milý. Všichni v místnosti vědí, kdo ten hoch je, jen se mohou dohadovat, co přesně s ním má jejich vůdce a pán v plánu.

„Díky bohu, protože jíst ještě chvíli ty blafy od tebe Morin risknul, bych smrt hlady.“ ujistí služebnou Mojdl. 

Kolem celého stolu se postupně nese chvála na jídlo, jediný kdo se jí neúčastní, je Raven. Jako jediný si také nepřidá. Chutná mu to, ale nehodlá se k tomu klukovi chovat mile, nebo mu dát najevo, jakoukoli náklonost.

Saimon se vrátí do jídelny s plnou mísou horké polévky v kuchyni je ještě půlka hrnce. Je hrozně zmatený, co si má o těch lidech myslet? Proč mučili strýce a potom mu tu chválí jídlo. Snaží se chovat mile, až na Ravena, ale jak by se v jejich společnosti měl cítit? Má se bát?

Po jídle pomůže s nádobím do kuchyně i ho umýt.

„Dáš si se mnou čaj?“ nabídne mu žena potom, co mají hotovo. Němě kývne a posadí se na tvrdou židli ke stolu.

„To jídlo bylo skvělé.“ zopakuje to, co za celé poledne slyšel nejméně padesátkrát. Usměje se, není si jistý, zda z těch pochval, může mít radost. „Máme chvíli čas, než budeme muset připravovat večeři.“ položí před chlapce hrnek s kouřící tekutinou. Přemýšlivě pozoruje zvířenou hladinu, která se pozvolně uklidňuje. Vzpomene si na strýce, kterého viděl naposled ležet v bolestech na podlaze obývacího pokoje. Snad mu nic není. Nejvíc ho na tom všem mátou věci kolem, jako by se vrátil v čase, ne jen předměty, ale i oblečení místních lidí je, jako vystřiženo z historického filmu.

„Děkuju.“ dodá rychle zapomenutou zdvořilost, když si uvědomí horkou keramiku v dlaních.

„Nemáš za, co. Ani jsem se ti nepředstavila.“Saimon k ní zvedne oči. „Jsem Morin.“ představí se mu. Trápí jí Saimonův smutný pohled, vypadá, jako moc hodný kluk. Rozhodně se ani vzdáleně nepodobá hloupému, nafoukanému princátku, jak si ho tu všichni představovali. Jeho život se dlouhou dobu držel v tajnosti a dozvěděli se o něm, čistě náhodou od opilého králova rádce.  Hledání jeho maličkosti, trvalo velmi dlouho a za ten čas vznikla spoustu nelichotivých předpokladů o tom, jaký by mohl být.

„Saimon.“ zamručí chlapec své vlastní jméno, i když si je jistý, že už ho žena zná.

„Moc ráda tě poznávám.“ usměje se na něj, ale pokud čekala podobnou poznámku i ke své osobě, tak marně. Saimon jen skloní hlavu pod uvědoměním si, že je tu vlastně vězněm a pohled mu sklouznul k náramku. Možná lhal. Třeba, když uteče, tak ho vůbec, nebude moct najít, díky něčemu, tak obyčejnému, jako je náramek.

„To nedělej.“ pozná Morin na, co její nový pomocník myslí. „Nesnaž se utéct.“ nerozkazuje, žádá. Ještě nikoho si neoblíbila za tak krátkou dobu, jako právě Saimona.

„Tak mi řekněte, kde to jsem.“ požádá jí, teď už zoufale.

„To nemůžu.“ zašeptá lítostivě. „Máme zakázáno, cokoli ti říct. Ale neboj, nemyslím, že by ti chtěl nějak ublížit. Pokud neutečeš a uděláš vše co ti pán řekne, bude to dobré.“ snaží se ho alespoň povzbudit. Dosáhne, jen toho, že Saimon opět zváží všechna rizika svého útěku a opět si ho v duchu schválí. Jo, rozhodně se o to aspoň pokusí. Ne hned, nejdřív musí zjistit, kde vlastně je.

„Tak...“ přeruší tok jeho myšlenek. „Co přichystáme té bandě k večeři?“ nadhodí mu nové téma k přemýšlení. „Dovedl bys, udělal pečenou slípku?“ Saimon jen kývne, jak to tak vypadá, bude jim tu dělat kuchaře. „Výborně.“ zajásá Morin. „Mám je tu už připravené a oškubané, tak se do toho můžeš rovnou pustit.“ pobídne ho.

„S bramborem?“ navrhne chlapec. Morin ho ujistí, že je to jen na něm a odběhne za úklidem.

Sajmon rád vaří. Vždycky, když ho něco trápilo, nebo se chtěl odreagovat, zalezl si do kuchyně, pustil hudbu a nemyslel na nic, krom připravovaného pokrmu.

Tady to má složitější, ještě se tu moc dobře nevyzná, proto nejprve celou kuchyň prošmejdí, aby získal přehled. Kamna po zatopení splňují veškeré funkce plotýnek u trouby, ale nepodaří se mu najít kohoutek na vodu. Opustí tedy kuchyň a chce najít Morin, které by se zeptal, kde vodu bere. Postupně projde několik chodeb, nebojí se. Vždyť mu nikdo nezakázal volně se tu pohybovat.

 

 

3. kapitola – štěně nad srázem

 

„Co tu děláš?“ ozve se mu za zády nepříjemné zavrčení.  Saimon ho pozná okamžitě. Otočí se k Ravenovi čelem, s úžasem si prohlíží, černou košili s krátkým rukávem a tmavé kalhoty. Zajímavě to kontrastuje s barvou jeho vlasů a nutno přiznat, že vůbec nevypadá špatně. Saimon zamrká, aby se probral z transu.

„Hledám vodu.“ odpoví mu se znovu získaným klidem, prostě se otočí a pokračuje v průzkumu hradu.

„Tady?“ křikne za ním Raven se špatně skrývaným překvapením. Saimon se zarazí, proč ho to tak překvapuje?

„No a kde tedy?“ ohlédne se po něm.

„Přeci venku.“ vrátí se mu jeho běžný otrávený tón hlasu.

„Venku?“ nechápe to, dokud mu nedojde jedna zásadní věc. Není si zcela jistý, kde je, ale už zvažoval i časový posun, který by místní prostředí dost vysvětloval. Pokud je to skutečně tak,  rozhodně se mu tu nepodaří najít umyvadlo. „Studna.“ skoro se až uhodí do čela, jak mu to dojde. Otočí se na patě a kolem Ravena zamíří k východu z hradu. Tedy zamířil by, kdyby ho Raven nechytil za loket. Vztekle ho stiskne, až Saimon vyjekne bolestí.

Když Raven zaslechne chlapcův sten, hned ho pustí, vůbec netuší, proč ho vlastně zadržel. Jak ho viděl vzedmula se v něm taková vlna vzteku... vybavilo se mu vše, čím si musel projít a stejně ničeho nedosáhl. Ten kluk se, tak moc podobal svému otci, že ho to rozčiluje.

„Co bude k večeři?“ zeptá se po chvíli, aby nepůsobil, jako úplný blázen.

Nevyšlo mu to. Samon je přesvědčený, že ten chlap je naprostý magor. Hned jak ho pustil, ustoupil o tři kroky vzad a snažil se pobrat, proč to vlastně udělal.

„Pečená slepice a šťouchané brambory se sosem.“ oznámí mu, potom co si vzpomene, co to chce vlastně vařit. „A ještě zbyla polévka od oběda, tak ta.“ dodá. I když nechápe, proč se tu na večer tolik vyváří a o oběd měli jen polévku.

„Dobře.“ schválí to a vrátí se do svých pokojů.

Saimon najde studnu, která stojí hned na nádvoří a spustí do ní džber. Když ho táhne nahoru, je plný vody a pořádně těžký. Skoro se až bojí, že ho do té studny pustí.

„Ukaž, pomůžu ti.“ přispěchá k němu ten mladý kluk, kterého viděl v jídelně. Společně zaberou a plné vědro vytáhnou.

„Díky.“ řekne Saimon vděčně.

„Já jsem Timoty.“ představí se mu s úsměvem, přitom si ho zvědavě prohlíží. Vypadá tak obyčejně.

„Hm.“ zamručí nerudně starší chlapec a s vodou se vrátí do kuchyně. Ano chová se nevrle, ale nechce se mu předstírat dobrou náladu.

Hned se pustí do vaření, pečení trvá dlouho i v troubě na, které jde nastavit dvěstě stupňů a v těhlech kamnech to bude určitě trvat o mnoho déle. Takže začne přípravou masa a až potom se pustí do přílohy. Párkrát kuře podlije vodou, aby se udělal sos, kterým by mohl polít brambory. Ty rozmačká, dochutil solí a přidá strouhanou, vařenou mrkev.

Celá příprava mu trvá skoro tři a půl hodiny a to hlavně proto, že se mu z počátku nepodařilo dostatečně roztopit kamna.

„Máš hotovo?“ nakoukne do kuchyně Morin.

„Za chvilku to bude.“ vytáhne pečené maso a píchne do něj, jestli je už opravdu hotové. Je. „Klidně si můžete jít sednout, já to tam donesu.“ navrhne jí, protože si všimne, že zívá na celé kolo. Musí být unavená.

„Děkuju si moc hodný.“ mile ho pohladí po vlasech a jde do jídelny. Dneska už má všeho plné zuby, řekla si, že když nemusí vařit, aspoň dožene úklid, ale bylo toho víc, než čekala.

Saimon naporcuje maso a celý pekáč dá na tác k bramborám. Ještě velkou lžíci na sos a odnese to do kuchyně. Položí tác na stůl a posadí se na své místo, kde už má připravený talíř. Všichni přítomní se na jídlo vrhnou, jak hladoví psi.

„Sakra. To je něco.“ zavrní jeden z přítomných mužů a přisune maso i brambory k Ravenovi, který si ještě nevzal. Nandá si. Při jídle na své tváři vůbec nedá znát, zda mu to chutná.

„Už není?“ podívá se Mojdl mrzutě do prázdných misek od masa a brambor. Saimon zavrtí hlavou.

„Ale je tam ještě zbytek té polévky.“ mužovi oči se rozzáří.

„Tak na co čekáš hochu, dones to sem!“ Saimon se začne zvedat, ale Morin ho zadrží a přísně se podívá na Mojdla.

„Saimon celý den pracoval, zatím co ty ses jen válel.“ rozkřikne se, Saimona stáhne opět do židle. „Takže si zvedni ten svůj línej zadek a zajdi si proto sám, kuchyň víš, kde je.“

všichni na ní tiše zíraj, dokonce i Raven zvedne oči od svého talíře. 

„Ale Morin...“

„Nic takového, on tu není, jako váš poskok. Jasné.“ přísně se rozhlédne po celé místnosti a slabší povahy uhýbají pohledem. Raven teď dělá, že se ho rozhovor vůbec netýká. Je mu jedno, jak se k tomu klukovi budou chovat. Pokud si ho oblíbí, mohl by to být problém do budoucna, ale i když zatím nikomu neřekl, co s ním zamýšlí, jeho důvody všichni chápou. Nebo tomu tak alespoň do nedávna bylo.

„Fajn, dojdu si tam, jen se už uklidni.“ prohlásí Mojdl rezignovaně. Je pravda, že to možná trochu přehání, ale nemůže si pomoct. Možnost rozkazovat, někomu s tak vysokým postavením, je pro něj příliš lákavé. Teď se, ale cítí trochu hloupě.

„Kde bude Saimon spát.“ otázku Morin směřuje k Ravenovi.

Zvedne hlavu, podívá se na ní a potom na Saimona s kterým si chvíli jen tiše hledí do očí.

„Vedle mých pokojů je volná ložnice.“ informuje jí. Morin kývne, že rozumí. Bude to tam chtít trochu uklidit, ale jinak je to pěkný pokoj.

„Tak tady to je.“ vrátí se do jídelny Mojdl s hrncem polévky. Saimon protočí oči v sloup, tak to by bylo lepší, kdyby tam šel rovnou sám.

Zvedne se ze židle a zkusmo se dotkne strany nádoby. Jak tušil, je to naprosto ledové. Ten blb to zapomněl ohřát. Když hrnec vezme a odnáší pryč, všichni na něj nechápavě koukaj a Mojdl mu ho div nevytrhne z ruky.

„Jestli to vážně hodláte jíst studený, tak vám to tu klidně nechám.“ porkrčí chlapec rameny a potom, co to společnosti dojde, většina vyprskne smíchy.

„Mojdle ty seš vůl.“ zasměje se mladá žena. Jejich veselí se ovšem Saimon neúčastní a pokračuje v cestě do kuchyně, kde položí hrnec na ještě horkou ploténku, pod kterou přiloží. Chvíli trvá, než začne polévka v hrnci bublat, zatím co on se snaží pro ostatní ohřát jídlo, v jídelně se rozjede debata.

Jak se Saimon, už s horkým pokrmem vrací, zachytí útržky rozhovoru a zůstane přimraženě stát a poslouchá.

„Zatím jsem se ještě nerozhodl.“ozve se Ravenův chladný a lhostejný hlas.

„Tak proč jsme ho sem přivedli?“ zeptá se někdo. Hlas mu zní nejistě.

„Příště, bychom nemuseli mít s jeho hledáním, tolik štěstí. Zítra pošlu zprávu Ethanovi s podmínkami.“ Ravenův hlas víc zchladne.

Saimona, už začíná i přes utěrku pálit do dlaní horká nádoba.

„C-Co když je nebude chtít splnit?“ odváží se zeptat Morin.

„Je to právoplatný dědic, pokud ho učiním svým manželem, budeme chráněni a podle práva budu mít...“ jeho slova přeruší rána a řinčení, jak chlapec, který poslouchá schovaný za rohem zděšením upustí hrnec na zem. Polévka se rozstříkne po stěnách a dokonce Saimonovi opaří nohu. V šoku se podívá na nepořádek, který způsobil. Štěstí, že jí nepřelil do servírovací mísy, ta by teď byla na kusy.

„Saimone?“ přispěchá k němu zděšená Morin. „Si v pořádku?“ podle jeho výrazu je jí jasné, že vše slyšel. Chlapec jí neodpoví, jen tak stojí a snaží se urovnat v hlavě vše, co v místnosti zaslechl. Jak, by si ho mohl vzí?t Proč? Vždyť to...

Rychle se otočí a rozběhne pryč, kašle na výhružky. Je mu to jedno. Chce a musí se dostat pryč. Unesli ho, ale pořád mohl doufat, že se jednou vrátí domů, ale tohle by mu ovlivnilo celý život. Navíc jsou to oba muži, to přeci nejde.

Neví ani jak se mu podaří dostat z hradu a do lesa. Nezajímá se o zapadající slunce, ani o všude se šířící tmu. Bez dechu doběhne až k vysokému útesu pod, kterým je velké jezero. Rozhlédne se. Nemá pocit, že by ho někdo sledoval. Netuší, kde je a konečně si i uvědomí houstnoucí temnotu. Unaveně se posadí na skálu, musí si vše pořádně promyslet. Kam teď půjde? Prsty si promasíruje spánky bolavé hlavy. Chce domů, tak strašně moc touží po svém nudném a všedním životě. V houští za ním se něco hne. S cuknutím se otočí a očima pátrá ve tmě. Nic nevidí, ale je si jistý, že tam někdo je, schovává se.

„K-Kdo je tam?“ zašeptá tím směrem, bojí se, že ho našli.

Žádná odpověď, ale v křoví se to víc zavrtí. To už stojí Saimon na nohách, připraven začít utíkat.

Opět se ozve zašustění, to už Saimon nevydrží a rozběhne se pryč. Naneštěstí, musí kolem místa, kde se podezřelý pohyb odehrává. Chce být, co nejrychleji pryč a málem, přitom zakopne o něco malého a chlupatého. Ozve se kňučení.

Saimon se zarazí a očima zapátrá v houští. Co to bylo?

Odhodlá se a rukama propátrá vysokou trávu. Něco ho jemně hryzne do ruky a potom za tlapky vytáhne, nespokojeně vrčící stěně vlka. 

Překvapeně na něj hledí. Opatrně ho položí zpět do trávy a podrbe za ušima.

Vlče se mu čumákem otře o ruku. Saimon se usměje, škoda že je taková tma, nemůže pořádně rozeznat jeho barvu.

„Ty si krásný.“ jemně ho převalí na záda a podrbe na bříšku. Štěně zavrtá hlavu do listí a tlamičkou chňape po těch, co se na moment vznesou od země. Saimon se rozesměje a nohama uhýbá před jeho ostrými zoubky. 

„Ale, tak jsem ho našel.“ ozve se kousek od něj chladný chraptivý hlas, který nepoznával. Leknutím se mu až zastavilo srdce. Přišli si pro něj?

„K-Kdo...“ najednou má úplně vyprahlo v ústech.

„Dej mi toho vlka, hochu!“ přikáže mu neznámí, schovaný ve stínu. Vlka? Saimon nechápavě shlédne ke svým nohám, kde se teď krčí vyděšené štěně.

„No tak, nemám na tebe celý večer, uhni!“ chce chlapce od vlčka odstrčit, ale on rychle popadne kuličku do náruče a couvne k okraji útesu, kde ho osvítí světlo z měsíce.

Z pod stromů, se ozve uchechtnutí.

„Přeci nechceš problémy, že ne?“ řekne skoro až mile a vystoupí na slabé světlo. Vysoký, asi čtyřicetiletý muž si Saimona bedlivě prohlédne.

„Na druhou stranu, možná bych mohl prodat i tebe.“ zle se usměje. Saimon vyděšeně couvne, čímž se ocitne na samotném kraji útesu. Podívá se dolů. Je tam voda, možná kdyby skočil... Ne, mohou tam být kameny.

Přesto se dalším krůčkem dostane na nebezpečně strmou stěnu a víc k sobě přitiskne mládě.

„Hej, co to děláš, neblázni! Vrať se zpátky.“ dojde muži k čemu chlapec sbírá odvahu. „Prostě mi dej to psisko a můžeš jít.“

Saimon mu nevěří, ale přesto zaváhá a znovu se podívá pod sebe, čehož využije ten muž, přispěchá k němu a za krk ho stáhne k sobě.

„Pusťte mě.“ zavříská Saimon vyděšeně.

„Zmlkni.“ udeří ho do tváře, až spadne na zem. Rychle zkontroluje, že se štěněti nic nestalo. Surovec k němu přiklekne a zvedne mu hlavu, aby na něj lépe viděl.

„Jsi docela hezký.“ otáčí mu hlavu ze strany na stranu. „Bude za tebe nový kůň.“

„Nesahejte na mě.“ odstrčí ho a pokusí se vstát, aby mohl utéct. Podaří se mu udělat, jen pár kroků, když jsou mu podraženy nohy a on opět skončí na zemi. Pustí vlče na zem, popožene ho rukou, aby uteklo. Poslechne a jedním skokem zmizne v houští.      

„Co? Ne, ty skrčku, za toho vlka jsem mohl dostat majlant.“ naštvaně kopne chlapce do boku. A jelikož se mu vůbec neuleví, zopakuje kop ještě několikrát.

Saimon se s bolestivým sténáním skulí do klubíčka. Bude zázrak jestli mu nic neprokopl. Když se na něm ten chlap dostatečně vyřádí, pokusí se Saimon znovu vyškrábat na nohy a konečně se dostat pryč.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ je přiražen ke kmeni stromu. „Za to štěně mi zaplatíš!“ bezohledně mu začne vyhrnovat triko.

„Ne, nechte mě!“ zasténá chlapec. Všechno ho bolí a on cítí, jak se mu podlamují kolena.

Pak ho najednou nic nedrží. Spadne na zem a zády se opře o kmen. Ozve se křik, někdo spadne přes okraj útesu a potom Saimonovi na tváři přistane dlaň, jak mu je vražena facka. To ho trochu probere. Zvedne pohled a střetne se s tím Ravenovím. Polekaně zalapá po dechu.

„Co sis, sakra, myslel.“ začne na něj Raven ječet. „Varoval jsem tě, abys neutíkal. Možná jsem ho měl nechat, aby to dokončil.“ Saimon jen protočí oči v sloup. Ten člověk ho neuvěřitelným způsobem štve i děsí zároveň. Teď mu bylo ovšem tak zle z těch kopanců do břicha, že mu to bylo fuk. Nechá Ravena ať se vzteká a sám se po čtyřech došourá až k nedalekému houští, které začne postupně prohledávat. Ten vlček tam někde musí být. Saimon ho viděl skočit do toho křiví, potom už nic, nikde se nehnula ani větvička, možná se tam někde schovává. Rukama šátrá, všude kde dosáhne.

„Co to děláš?“ rozkřikne se na chlapce Raven. Vůbec ho neposlouchá. Má se tu před ním klepat strachy, omlouvat se, že utekl a on místo toho.... co to vlastně dělá?

„Někde by tu měl být.“ zamumlá si Saimon sám pro sebe. Něco cítí, pod rukama se mu to zachvěje.

Raven k němu přistoupí a dopáleně ho k sobě otočí. Chce opět začít ječet, ale pohled mu strne na štěněti, choulící se v Saimonově náruči.

Toho už Ravenovo počínání, ani nevyděsí, tělem mu totiž, kvůli prudkému pohybu, projede bodavá bolest a má dost starostí, s tím aby mrkáním rozehnal mžitky. Štěně mu je vzato. Chce po něm chňapnout, ale Raven je rychlejší a i s vlčetem od chlapce poodstoupí.

Chytí ho za kůži na krku. „Tak tohle si doma vyřídíme.“ zašeptá k vlkovi a schová ho do prostorné brašny, kterou má připevněnou na boku koně. Potom se vrátí k Saimonovi.

„Co mu chceš udělat?“ zachroptí, ví, že by se měl bát spíše o sebe, ale nemůže si pomoct. Miluje zvířata a nesnese, když jim někdo ubližuje.

„O to ty se nestarej.“ Saimon se musí jeho odpovědi zasmát, což Ravena překvapí.

„Jasně, co jiného jsem taky mohl čekat.“ je mu vážně zle a při smíchu ho břicho nepředstavitelně bolí, ale nemůže si pomoct. „Proč jste mě unesli? Nestarej se! Kdo jste? Nestarej se! Kde to jsem? Nestarej se!“ pokládá si otázky a v odpovědích se snaží napodobit Ravenů hlas. Ví, že si tím jen přihorší, ale je mu to jedno. Našel ho, pokud opravdu udělá to, co říkal u večeře bude s ním muset trávit i zbytek života. Tak o tohle on opravdu nestojí. Přestal se smát. Najednou se mu chce moc spát a dokonce se do něj pustí zimnice. Schoulí se do klubíčka u nohou zaskočeného Ravena a zavře oči.

Raven si není jistý, jak reagovat. Naštvat se, protože si ho ten kluk vůbec nevšímá a dokonce tu spí, nebo si dělat starost z jeho bledého obličeje? Nakonec prostě nechá Saimona ležet a dojde k brašně ve, které je ukryto vlče.

„Tak mluv, co se tu stalo?“ na jeho otázku z kožené tašky vystrčí hlavičku štěně.

„Já za to nemůžu.“ vzlykne vlče. „Ten chlap mě honil, schoval jsem se tu a potom, přišel on.“ čumáčkem ukáže k ležícímu chlapci a zděsí se. „Co mu je?“

„Nevím.“ Raven lhostejně pokrčí rameny. Spí, tak co s ním. „Asi usnul.“

„Spíš omdlel, bratříčku. Ten parchant ho pořádně skopal.“ zamručí štěně vyčítavě, copak on nevidí všechny ty tmavnoucí modřiny na rukách a z části odkrytém břichu? Je slepý?

Raven se vrátí k chlapci a prohlédne ho. Opravdu je v bezvědomí a na bledé kůži se rýsují pestrobarevné fleky. Párkrát ho zlehka propleskne přes tváře, když se neprobudí, vezme Saimona do náruče a posadí před sebe na koně.

„Je v pořádku?“ zeptá se vlček starostlivě. Raven mu neodpoví, tryskem se rozjede zpět k hradu.

 

 

4. kapitola - Hlad

 

 

Když se konečně začne Saimon probírat je mu zima a něco mastného mu kdosi rozmazává po těle. Otevře oči ve chvíli, kdy ruce zmizí. Zády k němu, je otočený Raven a u stolku něco připravuje. Rozhlédne se a zjistí, že leží na posteli a je úplně nahý.

Rychle zavře oči a předstírá bezvědomí.

„Vím, že si vzhůru.“ upozorní ho Raven. Prsty nabere z misky trochu hojivé masti, kterou právě připravil a nanese jí Saimonovi na břicho. Je opravdu hodně zbitý, na jeho ruce už jednu celou dávku mastě vypotřeboval. Doufá, že tahle bude stačit na zbytek těla.

„Neměl si utíkat.“ neodpustí si rýpavou poznámku.

„Jo, to už jsem slyšel.“ odsekne mu. Sajmonovi není příjemné ležet před ním nahý a navíc snášet ty jeho řeči.

„Nebuď drzý.“ napomene ho Raven a nešetrně přitlačí na jednu z modřin. Saimon bolestně zaúpí.

„Naházej sebou!“ zavrčí, když se chlapec pod náporem bolesti zavrtí a málem Ravenovi vyrazí z ruky nádobu s mastí.

„Bolí to.“ postěžuje si. Stejně za to může on, nemá mu na ty rány tolika tlačit. Určitě to udělal schválně.

„Fajn už dám pozor, ale mohl by ses přestat třást?“ slíbí mu a hned přidá další stížnost, aby nevyšel ze cviku. 

„Je tu příšerná zima.“ zadrkotá zuby Saimon. Co je to za pokoj, to se tu vůbec netopí? Podívá se k vyhaslému krbu.

„Ne, není tu zima.“ odbude ho, ale když se Saimon nepřestane chvět, namíří koncem hole k ohništi. Ozve se praskot, pár jiskřiček zažehne oheň v krbu. Saimon polekaně vyjekne a skoro až vyskočí z postele.

„Co blázníš?“ zakřičí na něj Raven a stáhne ho zase zpátky.

„C-Co to... to... bylo?“ zakoktá chlapec zděšeně. Co pak tu vůbec nic nedává smysl?

„Jenom kouzlo.“ pokrčí Raven rameny. „Lež klidně, abych to mohl dodělat.“

Saimon přetrpí Ravenovu péči a potom, co mu omotá spálenou nohu obvazem, se může konečně přikrýt.

„Jak si to udělal s tím krbem?“ vrtá mu to v hlavě. Nic takového, jako jsou kouzla, přeci neexistuje.

„Říkal jsem ti to. Bylo to jen jednoduché kouzlo.“ Ravenovi není jasné, co na tom Saimon nechápe. Pak mu dojde, že vyrostl v jiném světě a o tomhle vůbec nic neví. Necítí se, jako ta správná osobo k vysvětlování. Možná byla chyba zakázat všem, aby Saimonovi, cokoli říkali.

„To si něco jako kouzelník?“ Raven mu nepřipadá, jako někdo, kdo o dětských slavnostech dělá baviče.

„Hm.“ zamručí. Začne sklízet všechny ingredience ze stolu. Saimon ho přitom tiše pozoruje.

„Nikdy si tě nevezmu.“ řekne potichu a nejistě. Je zvláštní tohle říkat muži, ale ve srovnání s ostatními událostmi toho dne, nic zvláštního.

„Nebudu se tě ptát.“ řekne Raven prostě, aniž by se k chlapci otočil.

„Nevím, kde jsem, ale u nás musí souhlasit oba.“ To je ta hlavní věc, která ho trápí. Neví kde je, ale přijde mu, že na tuto skutečnost spolu se všemi těmi podivnostmi, reaguje překvapivě klidně.

„To i zde.“ kývne Raven.

„A když řeknu ne?“ navrhne.

„Neřekneš.“ ujistí ho Raven s chladnou jistotou.

Saimon jen naprázdno polkne.

„Nedonutíš mě.“ přesto, že se snaží znít pevně, rozhodně takovou jistotu necítí.

„Vážně?“ otočí se k němu Raven s významným pohledem. Dojde k posteli, výhružně na chlapce namíří svou hůl.

Saimon se polekaně přikrčí. Chce ho snad začít mučit, stejně jako mučil Kamara. Posmutní, snad je strýc v pořádku.

„Přestaň tím na mě ukazovat.“ zaječí nepříčetně. Zvedne se v něm tak nečekaná vlna vzteku, že jeho samotného to překvapí. Vždyť tenhle muž mučil člověka, který ho vychoval, staral se o něj. „Seš jen zbabělec.“

Netuší ani jak se tak najednou dostal na zem a proč mu tvář pulzuje bolestí, když se po pár vteřinách probere. Ani se nesnaží vstát, jen se posadí a opřel o chladnou zeď. Nechce riskovat, že hned jak se postaví, skončí na té podlaze znova s ještě více modřinami.

Raven se zatím snaží uklidnit.

Nechtěl ho tolik praštit, když Saimon po ráně spadl přes okraj postele dokonce, ho to vyděsilo. Obejde postel, aby se přesvědčil, že se mu nic nestalo.

„Vstaň z té země, nastydneš.“

„Mlátíš mě tu, vyhrožuješ mi tou svou tyčí a máš strach, abych se nenastydl?“ vážně mu nerozumí. Přesto, že ho nechápe, se vyškrábe zpátky na postel, hlavně proto, aby se mohl opět zakrýt přikrývkou, která z něj předtím spadla.

„Nechám ti sem donést něco k jídlu.“ oznámí mu Raven a chce opustit místnost.

„Co je s tím štěnětem?“ vzpomene si ještě Saimon. Co může ztratit, když se zeptá, při nejhorším ho zase uhodí.

„Nic mu není.“ zabouchne za sebou dveře.

 

Tma. Je všude a znemožňuje, tak Saimonovi zjistit kde se nachází. S rukama nataženýma před tělem se mu podaří bez úhony nahmatat chladnou omítku. Nohy se mu svévolně rozpohybují podle zdi. Kráčí neustále kupředu, ale nemůže se dočkat konce. Napadne ho, jestli už na začátku neměl jít opačným směrem a proto se otočí. Za jeho zády se však už zhmotnila jiná stěna a brání mu projít. Zklamaně se tedy vrátí ke své původní trase a po pár krocích, před sebou zahlédne světlo. Konečně. To je to, co hledá, ale musí být opatrný. Jestli ho někdo uvidí, bude mít problém. Rozběhne se, ví, že nemá moc času, ale hrozně ho chce ještě vidět. Doběhne ke světlu, ale je tam pouze louč.

Tady někde to přeci je. Zoufale se rozhlédne, už nemá moc času.

Nad jeho hlavou se ozve skřípění. Saimon se podívá nad sebe. Na silném řetězu, asi tři metry nad zemí visí železná klec. Není příliš velká. Osoba, která je v té pasti zavřená, musí sedět s pokrčenýma nohama, aby se do ní vešla. Nevypadá to příliš pohodlně.

Proto přišel, aby mohl vidět toho v té kleci. Prohlédnout si ho.

„Saimone!“ chlapec se začne zuřivě rozhlížet, kdo to mluví? Někdo ho volá.

Ještě se stihne podívat nad sebe a spatřit temně modré oči.

„Saimone!“ Morin jim jemně zatřese. Když vešla do pánova pokoje a spatřila spícího chlapce s opuchlým obličejem, celého schouleného v přikrývce, zděsila se. Přiklekla k němu na matraci a zlehka se dotkla jeho ramene. Působil, tak křehce, nechtěla mu ublížit.

Saimon otevře oči, chvíli mu trvá, než si uvědomí, že není ve svém pokoji a všechny události.

„Hrozně si nás všechny vyděsil.“ zašeptá žena a pohladí ho po zdravé tváři.

Když ho pán přivezl, všichni byli přesvědčení, že je mrtvý. Byl tak nepřirozeně bledý. „Máš hlad?“ usměje se.

„Trochu.“ připustí Saimon a vytáhne se do sedu. Hned je mu na kolena položen talíř s polévkou. Saimon si nabere na lžičku a strčí do úst. Hned se zarazí nad odpornou chutí horké vody a rozvařené zeleniny. Polkne to a jakoby nic nabere další sousto.

„Tak?“ podívá se na něj Morin zvědavě.

„Je to dobré.“ vykouzlí, co nejúpřímnější úsměv. Služebná si oddychne.

„To jsem ráda.“ usměje se. „Budu jí servírovat k obědu.“

Saimon se zhluboka nadechne, aby v sobě zadržel smích. Představa Mojdla při jezení tohohle, mu je velkým zadostiučiněním. Trpící Raven by byl rozhodně lepší, ale není moc pravděpodobné, že by se výraz toho čaroděje nějak změnil. Tváří se pořád stejně nevrle.

Když dojí, podá misku Morin. Ještě jednou jí poděkuje a pochválí tu příšernou chuť.

„Jsi milý.“ mateřsky ho pohladí po vlasech. „Odpočívej. Kdybys něco potřeboval, křikni! Neuslyším tě, ale asi za dvě hodiny se za tebou přijdu podívat.“ usměje se a zvedne z postele.

„Morin, mohl bych se vás na něco zeptat?“ pochybuje, že tu na něco získá odpověď.

„Proč by si měl Raven chtít vzít zrovna mě? A to dědictví, o kterém jste mluvili...“ ani se neobtěžuje dokončit otázku, protože výraz služebné jasně naznačuje, že mu nic neřekne. Frustrovaně skloní hlavu. Zaslechne jen Moriin smutný povzdech.

„Asi sis už všiml, že se to tu trochu liší od světa, ve kterém si vyrostl.“ Saimon k ní zvedne pohled, vysvětlí mu to? „Jen pár lidí tu umí otevírat brány do jiných světů a náš pán je jedním z nich.“

„Takže jsem v jiném světě?“ ujišťuje se Saimon. Zní to dost šíleně.

„Ano.“ kývne žena.

„Ale já sem nepatří, musím se vrátit.“ začne histerčit, když si uvědomí, že tím se mu cesta domů poněkud komplikuje.

„Ne, ty patříš sem, narodil ses tu.“ chlapec na ní vytřeští oči. Narodil? To je přeci hloupost.

„Morin, co tu ještě děláš?“ ozve se ode dveří přísně Raven. Neujde mu Saimonův výraz, musela mu něco říct. Rozčílí ho to, ale na druhou stranu...

„Co si mu řekla?“ zloba se mu dostane i do hlasu a žena před ním polekaně couvne.

„Já... jen...“ zakoktá se.

„Nic mi neřekla, povídali jsme si. Je to snad trestné?“ vyjede na něj Saimon. Pořád je rozhozený z toho, co mu řekla Morin, ale ne do takové míry, aby si neuvědomoval, že svou upřímností hodně riskovala.

„Všichni už jsou v jídelně.“ upozorní služebnou, která ho opatrně obejde. Ještě hodí ustaraným pohledem po chlapci v přikrývce, odběhne do kuchyně pro jídlo.

„Odkryj se a lehni si!“ přikáže a dojde ke stolu, na kterém si nechal srovnané byliny a lektvary, nutné pro léčení.

„Co?“ vyjekne Saimon zaskočeně.

„Chci ti ošetřit rány.“ vezme vše potřebné a přisune si židli k posteli. „Snad se nestydíš?“ ušklíbne se.

„Já nemám za co.“ okřikne ho Saimon, ale deku ze sebe nesundá. „Je tu zima.“ zamručí potichu.

Raven vstane, dojde k oknu, na kterém roztáhne zavěsi a pustí do místnosti polední slunce. Venku je o poznání tepleji a horký vzduch po chvíli prohřeje i studený pokoj.

„Tak dělej!“ násilím z něho strhne přikrývku, pod kterou je chlapec stále nahý.

„Lehni si na břicho.“ moc se mu to nelíbí, ale udělá to. Připadá mu zvláštní, že ho žádná z modřin nebolí, ale stěžovat si rozhodně nebude.

Konečky prstů namočené v chladné masti mu zlehka začne vtírat do kůže. Začne u ramen a pozvolna pokračuje až k hýždím. Saimona až překvapí jeho něžnost a ohleduplnost. Sem tam ošetří i pár míst na nohách a vyzve Saimona, aby se otočil.

Chlapec si celý rudý lehne na záda. Tohle je mu skutečně velmi trapné.

„Co ti Morin všechno řekla?“ zeptá se během prohmatávání břicha, na kterém už začali podlitiny blednout. Výborně, měl strach, že by mast nemusela na vnitřní krvácení fungovat, ale podle všeho je vše v pořádku.

„Nic.“ špitne Saimon a hned uhne pohledem. Nikdy neuměl dost dobře lhát.

„Nic jí neudělám.“ ujistí ho. Všichni tu jsou, jako jeho rodina, je směšné myslet si, že by jim byl schopný ublížit.

„Vážně, tak proč se tě tak bála.“ ironicky se ušklíbne. V tu chvíli si, ani nepřipouští, že před ním leží naprosto svlečený.

„Ona, všechno dost přehání, žádal jsem jí, aby mi říkala jménem, ale tvrdí, že se to k jejímu postavení nehodí.“ nechápe, proč se před tím klukem obhajuje, ale nechce, aby si o něm myslel něco špatného. Nezáleží mu, na něm, to rozhodně ne a klidně ho pro výstrahu zabije, ale prostě... 

„Jo jasně. Takže mi může říct, koho to chcete vydírat, proč jste mě unesli, kdo jsou mí rodiče a čeho přesně jsem dědic?“ Saimon vyzívavě povytáhne obočí. Je velmi zvědav na jeho odpověď. Ale to, co přišlo, nečekal.

„Unesli jsme tě, abychom mohli donutit místního krále ke kapitulaci. Jsi jeho syn.“ ať už Raven, čeká cokoli, tak se jednoduše nedočká. Ten kluk jen sedí, zírá na něj a nedostává, ze sebe ani půl slova. „Seš v pohodě?“ po několika minutách, už mu to prostě nedá. Je snad v transu? Proč nic neříká?

Saimon mrkne. Zavrtí hlavou a zhluboka se nadechne.

„Fajn.“ prohlásí nahlas. „Když mi to nechceš říct, tak si to nech.“ našpulí opuchlou tvář a přetočí se na bok. Pryč od Ravena. Vysmívat se tedy opravdu nemusí. Princ, no to jistě. On a syn krále, nic tak pitomého, od něj tedy nečekal. Pokud si chtěl vymýšlet, mohl něco víc pravděpodobného a ne, takový nesmysl.  

„Nechápu.“ právě mu přeci odpověděl, tak kde je problém? Nemluvě o tom, že mu ve chvíli, kdy se od něj odvrátil, chtěl namazat břicho a namísto toho mu teď mast zasychá na prstech.  

„Hele nevím, proč mi to nemůžeš normálně říct. Ale dělat ze mě idiota nemusíš.“ zamručí Saimon podrážděně do polštáře.

„Stále nechápu.“

„Vážně myslíš, že ti to budu věřit?“ to už se k němu přetočí a odhodlaně se mu podívá do očí. Zarazí se. Ty oči, už je před tím někde viděl. Ano, díval se mu do nich i dřív, ale tentokrát to je jiné. Ten jediný pohled v něm vyvolá povědomě tíživý pocit.

„Ptal ses.“ pokrčí rameny a přidrží chlapce, aby mu mohl rozetřít mast.

„No jo, ale já chtěl pravdu.“ zakřičí Saimon. Hned se, ale přikrčí pod přísným pohledem.

Potom je chvíli ticho, kdy mu čaroděj ošetří promodralé nohy. Saimon nic, kolem sebe nevnímá. Vzpomíná na domov, do kterého podle všeho vůbec nepatří. Proč mu tohle strýc nikdy neřekl? Možná se měl víc ptát.

„A Kamaru?“ zeptá se na svého strýce.

„Co je s ním?“

„Je v pořádku?“ vysloví potichu otázku, která ho trápí, už několik hodin. Když odcházeli, byl naživu, ale měl v tu chvíli, ve všem takový zmatek. Možná něco přehlédl.  

Raven jen na vteřinu ustane v ošetřování, posledních zapomenutých modřin.

„Kdyby mi tě vydal hned, nemusel bych...“ lítost? Zdálo se mu to, nebo toho Raven opravdu lituje.

Čaroděj si všimne chlapcova zkoumavého pohledu a jeho rysy se zpevní, najednou není v tváři vidět žádný cit. „Je to hlupák, myslel si, že tě přede mnou dokáže ukrýt a zaplatil zato, ale můžeš být klidný, nic vážného mu to nezpůsobilo. Jen slabý energický výboj...“ najednou je zase chladný a necitelný, nemůže si dovolit ukázat slabost. Ne teď když májí cíl téměř nadosah.

Ozve se zaklepání.

„Co je?“ vykřikne Raven směrem ke dveřím. Postava za nimi zřejmě zaváhá, protože chvíli trvá, než se klika pohne. Saimon se rychle zakryje.

„Co chceš?“ zavrčí čaroděj na Mojdla, který opatrně vejde do místnosti a v mírném šoku si prohlíží chlapce zachumlaného do přikrývky a nad ním se naklánějícího Ravena. Vyrušil, je snad při něčem?

Ravenovi je jasné nač myslí a má chuť mu zakroutit krkem, vždycky měl bujnou fantazii, zvláště v určité oblasti.

„Já...“ úplně zapomene, proč vlastně přišel.

„Mojdle!“ ozve se za mužem, někdo skrytý stěnou. Snaží se odvážlivce, který prohrál los, povzbudit k akci. Mojdl se zhluboka nadechne.

„Chtěl jsem se jen zeptat, jak se Saimon cítí.“ oznámí.

Saimon překvapeně, jen otevře a zase zavře pusu. Tohle ho udivilo, proč by se měli starat... Pokojem se rozlehne chlapcův smích. Vlastně mohl něco podobného čekat, ale dva přítomní muži si jen vymění nechápavé pohledy. Ve dveřích se dokonce objeví další tři hlavy. Jakmile je Saimon postřehne, jeho záchvat se znásobí a je nemožné ho ovládnout.

Po pár minutách se mu to částečně podaří, ale už nezkrotí vtíravý úsměv. Vydechne a pohlédne na Mojdla.

„Jaký byl oběd?“ vážně se snaží ovládat, ale potom, co se muž proti němu kysele ušklíbne se opět zhroutí v novém záchvatu smíchu.

„Co se děje?“ Raven je stále mimo a nějak se nechytá.

„Nedalo se to jíst.“ prohlásí pohřebně Mojdl. Naprostá devastace jeho žaludku.

„Mě to chutnalo.“ zalže Saimon s pokrčením ramen.

„Vidíš?“ vběhne do místnosti Morin a postaví se před Mojdla. „Chutnalo mu to, to jen vy jste zhýčkaní nevděčníci. Tak víš, co odedneška si můžeš vařit sám.“ na starší dámu má celkem vyřídilku.

Saimon přemýšlí, zda by se měl cítit provinile, přeci jen lhal, ta polévka se nedala jíst, ale ve vší té škodolibé radosti se lítost hledá opravdu těžko.

Je slyšet tichounké vzlykání a popotahování. Všichni v místnosti se otočí ke dveřím, kterými právě vchází, asi sedmiletý chlapec a z očí si vytírá slzičky.

„Kai, co se stalo?“ zeptá se starostlivě Raven. Saimon se po něm nevěřícně ohlédne, vážně to mluvil on? Navíc, co tu dělá, tak malé děcko. Včera si ho nevšiml.

„Já... já mám hlad.“ to už dítě zavříská a rozpláče se naplno.

„Ale zlatíčko, vždyť si jedl.“ přispěchá k němu Morin a obejme ho.

„Fuj.“ odfrkne si děcko a Mojdl se rozesměje. Chce ještě něco dodat, ale Morin se po něm výhružně ohlédne, že ho hned přejde i ten smích.

„Tak já se podívám, jestli v kuchyni, něco nezbylo od včerejší večeře.“ usměje se na něj.

„Morín...“ přihlásí se hned s nadějí Mojdl.

„Ty si trhni.“ odpálkuje ho dřív než, může svou žádost vyslovit. „Tak pojď.“ chytne chlapce za ruku. „Myslím, že jsem tam ještě viděla trochu brambor a šťáva od kuřete, tam je určitě.“ odejdou.

Mojdl se jen poškrábe na hlavě a pohlédne na Saimona. „Uzdrav se.“ popřeje mu a dojde ke dveřím, kde se po chlapci ještě otočí. „Rychle!“ dodá naléhavě.

 

5. kapitola: Bratr

 

Nechtěné pohostinosti si Saimon užívá už týden a většinu času je v kuchyni. Proto, že Morin vždy pobíhá po hradě a uklízí, je při vaření sám.

„Copak tu děláš?“ zeptá se malého hocha, který nesměle stojí, mezi dveřma kuchyně. Ještě ten den, co se u jeho lůžka odehrálo to, pro něj zábavné přectavení, plné stížností, se zvedl z postele a šel kuchtit. Nevadí mu to, vlastně se cítí docela dobře s vědomím, že tu všem jeho jídlo chutná.

Zrovna zadělává těsto na ovocné knedlíky, když zaslechne ostýchavé krůčky.

Chlapec se postaví na nejvýšší schod do kuchyně, jejíž podlaha byla snížená a jen Saimona mlčky pozoruje. Tmavé vlásky má rozcuchané a postavou novému kuchtíkovi sahá asi, tak k pasu.

„Co to dělaš?“ zvědavě se postaví na špičky, aby viděl pod Saimonovi ruce.

„Večeři, chceš mi pomoct?“

„Jasně.“ nadšeně seběhne tři schody a postaví se vedla Saimona, který mu podá mísu s jahodama.

„Očisti je, ano?“ ještě mu přisune židli na kterou se může hoch postavit, protože když stojí na zemi, tak mu deska stolu sahá k bradě.

Postupně odstraní z ovoce zelené lístky a každou omyje v umyvadle s vodou.

Saimon si od něj ovoce bere a balí do těstového kabátku. Hotové knedlíky si odkládá stranou.

„Co to bude?“ trochu pochybovačně si prohlíží těstové hroudy se sladkým středem a dvě jahůdky si potajnu strčí do pusy.

„Ovocné knedlíky s tvarohem, jen doufám, že je tu tvaroh.“ vzpomene si a odběhne se podívat do spíže, čehož hned využije malý chlapec a ukořistí si jahody už připravené na těstovém čtverečku.

„Tak tu není, ale s cukrem a máslem taky...“ zůstal hledět na těsto bez ovoce. „Hele mrně, kam zmizeli ty jahody?“

Chlapec jen s nevyným úsměvem pokrčí rameny a odhalí přitom červeně obarvené zoubky.

„Ty jeden slimejši, co mám těď do těch knedlíků dát?“ na oko se na něj rozlobí.

„Vždyť je jich v misce ještě dost.“ brání se děcko s nafouknutými tvářičkami, protože si do nich ukořistí novou várku sladké dobroty. „A nejsem slimák.“ dodá dotčeně, když si v hlavičce ještě jednou přehraje celou předchozí větu.

„No to vidím.“ zhodnotí poslední zbytky ovoce na dně mísy. Stačí to asi na deset knedlíků a osm už má hotovo. Tak to mu pro všechny rozhodně stačit nebude. „Už ani sousto. Jasné?“

Kai prostě kývne, ale v očích mu září čertíci.

Saimon si povzdechne, vezme zbytek jahod sebou do síně, kde se rozhlédne po náhradním ovoci, jako náplň. Najde bedýnku měkkých meruněk. Ty už si očistí sám a Kaie nechá, aby se jen díval.

„To je divné.“ zhodnotí pokrm, když Saimon začne knedlíky sázet do vařící se vody. „Vždyť z toho bude...“ ani to nedořekne, protože si konečnou formu nedokáže představit. V té vodě se to přeci rozmáčí. Taková škoda ovoce.

„Bude to vypadat, pořád stejně, jen se to musí uvařit.“ opatrně odlepí vařečkou pár knedlíků přichytcených u dna. 

„Čí ty vůbec si?“ typuje Morin, ale na tak malé dítě mu přijde, přeci jen trochu, no starší.

„Ravena...“ usměje se na něj. Saimonovi spadla brada. On má dítě?

„Vážně?“ zachroptí Saimon, jak jen mu to zůžené hrdlo dovolí.

„Jo.“ zašvitoří Kai. „Je to můj brácha.“ v hlase mu zní pýcha.

„Bratr?“ vyhrkne. Uleví se mu, ale netuší proč. Možná ho představa možnosti, že by se Raven mohl rozmnožit, příliš děsí.

„Už to bude?“ Kai má hlad moc těch brambor tu pro něj k obědu nezůstalo.

„Za chvilku.“ ještě jednou vodu promýchá. „Došel bys říct všem, že bude jídlo. Já nevím kde bych je měl hledat.“ požádá. Kai nadšeně odběhne a Saimon ho může ještě chvíli slyšet, jak celou cestu pokřikuje, že je hotová večeře. Saimon využije prázdné jídelny a každému nandá, tak aby všichni měli, jak jahodové, tak i meruňkové. U některých to je těžké poznat, ale doufá, že všichni budou spokojení. Netuší, proč se tolik stará, ale jejich chvála se mu prostě líbila. Doma to bylo pokládané za samozřejmost a dostat od strýce pochvalu, to chtělo hodně námahy.

„Voní to tu.“ vlítne do jídelny Mojdl a aniž by na někoho čekal vrhne se na připravené jídlo.

„Počkej, ještě máslo a cukr.“ stihne ho zarazit, když už má polovinu jídla v sobě.

„Saimone je to úžasný. Co to je?“

„Ty prostě musíš všechno sežrat.“ přichází i ostatní, jen o něco spořádaněji a každý si rýpne do cpoucího se muže.

Kai si přidá hned dvakrát a vypadá naprosto spokojeně.

„Saimone, běž si lehnou, já to umyji.“ nabídne mu Morin.

„Pomůž...“

„Ne, ještě nejsi úplně v pořádku, jdi si odpočinout.“ posílá ho pryč.

Saimon nechápe, proč by jí nemohl pomoci, cítí se dobře. Což taky není normální. Přísahal by, že mu ten násilník udělal z vnitřností nejméně kaši, tak proč ho nic nebolí, dokonce necítí, ani všechny ty podlitiny. Ta Ravenova mast musí být zázračná.

Dojde až k pokoji do, kterého prostě vejde. Hned se zasekne mezi dveřma.

V pokoji už někdo je. Raven leží na posteli se zavřenýma očima a na sobě má pouze černé kalhoty. Na nahém hrudníku se mu rýsují pevné svaly.

Saimon na sucho polkne a potom, co od něj odtrhne oči, chce se celý rudý vytratit na chodbu.

„Co tu děláš?“ chlapec leknutím nadskočí.

Podívá se zpět k posteli. Raven k němu pomalu přetočí hlavu a otevře unavené oči.

„No já...“ snaží se rozpomenout, proč vlastně přišel. „Myslel jsem, že je tohle můj... teda, že můžu...“

„Tvůj pokoj je vedle.“ oznámí mu stroze.

 

Zase je všude tma. Tentokrát, ale nemusí hledat, dobře ví, kam jít. Klec se nepatrně zhoupne, když se v ní muž přetočí, aby viděl na právě příchozího Saimona. Světlé prameny vlasů jsou mastné a špinavé, místy slepené zaschlou krví. Jednu ruku prostrčí skrze klec a natáhne směrem k Saimonovi. „Prosím.“ zasípe.

Saimon neví, co po něm chce. Podívá se na své ruce, ve kterých drží džber s vodou. Musí mít žízeň. Dojde mu, ale klec je příliš vysoko, nedosáhne na ní. Rozhlédne se. Ve tmě postřehne něco tmavého u zdi, když dojde blíž uvědomí si, že je to žebřík. Dotáhne ho do prostoru a opře o zavěšenou klec. Trochu čeká, že se vězení zhoupne a on spadne, ale nestane se. Je podivně lehký a taky malý. Vzdolát všechny ty příčky, až ke kleci mu trvá celou věčnost. Navíc za sebou musí táhnout těžký kýbl s vodou. Přidrží ho, tak aby na něj vězeň dosáhl.

Muž se víc nakloní, aby si mohl pomocí dlaní dostat vodu k ústům. Jeho obličej je, tak blízko. Má možnost pořádně si ho prohlédnout. Je, tak krásný. Připadá mu zvláštně povědomí, jako by jeho tvář už předtím někde viděl.

Navzájem se prohlíží, když se z dola ozve hluk.

Saimon se rychle dostane dolů a chce utéc, bojí se. Má strach z těch, kteří přicházejí, ale nedokáže se pohnout. Nemůže utéct, ne bez něj. Oči mu zálétnou ke kleci.

Ublíží mu. Jdou sem, aby mu ublížili. To prostě nemů připustit.

Přeběhne k velkému dřevěnému kolu, které drží vězně ve vzduchu a uvolní pojistku. Hned se dá samo do pohybu, pod tíhou klece a Saimon se ho snaží marně brzdit. Klec dopadne s obrovskou ránou na zem. Ozve se křik, ne vězně, ale těch kteří se teď rozběhli, aby zabránili těm dvěma v útěku.

Ještě zámek. Musí ho odemknout, ale kde vzít klíč? Divoce se rozhlédne, už není čas. Klíč. Vysí na háčku připevněném ke zdi. Nezabívá se tím, kde se tam vzal. Popadne ho a na třetí pokus vrazí do zámku.

Pozdě. Ze tmy se vynoří podivné stíny a oba je obklopí. Potom už Saimon nic nevidí, jen slyší ohlušující práskání, ke kterému se posléze přidá i štiplavá, spalující bolest zad. Všude se ozývá hrdelní křik a bolestné sténání.

Otevře oči. No, vlastně je spíše vytřeští a zprudka se posadí na měkké matraci. Místnost je ponořená do tmy a jen na malém stolku svítí zapálená svíce. Nepamatuje si, že by nějakou zapaloval.

„Saimone!“ něčí ruka se zlehka dotkne jeho ramene. Lekne se.

Na okraji jeho postele sedí Morin. Tváří se starostlivě. Dotkne se chlapcovi zpocené a uslzené tváře. „Jsi v pořádku?“

„Ano, jen se mi něco zdálo.“ kývne a dlaní si otře čelo. „Stalo se něco?“ nechápe, proč u něj sedí, tak pozdě v noc.

„Křičel si ze spaní.“

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vzbudit.“ stydí se, není už přeci malý, na to aby se polekal noční můry. Dokonce i brečel. Uvědomí si to, až když si protře vlhké oči.

„Pozdě.“ ozve se ode dveří otrávený hlas. Raven. Takže vzbudil i jeho.

Proč se mu, ale zdálo zrovna o něm. To že muž v kleci, byl Raven mu došlo až, když se probudil. Chápal by to, kdyby v té kleci byl sám, ale naopak...

„Vážně se omlouvám.“ podívá se provinile na služebnou.

„Za to nemůžeš.“ usměje se. „Co se ti zdálo?“

Saimon jen zavrtí hlavou, nechce se mu o tom mluvit.

Něco proběhne dveřmi a přistane vedle něj na posteli.

„Jestli se bojíš, tak já tu s tebou zůstanu.“ zašvitoří Kai a hned si zalezl pod peřinu. Saimon se zasměje, ale hned ho schladí Ravenův hlas.

„Kai vrať se do pokoje.“ hoch smutně vykoukne zpod peřiny. „Hned!“ zpřísní hlas, když chce dítě začít protestovat.

Kai našpulí rtíky, ale z postele se nehne, jen naštvaně kouká na staršího bratra.

„Mě to nevadí.“ špitne Saimon potichu. Raven se na něj podívá a potom odejde.

„Tak.“ zahyhňá se Kai, protože ví, že má vyhráno. Morin jim popřeje jen dobrou noc a nechá je samotné.

Kai se se smíchem schová pod přikrývku a začne Saimona štípat o nohou.

„Au ty slimáku, jeden...“ odhrne přikrývku a s vyjeknutím odskočí, tak že spadne z postele. Z deky na něj místo malého kluka kouká vlče.

„Co blázníš?“ promluví vlk Kaiho hlasem a Saimonovi se málem zastaví srdce.

„Jak... jak to... jak...“ víc ze sebe nedostane. Tohle je pro něj trochu nečekané. Štěně se zase promění na člověka a posadí do tureckého sedu. Saimon na to jen nevěřícně kouká.

Promne si spánky, je přesvědčen, že se zbláznil. Možná se uhodil do hlavy, nebo ještě spí. Silně se štípne do ruky. Nic. Pořád je v pokoji a z postele se k němu nakloní rozcuchaný klučina.

„Nejsi Ravenovi příliš podobný.“ zkonstatuje naprosto nesouvisle k tomu, co se před pár okamžiky stalo. Kai se zahyhňá.

„Já vím, jsem mnohem hezčí.“ koketně zamrká.

„Hm.“ zamručí Saimon a zvedne se ze země. Ze šoku se dostal překvapivě rychle, posadí se vedle klučiny.

„Takže to štěně v lese, si byl ty.“ dojde mu.

„Ano.“ kývne rázně a skloní hlavu. „Chtěl jsem ti poděkovat.“

„Zaco?“

„Že si mi pomohl, kdybys tam nebyl určitě by mě ten chlap chytil.“ zašeptá, už mu na tváři nehraje veselý úsměv a dokonce po tváři sklouzne slzička.

„A on věděl, že nejsi vlk?“

Kai smutně kývne. Do teď si to vičítá a kázání od Ravena, taky nebylo příjemné. Nechal se totiž přistihnout přimo při proměně. 

„Chtěl mě prodat.“ špitne. Saimon mu položi ruku kolem ramen a snaží se ho uklidnit. „Půjdeme spát, ano?“ lehnou si vedle sebe a zakryjí se, ale Kai ještě nechce spát.

„Co se ti zdálo?“ zvedne zvědavě hlavičku. Chce si povídat.

„Nic důležitého.“ s ním o tom opravdu mluvit nemůže. „Vlastně si to už ani nepamatuji.“ dodá aby se vyhnul dalším otázkám.

„Aha.“ Kai mohutně zívne. I přes protesty mysli, ho únava těla nakonec dohne. Zavře oči.

Saimon si s úsměvem prohlédne klidnou tvář spícího chlapce. Je tak strašně roztomilý s Ravenem má jen málo společného.

Přetočí se na záda a ruce si založí pod hlavou. Má o čem přemýšlet, ale je toho tolik a jediné nač se dokáže soustředit je prožitý sen. Ale, jak se ho snaží do detajlů vybavit, o to víc se mu ztrácí, už si, ani není příliš jistý, zda tvář muže v kleci skutečně patřila Ravenovi. Je to tak zvláštní, proč zrovna on a proč na něm Saimonovi tolik záleželo? Strašně se o něj v tu chvíli bál.

Tělíčko vedle něj se nespokojeně zavrtí. Je z pola odkryté a třáse se zimou. Saimon ho víc zakryje a pohladí po vlasech. Takže vlček. Zajímavé, nikdy v životě by nevěřil, že je něco takového možné. Tak to asi Raven nebude jen komedianský kouzelník na bavení malých dětí.

 

6. kapitola:

„Saimone!“ ozývá se celým hradem radostný křik, jako už dlouho ne. Poskoky a dupání se dostanou až ke kuchyni. „Saimone, Saimone, Saimone.“ povykuje dítě, až uši zaléhají.

„Co se děje? Proč tu tak vřískáš?“ zlobí se Saimon, který právě leknutím upustí hrnek.

„Pojď, půjdeme ven.“ zaškemrá se štěněčím pohledem. „Timothy jde taky, chceme se jít koupat k tůni. Tak pojď.“ nepřestává naléhat.

Saimon zatím uklidí střepy. Nejistě se podívá na rozcuchaného klučinu. Šel by rád, celé dny je tu zavřený a kvůli tomu náramku se neodvažuje kamkoli jít. On to vlastně není jediný důvod, ta minulá zkušenost s lidmi mimo zdi hradu, se mu taky příliš nelíbila.

„Já nevím, jestli můžu jít.“ zašeptá. Kai se na něj nechápavě podívá.

„Proč bys nemohl?“ vážně tomu vůbec nerozumí.

„Asi bych se musel zeptat tvého bratra.“ chvíli se pozorovali, když to Saimonovi dojde. On neví o tom, že je tu vězněm. Zrozpačití.

„Proč by ses ho musel ptát?“

„No, protože...“ povzdechne si a pohledem zabloudí k umytým hrncům. „Vaření.“ vyhrkne rychle. „Mohl by chtít, abych mu něco udělal k jídlu.“

„Aha.“ Kai už se opět usmívá a doběhne ke dveřím z kuchyně. „Tak se jdi zeptat a my na tebe počkáme u studny.“ s chychotáním uteče pryč.

Saimon tam jen stojí a přemýšlí, jak by se asi měl jít zeptat Ravena, jestli ho půstí ven se svým bratrem. Vůbec netuší, kde sebere odvahu za ním zajít.

Zastaví se až přede dveřmi od pokoje, ve kterém byl posledně ošetřován a zaklepe. Není moc pravděpodobné, že by byl Raven uvnitř.

„Ano?“ ozve se zpoza dveří naštvaně. Saimon má velkou chuť utéct, ale někde v sobě vyšťárá zbyteček odvahy a vejde.

Hned ho do nosu uhodí silná vůně vařených bylin. Raven sedí na stoličce u stolu. Něco krájí a přihazuje do velké skleněné nádoby s horkou vodou.

Otočí se k Saimonovi.

„Co je?“  nemá příliš dobrou náladu. Přesto se snaží znít klidně a o něco vstřicněji. Proč? To jemu samému není jasné, ale všichni ostatní s tím klukem vycházejí dobře. Možná by mohl i on. Pohlédne na něj a celý plán na snahu o přijetí mladíka hned zavrhne. Ne. To rozhodně nepůjde, je mu příliš podobný.

„No... p-přišel z-za mnou Kai, jestli s ním a Timothym půjdu někam k tůni.“ třese se mu hlas. Tuší, že bude zuřit a křičet na něj. „Tak se chci zeptat, jestli můžu.“ nervózně si mnul klouby na ruce.

„Poznám, když utečeš.“ upozorní ho a vrátí se k práci.

Saimon si není jistý, zda to má brát, jako svolení. Ale neodváží se ho už rušit, jde přímo ven, kde se sejde s Kaim a Timothym.

Kai radostně zavříská, když se dozví, že Saimon jít může. Tůňka není pěšky daleko a o půl hodiny později dorazí k průzračně čisté vodě. Kai s Timim se začnou horlivě vysvlékat do spodního prádla a z vyvýšeného kamene skočí do vody. Saimon se rychle osmělí a přidá se ke dvěma chlapcům ve vodě.

Voda je příjemně teplá. Proto v ní, chlapci vydrží opravdu dlouho a navzájem se snaží utopit. Kai získá výhodu, protože se promění a jako štěně se uhnízdí na Saimonově hlavě.

„Hele to není fér.“ snaží se ho se smíchem sundat, ale vlče se mu zakousne do ofiny. „Au...“ zaupí. Timoty ty dva se smíchem pozoruje a raději se moc nepřibližuje, aby Kaie nenapadlo ho do rvačky zapojit.

„Kai, pusť!“ Sainom se ozve přísněji, protože proměněnému chlapci ujela tlapka a nechtíc zanechal na Saimonově rameni tři hluboké škrábance. Kai se opět promění.

„Promiň.“ s lítostí si pohlédne zranění, které způsobil. „Bolí to?“ jedním prstíkem se dotkne krvavé rýhy.

Saimon silou vůle zadrží bolestné syknutí. „Ne.“ ale Kai se pořád tváři smutně. „Tak fajn prcku, jde se z vody.“ zavelí vesele a přehodí si Kaie přes rameno.

„Ne, já ještě jít nechci.“ směje se, zuřivě sebou hází. Saimon dojde až ke břehu a podá Kaiho Timotymu. „Někde ho přivaž!“

Najednou z lesa vyběhne nějaký chlap a srazí Timothyo s Kaiem na zem. Saimon na to jen zaskočeně kouká než ten neznámí vytáhne meč a rozmáchne se s ním proti Timothymu. Saimon vyskočí a jedním kopem podrazí tomu chlapovi nohy. Z lesa se ozvou další hlasy.

„Jdeme.“ pomůže Saimon dvěma chlapcům na nohy a společně se dají na útěk. „Kdo to je?“ zeptá se Timothyo, protože Kai je jasně v šoku. Dokonce ho musel vzít do náruče a nést.

„Královi vojáci.“ schovají se za kmen stromu. „Kai.“ Timothy ho starostlivě pohladí po tváři. „Mají na něj spadeno, má z nich hrůzu.“

Kroky. Všichni tři se přikrčí. Nebezpečně blízko, kolem nich někdo projde. Saimon s Timothym zůstanou relativně v klidu, ale Kai který se probere z transu, zpanikaří. Vytrhne se ze Saimonova sevření a dá se na útěk. Nesmí ho chytit.

Nejbližší vojáci si ho hned všimnou a dají se do pronásledování.

„Kai.“ Timothy se za ním rozběhne, ale už je pozdě. Jeden z chlapů chytí Kaie a snadno ho omráčí. Další zaútočí na Timothyho. Saimona si zatím nikdo nevšiml, proto se nerušeně dostane až k chlapovi, co drží Kaiho a omráčí ho ránou do hlavy.

„Tak dost!“ rozkřikne se voják, který teď drží Timothyho pod krkem a hrozí jeho podříznutím. Saimona to vyděsí, netuší, co by měl dělat. Pustí kus dřeva.

„Saimone!“ ani se nestačí pořádně rozhlédnout, aby zjistil, kdo ho volá a ocitne se v pevném sevření.

„Strejdo?“ hlesne. To přeci není možné.

„Si v pořádku?“ začne ho strýc prohlížet, byl tak rád, že ho našli. Všimne si náramku. „Tohohle tě zbavíme, neboj.“ opět ho k sobě přitiskne.

Saimon se odtáhne. „Ti jsou tu s tebou?“ pohodí hlavou k hromadícím se vojíkům. Je jich kolem aspoň patnáct.

„Ano, už si v bezpečí, přišli jsme si pro tebe. Proč si skoro nahý?“ všimne si Saimonova skromného oděvu, skládajícího se jen ze spodního prádla a trika, které na sebe stihl hodit.

Jeden z chlapů si hodí Kaiho tělíčko přes rameno.

„Hele, pusťte ho.“ zaječí na něj Saimon a vytrhne mu bezvládného chlapce. Všichni na něj udiveně koukáj. „A okamžitě nechte Timothy být.“

„Saimone, ten kluk, kterého držíš, je Ravenův bratr.“ upozorní ho Kamaru.

„Já vím a hlavně je to dítě.“ otočí se k němu ostře. „Tak pustíte ho?“ přísně se podívá na muže, který stále drží Timothyho. Voják se podívá na Kamara, který kývne.

Hned jak je chlapec volný rozběhne se k Saimonovi. Vezme si od něj malého Kaie a zoufale se ho snaží probrat.

„Tak půjdeme.“ oznámí Kamaru.

„Oni, dva nikam nejdou.“ Postaví se Saimon před chlapce. Není si jistý, proč vojáci jdou po Kaim, ale nehodlá riskovat, že mu někdo ublíží. Na ruce ucítí stisk, jak ho Timothy chytne za ruku a vděčně se usměje. „Neboj, nedovolím, aby mu ublížili.“ zašeptá k mě a stisk dlaně se zesílí.

„Saimone, díky němu můžeme donutit Ravena, aby se vzdal.“ naléhá Kamaru. Vždyť ho unesl, tohle prostě musí chápat.

„Ne, Kai a Timothy se vrátí domů a ty mi pak vysvětlíš, co se tu děje!“ rozkřikne se Saimon podrážděně, ale nikdo už mu neodpoví. Mezi stromy se jako přílivová vlna žene tmavě modrá záře a všechny přítomné srazí na zem. Některé ta rána omráčí a zůstanou bezvládně ležet.

„Takže tohle je králova odpověď?“ vražedný a nenávistný hlas čaroděje se šířil krajem a ti, kteří si zachovali vědomí, se jen bezradně rozhlíželi, ale původce hlasu nikde nebyl. Nervózně se semkli kolem svého prince, kterého přísahali chránit i za cenu vlastního života.

„Odhoďte zbraně!“ zpoza kmene vystoupil Raven. Nebyl tu sám a jeho věrní se nepřátelům ukázali hned v následující chvíli.

„Kde je bratr.“ přísně pohlédne na vojáky, kteří si uvědomí, že jsou obklíčeni. Není kudy utéct a navíc Raven ve všech vzbuzuje hrůzu.  „Zaptám se ještě jednou a potom... Kde je můj bratr?“

První se odhodlá Kamaru a udělá krok dopředu. Vede tenhle oddíl a rozhodně je nemá v úmyslu nechat zabít, hned potom co se po třinácti letech vrátil do služby.

„Vítám tě zpět Kamaru.“ řekne Raven téměř přátelsky.

„Zdravím Ravene.“ nepatrně kývne hlavou.

„Víš, nerad bych tě hned, po tvém návratu zabil, tak bys mi mohl pomoct. Hledám Kaiho.“ dojde až ke skupince postavené klem tří chlapců. Ví, že proti němu nemají šanci. Hůl, kterou si drží těsně u těla mu slouží pouze, jako pomůcka, ani bez ní není bezbranný.

„Jistě, příteli a na oplátku bys mi ty mohl dovolit odvést Saimona.“ jen to zkouší, ale určitě mu to nevyjde.

Raven se zasměje.

„Ó Kamaru, tvůj smysl pro humor mi skutečně chyběl.“ jeho rysy potom ztvrdnou. „Vzdejte se a nikomu nebude ublíženo.“ slíbí. Nemyslí to vážně, pokud bude potřeba, použije všechny možné prostředky k dosažení cíle. „Víš, že nemáš na vybranou.“ upozorní ho a Kamaru si povzdechne. Ví, že má pravdu a jestli bude ještě chvíli váhat... Raven nikdy neměl trpělivost.

„Skloňte zbraně!“ není to rozkaz, jen žádost. Poslechnou, všichni do jednoho pustí meče a ustoupí od malého Kaiho v bezvědomí a dvou u něj klečících chlapců. Raven dá povel svým lidem a ti se dají do spoutávání nebránících se vojáků. Raven přispěchá k trojici a nešetrně odhodí Saimona stranou. „Jeho taky!“ nakáže a Mojdl Saimonovi hned sváže ruce za záda.

„Co je mu?“ přiklekne k bratrovi v Timothyho rukách.

„Omráčili ho.“ Tim má o něj strach, proč se ještě neprobral? Na hlavě mu nahmatal velkou bouli.

„Ukaž, dej mi ho.“ požádá ho Raven, opatrně bratra vezme. Timothy ho jen velmi nerad pustí.

Všichni se pak, včetně vězňů vrací na hrad. Vojáci jsou hned strčeni do sklepního vězení, co všechny udiví je, že spolu s nimi tam nechá Raven zavřít i Saimona, kterému všechno dává za vinu.

Kamaru se posadí na studenou zem vedle svého nevlastního synovce.

„Jak je ti?“ nechce na něj hned vypálit dotazy ohledně těch týdnů strávených na tomto hradě. Muselo to být pro něj těžké.

„Jo dobře.“ zamručí. Je naštvaný. Kamaru je voják, navíc z jiného světa, proč mu to nikdy neřekl?

„Co se děje?“ neujde mu jeho nepřátelská nálada.

„Lhal si mi.“ zavříská Saimon, dusil to v sobě takovou dobu, hlavně proto, že u sebe neměl skutečného viníka. Teď ale sedí přímo vedle něj a on to ze sebe může dostat.

„Saimone já...“

„Ne,“ zarazí ho. „Nechci slyšet žádné výmluvy. Chci pravdu.“

„Dobře.“ svolí Kamaru se sklopenou hlavou. „Ptej se.“ přijde mu to lepší než, aby začal sám od sebe vyprávět.

„Kdo jsou mí rodiče?“ řekne první věc, která ho napadne.

„Tvůj otec je...“ Kamaru se zhluboka nadechne. „králem.“ podívá se na Saimona a čeká, jak bude reagovat.

„To jako fakt?“

„Ano.“

„Takže Raven nelhal.“ promne si čelo, je toho na něj moc, přesto že už to jednou slyšel.

„Řekl ti to?“

„Jo, ale nevěřil jsem mu.“ kývne Saimon. Ko by se mu divil. Někdo vás unese a oznámí, že jste dítětem krále.

„A Raven?“

„Byl královským kouzelníkem, ale zradil. Zamiloval se do ženy krále, která za záhadných okolností zemřela. Raven si myslí, že za její smrt může tvůj otec.“Saimon jen polkne, neschopen jiné reakce.

„Miloval mou matku?“ vydechne.

„Ne,“ zaprotestuje rychle Kamaru. „Mezi tvým otcem a královnou to... no příliš neklapalo.“ ušklíbne se. „Byl to dohodnutý sňatek.“ vysvětlí.

„To jako, že...“ není si jistý, zda to chápe správně.

„V kuchyni pracovala mladá kuchtička, jmenovala se Viktorie a Ethan se do ní zbláznil. Scházeli se tajně. Když mu oznámila, že bude otcem, byl tak šťastný, ale byla válka a přiznat se k synovi by mohlo být nebezpečné. Pro tebe. Drby se, ale nesou rychle. Nějak se dostalo mezi lid, že má král dědice a Ethan se k tobě musel doznat, jen neprozradil tvou identitu a ty si zůstal v péči své matky, jako nalezenec. Největším nepřítelem se stala královna, která by tě byla schopná odstranit, aby si udržela postavení. Nikdo neví, jak zemřela, ale Raven naprosto zešílel a sliboval pomstu.“ zakončí vyprávění, které Saimon jen těžko rozdýchává. Zakloní hlavu, aby do plic dostal nějaký vzduch. Tohle je tak divné. Proč si nic nepamatuje? Přeci tu nějakou dobu žil.

„Takže se Raven mstí.“ vydechne. Na prsou se mu usadí ledový tíživí pocit. „Mstí se, kvůli té ženě.“ nic k němu necítí.

„Nejen kvůli ní.“ přizná Kamaru, i když nerad. Měl by to vědět. „Ale i kvůli tobě.“

„O čem to mluvíš?“ Saimon tuší, že to nebude nic dobrého. Už podle strýcova výrazu.

„Jen jednou se nám povedlo Ravena chytit, díky tobě se mu podařilo utéct.“

„Díky mě?“ tohle už skutečně nechápe, byl přeci dítě, jak by mohl zavinit útěk vězně?  Hlavou mu probleskne vzpomínka na sen. Nemožné.

„Ano.“ pokračuje Kamaru bez ohledu na Saimonovu bledost. „Ethan musel ukázat svou sílu, lidi se bouřili. Proto nechal Ravena zavřít do železné klece a zavěsit na nádvoří. Den před popravou tě chytli u otevřené klece. Pustil si ho a nestihl utéct. Musíš pochopit, že byla opravdu zlá doba, lidi se zrazovali a vraždili. Trestem za zradu byla smrt a osvobození nepřítele se zradě rovná. Ethan nemohl přiznat, že jsi jeho syn, tak...“ Kamaru už dál nemůže. Proč jen je to tak těžké. „Rozhodl, že trestem bude ubičování.“

Saimon se roztřese. Ten sen. To se mu přeci zdálo, dokonce cítil údery biče.

„Saimone, nešlo to jinak. Nechal namíchat lektvar, po kterém si za pár minut ztratil vědomí a kat prohlásil, že seš mrtvý. Potom jsme tě přemístili do jiného světa, aby si byl v bezpečí. Nic sis nepamatoval a já ti dělal strýce.“ snaží se ho trochu uklidnit, vysvětlit okolnosti.

„Kdo vlastně si?“ vzalo ho to, mnohem víc než by čekal.

„Byl jsem generálem.“ přizná se.

Na schodech do sklepení se ozvou kroky. Někdo se přiblížil ke zamřížované cele.

„Vstávej!“ přikáže Raven, dívá se přitom na Saimona. Veškerá trpělivost došla. Je čas jednat a kašle na to, co ten kluk chce.