„Vůbec nic nevidím.“ postěžuje si opět Fabian. Už několik hodin, jedou v naprosté tmě a princ začíná být hodně nervózní. Už několikrát schytal ránu větví do obličeje, což není vůbec příjemné.

„Prostě se drž za mnou.“ ozve se v předu král a vyhne se silnější větvi, která následně málem srazí mladšího muže z koně.

„A dost, mám toho po krk.“ zanadává naštvaný mladík a pokusí se zastavit drobné krvácení, které mu způsobil úder. „Copak mě nemůžeš alespoň upozornit, abych se mohl vyhnout?“ je mu jasné, že by to bylo k ničemu, protože tato zkratka byla takovýchto nástrah plná.

„Upozorňoval jsem, že to tudy může být poněkud... stísněné.“ nepřizná to, už kvůli zachování křehkého příměří, ale Zeno se dobře baví. Musí se hodně držet, aby se nesmál nahlas.

„Stísněné? Vždyť ani nevím, jestli tu nějaká cesta vůbec je.“ dost o tom pochybuje. Najednou prostě vjeli mezi stromy.

„Je tu úzká pěšina, ušetří nám asi hodinu jízdy, pokud chceš zastavit, klidně to řekni a počkáme tu do svítání.“ zastaví Zeno koně. On nebyl tím, kdo chtěl cestovat v noci.

„Ne, to...“ si povzdychne, musí znít, jako pořádný rýpal. Ví, že je otravný, jenže... radši už bude mlčet.

„Za chvíli jsme z lesa venku.“ slíbí Fabianovi upír se špetkou pochopení.

„Vždyť už mlčím.“ nesnáší chvíle, kdy si vedle tohoto upíra připadá, jako spratek.

„To nemusíš, mluv něco, ať jsem si jistý, že stále jedeš za mnou.“ poznal by kdyby ne, ale ticho kolem začíná být ubíjející.

„Je zvláštní, že je tvůj otec na našem zámku.“ zapřemýšlí princ nahlas.

„Ano, to je.“ tímto se ovšem Zeno zbývat nechce. Nemá náladu na spekulace, však se vše dozví na místě, ale v nitru se už smířil s mnohými alternativami průběhu své návštěvy.

„Všiml jsem si, že odjel, ale nikdy by mě nenapadlo...“ skutečně zvláštní. Ale musel se tam vypravit sám, únos je prostě nesmysl. Přesto Fabianovi dělá pozvání krále na zámek starosti. Otec není zlí, nikdy by nikomu bezdůvodně neublížil, jenže u Zena k tomu důvod má. Chápal by, kdyby chtěl pomstu. Jenže je skutečně, zač se mstít? Každý s kým princ mluvil mu řekl, že král měl svého partnera skutečně rád, krom Zena. On jediný připustil svou vinu. Vlastně se přiznal, že Damiena týral.

„Jak znáš vůbec tuhle zkratku?“ zvláštní, že se tolik vyzná i na cizím prostranství. Jako upír a král měl sotva čas prozkoumávat lidské území. A tím, že se nachází, za již zrušenou hranicí, si byl princ jistý.

„Už jsem tu párkrát jel.“ víc se k tomu vládce nevyjadřuje. Už by ani nespočítal, kolikrát po téhle pěšině cestoval. Za lesem přes pole, malá vesnička, další les a potom už je zámecký park. Ví dokonce pod kterým stromem se schovat, aby ho nebylo vidět, ani z deseti metrů. Měl nač se dívat, jen o tom nesměl nikdo vědět.

„Aha, ale...“ Fabian chce poznamenat, že ví jen, asi o čtyřech jeho návštěvách na zámku, jenže v tu chvíli ho přes obličej švihla další z větviček. „Au...“

„Jsi v pořádku?“ ohlédne se upír po svém švagrovi.

„Jo, sakra.“  určitě bude mít na tváři šrám.

„Koukni tady les končí.“ naznačí Zeno před sebe, kde je vidět začátek měsícem osvětleného pole. „Prozatím.“ dodá s mírnou škodolibostí, při přestavě houštin, které obklopují krásné zámecké zahrady.

„Konečně.“ oddechne si blonďák. Konečně volný prostor a hlavně dost světla, aby viděl alespoň hlavu vlastního koně. Přes pole to vezmou klusem, až k nedaleké vesnici, ve které už všichni spí a následuje poslední půlhodina lesem.

„To myslíš vážně?“ zarazí se princ předtím, než vjede za svým švagrem do lesa.

„Je to nejkratší cesta, za tím lesem je hned zámek.“ pokusí se ho uklidnit mladý král. Možná se to tu za ta léta, co tu nejel změnilo.

O pár šrámů později už stojí, před honosným stavením. Fabian se zmoženě sesune z koně, pokud to půjde, tak v nejbližších dnech na něho nesedne.

Princ se, ani neobtěžuje čekáním na služebnictvo, které by ho informovalo, kde se matka jeho dítěte nachází a rovnou vběhne do spleti chodeb. Zastaví první služebnou, která se mu dostane do rukou a té vyděšené chudinky, která jen doháněla práci, kterou nestačila udělat přes den, se ve spěchu a s notnou dávkou agresivity, vyptá na stav své snoubenky.

Zeno ho v tichosti následuje, necítí se patřičný k tomu, aby jakýmkoli způsobem zasahoval. Fabian se řítí chodbami, jako velká voda. Nezastavitelný. Kdokoli se mu dostane do cesty, není ušetřen jeho nervozity a napětí, která v realitě promítne, jako hněv. Zlobí se na každého, kde nedokáže srozumitelně odpovědět. Rozhodně neshledával chybu v tom, že nedal nikomu možnost cokoli zdělit. Po chvíli to vzdal a rovnou se rozběhl ke své ložnici. Doufajíc, že právě tam svou nastávající nalezne. Jenže pokoj je zamčený a zoufalého prince nenapadne nic lepšího než začít bušit do dveří a dožadovat se vstupu do místnosti. Na hlase rozhodně nešetří, proto není divu, že probudí polovinu rozlehlého domu.

„Fabiane?“ překvapený hlas otce mladíka zarazí.

„Ahoj tati, kde je Melisa? Proč jsou ty dveře zamčené?“ Tuší zlé zprávy a začíná být skutečně velmi zoufalý. Kristián se drží ve stínu, takže mu syn nevidí do obličeje, ale v tu chvíli je mu to upřímně jedno. Chce za snoubenkou. Hned.

„No , přeci v dětském pokoji.“ oznámí bývalí král. Potom, co Fabian opustil zámek nebylo snadné snášet přítomnost osamělé těhotné ženy, jejíž nálady se měnili častěji než počasí, proto jí Kristián navrhl, aby pro miminko zařídila pokoj a tím se zaměstnala do snoubencova návratu. Žena si s pokojíkem skutečně vyhrála a dokonce do něj vedle dětské postýlky nechala postavit pohodlnou postel i pro sebe, aby mohla být u svého dítěte.

„V pokoji... v jakém? Kde... kde je?“ začne se zcela bezúčelně rozhlížet. Dětský pokoj? Copak je tu... Dítě!  „Jak je na tom dítě a co Melisa, je v pořádku?“ vychrlí ze sebe a udělá směrem k otci několik rychlých kroků. Kristián ještě o kus couvne, aby zůstal od syna v dostatečné vzdálenosti. Župan, který má na sobě si víc přetáhne přes ramena, jakoby ho mohl celého schovat.

„Oba jsou v tomto pokoji.“ ukáže Kristián na dveře hned vedle ložnice do níž se Fabian snažil dostat. „Předpokládám, že jsi je už oba vzbudil...“

„Takže jsou... jsou v pořádku?“ zeptá se princ nejistě a potom co postřehne kývnutí druhého muže téměř se mu úlevou podlomí kolena. Teď už zklidněný a hlavně potichu se Fabian přesune k dveřím, ke kterým ho otec předtím nasměroval. Opatrně a potichu, jako myška vezme za kliku a vstoupí do pokoje, jako by se scéna před minutou vůbec neodehrála.

Zeno stojící v uctivé vzdálenosti za princem se teď díval přímo na svého tchána. Překvapeně. Jeho stín nezmate a rozhodně před ním neukryje změny v mužově tváři. Vše najednou dává smysl... nebo spíš vůbec ne.

Někdo ho proměnil, to je jisté. A jediný upír o kterém Zeno ví, že se nachází na zámku je jeho vlastní otec. Jenže proč ten by ho měnil? Je tu snad z toho důvodu? Jenže Kristián nikdy neprojevil zájem o to stát se upírem, tak proč by...

Princův otec měl samozřejmě pravdu, co se týká vyrušení snachy ze spánku. Teď totiž žena stojí u kolébky s novorozencem v rukách. Kolébá dítě a snaží se ho opět uspat.

Fabian jí zezadu obejme kolem pasu a políbí na tvář. Je tak strašně krásná.

„Trvalo ti to!“ vytkne snoubenci žena mírně, nenaštvaná. Ráda ho má opět u sebe. Opře se o jeho hruď.

„Promiň lásko.“ něžně jí pohladí po vlasech. Shlédne do jejího náručí, kde usíná miminko. „Děkuji ti.“

„Říkám mu Damien.“ Princ jednou mrkne, předtím než se usměje. Takže má syna a jméno... sám chtěl takto uctít památku bratra.

„Je nádherný.“ je vděčný a obdivuje Melisu, jen ho mrzí, že nebyl s ní. Nevadí, vynahradí jí to.

Kristián zavře dveře do dětského pokoje, aby dopřál milencům soukromí. Potom se otočí k Zenovi.

„Děkuji, že jsi dorazil.“ stojí naproti sobě ve velmi nepříjemné situaci. Kristiánovi je jasné, že jeho zeť hned poznal co se s ním stalo. Tato proměna není výhodná obzvlášť pokud chtěl se Zenem později rozebírat nějaké věci. Současný král by mu to mohl při případném konfliktu předhazovat, nebo dokonce vyčítat. „To já si u posla vyžádal tvou návštěvu.“ přizná.

„A můj otec?“

„Je v pořádku.“

„Tím jsem si jistý.“ nechtěl, aby to vyznělo, tak sarkasticky, ale situace k tomu přímo vyzývala.

Kristián přistiženě a zahanbeně skloní hlavu. „Rád bych si s otcem promluvil.“

„Jistě, je...“ muž se zarazí. Přeci nemůže přiznat, že se Markus stále zdržuje v jeho pokojích. „Nejprve si trochu odpočiň. Pošlu ho do tvých komnat.“

Zeno už z minula ví, kde své pokoje hledat, proto pouze kývne a rozejde se tím směrem. S otcem to bude skutečně zajímavý rozhovor. Tohle si totiž nechá vysvětlit. Už jen proto, že tím porušili jím vydaný zákon.

Fabian tu noc zůstal se ženou v dětském pokoji, ani jednomu nevadilo, že se spolu tísnili na posteli určené pro jednu osobu.