Jdi na obsah Jdi na menu

2. Kapitole

Ráno se vzbudím s východem slunce, jak jsem zvyklý z města, ale přesto jsem poslední na nohách. Matka i bratr už jsou venku a na stole najdu kus chleba ke snídani. Tohle je mi trapné, proto jen popadnu krajíc a jdu ven. Máma najdu u králíkárny a bráška hází zrní slepicím.

„Dobré ráno.“ pozdravím a při pohledu na okolní špínu se ušklíbnu. „M-Můžu pomoct?“ je pro mě opravdu těžké nabídnout se. Nechce se mi tu na nic sahat.

„Ahoj. Co kdyby ti to tu Tomáš nejdřív ukázal. Určitě si tu najdeš něco, co tě bude bavit.“ o tom dost pochybuji, ale s navrhováním stěhování musím začít opatrně a rozhodně později.

„Skvěle.“ předstírat nadšení mi nikdy nedělalo problém.

„Chceš vidět mého králíka?“ zeptá se Tomáš a už otvírá jednu z klecí, aby mohl vyndat velkou chlupatou potvoru. „Trochu kouše, ale jen když se bojí.“ já mám talent na děšení zvěře, takže se raději držím dál.

„Moc hezký.“ docela by mě zajímalo co tuhle rodinu živí.

„My králíky prodáváme, ale tenhle je můj, takže mi ho mamka neprodá.“ roztomilé, jak se chlubí. Takže prodej králíků, nedokážu si představit, že by jim to vydělávalo.

Tomáš vrátí zvíře do klece.

„Tamhle...“ ukáže na malé zelené políčko. „tam pěstujeme zeleninu. Tu máme na výměnu se sousedy za mouku, maso a podobně.“ stojí na místě a ukazuje, tomu říkám prohlídka. „A nakonec slepice, od těch máme vajíčka.“ to by mě nenapadlo.

„Je to tu... hezké.“ snažím se znít upřímně, ale pravda je, že jsem zděšen. Rozhlédnu se. „Tak co mám dělat?“ měl bych pomoct.

„No, můžeš se postarat o záhony. Je potřeba vytrhat plevel.“ nasměruje mě máma.

Nikdy dřív jsem se o zahradu nestaral, ale snad nic nepokazím. No tedy, když poznám co z toho je plevel.

No, když si mé bezradnosti všimne máma, tak mi přijde na pomoc. Je celkem příjemné trávit čas s mámou.

Přijde mi, že pletí zabere celou věčnost. Brácha mi na políčko dokonce přinese pečené brambory, takže si sedneme vedle sebe a společně je sníme. Jsem rád, že mám mladšího bratra. Můžu ho naučit spoustu věcí.

„Nechtěl bys mi to tu později ukázat? Co je v okolí?“ rád bych se tu prošel. Za světla, samozřejmě. Možná i něco poznám.

„Jasně. Tak půjdeme hned.“ vyskočí na nohy.

„Hned?“ copak to tu nemusím dodělat? „Ale já tu mám ještě práci.“ na dlouho.

„Tohle počká a já musím králíkům a slepicím vyklidit domky až zítra.“ nadšeně si poskočí.

„No, tak dobře.“ jsem dost zaskočený. Doufal jsem, že budu mít čas připravit si nějaké téma k hovoru. „Kam půjdeme?“     

„Je tu kousek rybník, les a hrozně strašidelná skála.“

„Strašidelná skála?“ co to je? Myslí to vážně?

„Jo, občas je slyšet křik.“ prohlásí tajemně. Nevypadá vyděšeně, takže je to zřejmě jen hloupá historka.

„To zní opravdu zajímavě.“ usměji se. Rád půjdu kamkoli.

„Děda mi zakázal k té skále chodit, ale když budeš se mnou, tak to určitě nevadí.“ vypočítavé děcko.

„Nevím jestli bych tě tam měl brát, když to máš zakázané.“ znejistím. Možná je to tam opravdu nebezpečné.

„Ne, určitě to nevadí.“ a už mě táhne k lesu. Jen doufám, že jsou to skutečně neopodstatněné báchorky a nic nám tam nehrozí.

Les ho světlí a cesty udržované, proto se mi moc nelíbí, když Tomáš sejde mezi křoviny. Není to příjemná cesta.

„Už jsme skoro tam.“ prohlásí nadšeně. Mám dojem, že bych ho měl trochu mírnit. Je až podezřele rozjařený. Najednou se skryje za strom. „Tamhle to je.“ zašeptá a ukáže na zarostlou jeskyni. Nevím proč, ale děsí mě to. Tohle místo se mi vůbec nelíbí.

„Měli bychom jít.“ musíme pryč.

„Půjdeme se podívat dovnitř.“ prohlásí náhle a vykročí zpoza stromu.

„Cože?“ pokusím se ho zastavit, ale odběhne mi, takže musím jít za ním. Mám strach, že by se mu mohlo něco stát.

„Tomáši, vrať se!“ křiknu za ním. Nechápu to. Ještě před chvílí se tolik bál, že se před tou skálou schovával. Tak co se to tu děje?

Naprosto se zděsím, když mi dítě zmizí v jeskyni. Chci za ním běžet, ale zastavím se u vchodu. Já prostě nemůžu dovnitř.

„Tome!“ křiknu dovnitř. „Tomáši, prosím, pojď zpět!“ stále zvyšuji hlas. Jak je možné, že nic neslyším? Možná se uvnitř ukryl, aby mě pozlobil.

Jenže tam legrace mu vydrží nějak moc dlouho, takže mi nezbývá nic jiného, než zatnout zuby v vstoupit do chodby.

„Tomáši!“ volám a dělám velmi opatrné kroky. Nemohl utéct daleko, hlouběji je už tma.

Najednou se ozve křik a ze tmy se na mě vyřítí bratr. Děsně se leknu a málem sebou seknu na zem. Tomáš se rozesměje. Já ho přetrhnu, jak hada.

„Co tě to napadlo?“ rozkřiknu se na něj. Opravdu mě vyděsil.

„Byla to jen sranda.“ řekne bratr. Asi jsem ho svou reakcí vyděsil. Zhluboka se nadechnu.

„Ano, ale bál jsem se, že se ti něco stalo.“ vysvětlím mu. „Co kdybychom se šli podívat k tomu jezeru.“ navrhnu smířlivě, když si všimnu slz.

„Tak dobře.“ trochu pookřeje.

„Myslím, že vás nikam nepustím.“ trhnu sebou, když se ten hluboký a ochraptělý hlas ozve. U východu z chodby stojí vysoký muž. Instinktivně skryji bratra za svými zády.

„Kdo jste?“ snažím se znít klidně, ale přemáhá mě panika.

„Na tom nezáleží.“ zavrčí muž. Všimnu si ostrých drápů namísto nehtů a když se na nás podívá uvidím rudé zorničky. Je to tak děsivě povědomé. Otočím se k bratrovi a postrčím ho hlouběji do jeskyně. „Utíkej!“ řeknu a chytím ho za ruku. Naslepo šátrám před sebe, ale snažím se být co nejrychlejší. Prostě vím, že musíme utéct. Tomáš se za mnou vleče, je vyděšený.

„To bolí.“ fňukne, takže zastavím. Přidřepnu si a přitáhnu ho k sobě. Doufám, že jsme od toho chlapa dost daleko. Možná nás v té tmě nebude hledat.

„Teď musíš být potichu.“ zašeptám bráškovi.

„Ale proč, co se děje?“ vzlykne Tomáš.

„Ten muž je nebezpečný, nesmí nás tu najít.“

„Ale já vás už našel.“ zašeptá mi neznámí do ucha.

Vykřiknu a přitom k sobě bratra přitisknu těsněji. Jak se k nám tak rychle dostal, nic jsem neslyšel.

„Co... Jak...?“ zakoktám se.

„Jen klid. Potichu.“ na rtech ucítím ostrý dráp. „Nemám rád když jídlo mluví.“ drápy mi sjedou na krk. Na můj citlivý a zjizvený krk. Počkat, jídlo?

„Prosím to ne.“ kus se i s Tomášem odsunu.

„Nebraň se. Nechci si ničit žaludek.“ chytí mě za paži a pokusí se mě odtáhnout od stěny, ke které jsem přitisknutý. Tomáš vyjekne, když se s ním trhne. Co jsem si myslel? Tma přeci není bezpečná, navíc jsem zmatený. Jak je možné, že se ten muž kolem nás pohybuje tak jistě? „Ať přestane kvílet.“ zahartusí neznámí, když se bráška rozbrečí.

„Tak nás nechte jít, je tu tma a bratr je vyděšený.“ to já taky, ale hlavně musím dostat do bezpečí to dítě.

„Oh to nemůžu.“ na tváři opět ucítím ostrý dotek. „Už několik let se sem žádný člověk neodvážil vstoupit.“ zakryji si oči, když se kus od mé hlavy rozzáří plamen pochodně. „Tak vstávat.“ šťouchne do mě nohou. Nemyslím, že má smysl protestovat. Roztřeseného bratra si vytáhnu do náruče, doufám, že budeme mít možnost utéct.

„Jen klid, bude to v pořádku.“ chlácholím bratra a v kruzích ho hladím po zádech. „Nic se ti nestane.“

„Tak jděte!“ naznačí mi muž hlouběji do chodby.

Nelíbí se mi to a tuším, že se odsud už možná nedostaneme, ale nerad bych ho vydráždil. Možná usmlouvám, aby pustil Tomáše.

Jdeme jen chvíli, když se ocitneme v prostoru velkém, jako celý mámin dům. Překvapí mě stůl, jedna židle a dokonce velmi chatrná postel, ale s teplými dekami. Copak on tu bydlí?

Na stole hoří svíce, takže je všude dobře vidět. Má tu celkem dost věcí.   

„Co po nás chcete?“ postavím bratra na nohy. „To s tím jídlem, to byl žert, že ano?“ zeptám se nejistě.

„Klid, po lidech se mi dělá zle.“ zavrčí muž a zhasne pochodeň.

Oddychnu si.

„Prostě vás jen zabiju a ostatky vyhodím před jeskyni. Nemám rád, když se mi tu válí odpad.“ jestli vtipkuje, tak rozhodně nemá dobrý smysl pro humor. Jenže když se ušklíbne a tím odhalí své špičaté zuby, tak je mi jasné, že bych ho měl brát vážně. A bát se. Není to člověk.

„To přeci nemusíte, mi prostě půjdeme domů a už vás nikdy nebudeme vyrušovat.“ navrhnu a snažím se držet od muže dost daleko.

„Mám jeden zásadní problém.“ ušklíbne se. „Jsem tu - no, dalo by se říct - uvězněný a nestojím o nevítané návštěvy. Vaše těla mi skvěle poslouží k odstrašení.“ prudce se pohne a o několik kroků se přiblíží.

„Prosím, ne.“ snažím se ho přemlouvat. Sice nemá žádnou zbraň, ale je mi jasné, že nám může velmi snadno ublížit. „Vždyť Tomáš je ještě dítě.“ připomenu evidentní.

„Vidím.“ prohlásí muž s úšklebkem. „Dobré je, že z něho nebude moc krve.“ tato nechutná poznámka  mě dokonale vyvede z míry. Copak nás skutečně plánuje zabít? Opět se přiblíží a já v panice natisknu bratra na stěnu, aby se k němu muž mohl dostat jen přese mě. Tomáš za mnou vystrašeně zakvílí, když jsem chycen pod krkem.

Snažím se bránit, ale je to marné schytám několik ran pěstí do obličeje a žeber. Tomu parchantovi se dokonce podaří odhodit mě stranou od bratra.

„Nepřibližuj se k němu!“ křiknu zcela zbytečně, protože ten muž si Tomáše vůbec nevšímá, takže bráška sedí schoulený u stěny. Musí být vyděšený.

„Vypadá to, že on mi neuteče.“ vysměje se mi. Ano, utéct. Teď by měl bráška šanci, ale je úplně mimo strachy. „Takže se teď budu věnovat jen tobě.“ řekne téměř mile.

Zase jsem uchopen pod krkem, ale tentokrát mě netiskne silou, spíš mi přes hrdlo přejíždí prsty a obkresluje jimi mé jizvy.

„Tohle je zajímavé.“ natočí mi hlavu tak aby lépe viděl na jizvy. „Odkud pak to máš?“

Nevím, co bych mu k tomu řekl. Byl jsem dítě když se mi to stalo.

„Nevzpomínám si.“ jsem upřímný jen částečně.

Mužův obličej je najednou velmi blízko, skloní se k mému krku a potom uslyším jak zhluboka vdechuje. On mě snad očichává?

„Opravdu zvláštní.“ potom mě pustí a ustoupí. „Nikam nechoďte, je tu několik chodeb a já vás najdu dřív než najdete tu správnou a v takovém případě tvého bratra namístě roztrhám.“ vyhrožuje předtím než se otočí a zmizí v jedné z chodeb. Nemám tušení, která z cest vede ven.

Rychle se dobelhám k bratrovi, který se choulí na zemi a vzlyká.

„Tomáši.“ opatrně ho chytím za rameno. „Jsi v pořádku?“ snažím se ho k sobě otočit. Sice jsem se ho snažil celo dobu chránit, ale nemůžu si být jistý, že není zraněný.

Stále se chvěje a snaží se ode mě odtáhnout.

„Klid, nic se ti nestane, jen mi řekni jestli jsi zraněný.“ trochu zvýším hlas, abych si byl jistý, že mě poslouchá.

„Ne.“ zafňuká a konečně se na mě podívá.

„Dobře, teď se musíme dostat pryč.“ rozhlédnu se, ale nejsem si ani jistý, kterou chodbou jsme se sem dostali. Odsud jich vede šest a já váhám nad dvěma.

„Nevzpomínáš si, kterou cestou jsem sem přišli?“ možná si tu správnou chodbu bude pamatovat, ale upřímně o tom pochybuji.

„A-Asi tudy.“ ukáže na jednu ze dvou cest mezi kterými jsem váhal. Nezní jistě. „Ale on....  on říkal, že tu máme zůstat, jinak...“ znovu se roztřese.

„Já vím, taky se bojím, ale jestli teď neutečeme, tak už třeba nedostaneme příležitost dostat se ven.“  nevěřím, že nás pustí. Vlastně si jsem opravdu hodně jistý jeho úmyslem nás zabít.

Vytáhnu brášku na nohy a dojdu pro pochodeň, kterou zapálím.

„Tohle je dědečka.“ ozve se Tomáš.

„Co?“ vrátím se k němu, nechci se tu dlouho zdržovat.

„Tenhle nůž.“ ukáže mi dýku. „Je dědy, už jsem ho viděl.“ má vyřezávanou rukojeť tak si nemyslím, že by se mohl splést, ale zajímat se o to budu až později.

„Musíme jít!“ chytím bratra za ruku, aby se mi nikam neztratil. Vyrazíme chodbou, kterou zvolil Tom, ale už po několika metrech se zastavíme na dalším rozcestí, tak tohle nebude jednoduché. Prostě jednu zvolím a snažím se jít co možná nejrychleji, aby ten muž neměl šanci nás najít.

Potom co několikrát zahneme a stejně se nedostaneme ven, tak mi dojde, že jsme zvolili špatně. Vůbec nevím kde jsme a jak se odsud dostat, začínám litovat, že jsme nezůstali tak kde nás muž nechal, teď se jen bojím, co bude, až nás objeví.

„Jakube?“ zašeptá bráška, když se v jedné chodbě zastavíme. Přemýšlím jestli by nebylo lepší se vrátit.

„Copak?“ zeptám se, ale dál se rozhlížím a rozvažuji co dál.

„Bojím se.“ jistě, já přeci taky.

„Já vím, asi jsme se ztratili.“ rozhodl jsem se, že bude lepší jít zpět, abychom se nedostali ještě hlouběji. „Pojď zkusíme se vrátit.“ táhnu ho za sebou, ale nevěřím na zázraky. Nejspíš se nám nepovede vrátit. Zahli jsme tolikrát, že bych to na prstech nespočítal.

Už začínám být zoufalí, když mě něco udeří do zad a já se uhodím o stěnu chodby. Louč mi spadne na zem a zhasne, takže nevím co se stalo a kde je Tomáš.

„Varoval jsem tě.“ zavrčí ten neznámí do tmy. Leknu se a vzpomenu si, co mi vyhrožoval.

„Ne, prosím. Omlouvám se.“ poslepu tápu všude kolem abych bratra našel. „Tome, kde jsi?“ zkusím křičet. Nikdo neodpoví. To snad ne.

„Jdeme!“ jsem chycen za  paži, ale vytrhnu se.

„Ne, kde je bratr? To já chtěl utéct, on za nic nemůže.“ jestli mu něco udělal...

„Je v pořádku. Omdlel.“ zavrčí muž podrážděně. Zdá se netrpělivý.

„Nevěřím vám.“ špitnu, naprosto zoufale se držící té minimální naděje. Snad mu opravdu nic není.

Někdo se ocitne blízko mě. Chytne mi ruce a donutí mě je předpažit, nic nechápu dokud mi do náruče není vloženo bráškovo tělo. Rychle ho obejmu.

„Tome!“ trochu s ním zatřesu, ale neprobere se. Pod rukou cítím pohybující se hrudník, takže žije. Oddechnu si.

Nechám se mužem vést tmou zpět do prostorné místnosti, kde na světle prohlédnu Tomáše. Nezdá se mi zraněný, možná se jen vyděsil.

„Říkal jsem, že tu máš zůstat.“ rozkřikne se cizinec. „Máš štěstí, že jste nespadli do nějaké díry.“ jo dokážu si představit, že by ho to moc mrzelo. „Polož bratra na postel!“

„Proč?“ co mu chce udělat?

„Nebo ho snad chceš celou dobu držet?“ ušklíbne se.

Uložím ho na přikrývky a jednou ho zakryji, ve skále je chladno.

„Co chcete?“

„Chci jít ven.“

„Tak jděte, mnou se vůbec nenechte zdržovat.“

„Obávám se, že to vůbec není tak snadné.“ přejde ke stolu a posadí se. „Máš hlad?“ ukáže na stůl, kde leží kus chleba a sýr, jsem si jistý, že prve to tam nebylo.

„Nemám.“ odpovím a potom několik minut jen nervózně stojím na místě a nechávám se tím mužem pozorovat.

„Hodláš tu jen postávat?“ uchechtne se muž.

„Rád odejdu, stačí mi naznačit směr.“ zavrčím s falešnou odvahou.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se mě s přihmouřeným pohledem.

„Jakub.“ zašeptám.

„A ty rány na krku?“

„Co s nimi?“

„Kde si k nim přišel?“

„Nevzpomínám si.“

„Žiješ tady v okolí?“ pokračuje ve výslechu.

„Ano, včera jsem se vrátil k matce a bratrovi.“

„Kde si byl předtím?“

„Daleko. Ve městě jsem studoval u svého strýce.“

„Mám známého, který žije nedaleko. Byl tak laskav, že mi poskytl všechny tyto věci.“ rukou naznačí kolem sebe. „Je to takový protivný stařec.“

„Já tu nikoho kromě matky a bratra neznám.“ řeknu zmateně. „Ale Tomáš říkal, že poznal nůž co máte na stole.“

„Skutečně?“ tázavě pozvedne obočí, nejsem si jistý zda dělám dobře, když s ním mluvím tak otevřeně, ale cítím, že jsem ho zaujal. To by mi mohlo dát čas.

„Ano, podle něj patřil dědovi.“

„Podívejme. Já ho dostal, ale můj milostivý dárce se už pár dní neukázal.“

„Děda zemřel.“

Mužův úšklebek ztratí svou ironii a nakonec se zcela vytratí.

„Jak?“ zašeptá.

„Byl starý, neznám podrobnosti.“ možná jsem měl mlčet. „Vrátil jsem se až po jeho smrti, abych pomohl matce.“

„Jak ušlechtilé.“ vysmívá se mi. „Pojď blíž.“

Teď už se mi nechce tolik spolupracovat. Rád bych si držel odstup. Ani se nehnu.

Muž se ušklíbne a vstane. Pomalu, zvolna, jako by měl všechen čas na světě, se ke mně přiblíží.

„Nezabiji vás.“ zamručí zatímco se stále přibližuje. „A ani nijak neublížím tvému bratrovi.“ zle se usmívá.

„D-Dobře. Takže nás necháte odejít?“ zkusím nejistě.

„Možná.“ nakloní hlavu ke straně, jako by o tom přemýšlel. „To záleží jen na tobě.“ to už je u mě a prsty se dotkne mé tváře. Ucukl bych, ale nechci provokovat, když je ochotný pustit nás ven.

„Jak to myslíte?“ určitě ode mě bude něco chtít.

„Půjdeme se teď spolu projít a když všechno půjde dobře...“ ukazovákem mi přejede po uchu. „Do večera můžete být doma.“ rukou mi naznačí k jedné z chodeb. „Až po tobě.“

„Ale co bude s bratrem, přeci tu nemůž...“

„Ještě je mimo, nic se mu tu nestane.“ prohlásí a postrčí mě kupředu.

Nevím kam jdeme, ale dost překvapeně cestou zaregistruji závan čerstvého vzduchu.

„Kam jdeme?“ zajímám se, ale nemám odvahu se otočit.

„Přeci ven.“ zamručí.

„Ven?“ nerozumím tomu. Tentokrát se už ohlédnu a všimnu si zvláštního lesku v očích toho muže, možná je to jen kvůli té louči, co drží. Neodpoví mi a když se dostaneme až k východu, tak se zarazím. Bez Tomáše nikam nejdu.

„Zruš to!“ zavrčí muž. Zmateně se na něj podívám.

„Co mám zrušit?“

„Tu stěnu, nech mě odejít!“

„Já nechápu o čem to...“ už poněkolikáté jsem chycen pod krkem.

„Nezapírej. To tvá krev mě tu vězní.“ vrčí mi do obličeje. Je to blázen. „Možná bych tě měl podříznout a počkat co to udělá.“ ostrý dráp mi přejede po krku.

„Ale slíbil jste...“ vyděšeně se mu snažím vytrhnout. Co se stalo? Přeci jsem nic neudělal abych ho naštval.

„Mlč!“ strčí mě stranou až se prudce uhodím o stěnu a postoupí těsně k východu. Sleduji jak neklidně přechází a dotýká se stěn. Následně prsty spěšně stahuje, jako by se popálil.

„Pojď sem!“ křikne po mě. Nechci opět riskovat, že mě napadne, takže se k němu přiblížím jen velmi obezřetně. „Projdi ven, ale neutíkej. Nezapomeň, že mám stále tvého bratra.“

Zvláštní přání, ale splním mu ho a opustím chodbu. Vzápětí se na něj podívám abych viděl zda mě následuje. Muž udělá jen jediný krok a jakoby ho neviditelná síla udeřila do prsou, upadne na záda. Tak to jsem nečekal.

Neznámí ztěžka lapá po dechu, jako by se předtím topil. Teď. V tuto chvíli bych mohl utéct.

„J-Je vám něco?“ moc se nepřibližuji.

„Proč se staráš?“ prudce se posadí a promne si hruď. „Měl by si utéct, protože mou další možností, zdá se, je tvá smrt.“ uchechtne se. Tentokrát, ale necouvnu. Myslím, že on vůbec neví co by měl dělat.

„Proč nemůžete odejít?“ to jsem z toho všeho pochopil.

„To kvůli tobě. Ty mě tu držíš.“

„Já? Jak?“ mě přeci nezáleží na tom jestli bude volný.

„Ty opravdu nic nevíš. Jistě, jinak by si sem nechodil.“ v tom má pravdu. Vědět, že tu na něho narazím, nikdo by mě sem nedostal. „Pojď zpět!“

„Ne.“ zavrtím hlavou a držím se v místě kde na mě nemůže.

„Cože?“ postaví se. „Nezapomínej, že mám...“

„Ano, mého bratra, já vím.“ předstírám lhostejnost. „Řekněte mi kdo jste!“ konečně se můžu dozvědět, co se to tu děje.

„Zahráváš si, jestli mě hodláš provokovat.“ snaží se být děsivý, ale když vím, že na mě nemůže, tak mi tak snadno strach nenažene. Jen se musím snažit udržet jeho pozornost na sobě.

„Tak mi odpovězte. Kdo jste?“

„Vrať se! Okamžitě.“ pronese šeptem.

„Vrátím, až odpovíte.“ snažím se být klidný.

„Ty parchante.“ rozkřikne se a uhodí pěstí do stěny. Jeho tvář nepřirozeně pokroutí, ale rychle mi dojde, že to není pouze vztekem. Obličej jako by mu zbledl, zuby se staly tesáky a oči přímo rudě zářily. Monstrum. „To co vidíš je jen zlomek z toho co skutečně jsem. Líbí?“

„Nejste člověk.“ konstatuji něco, co jsem už tušil.

„To v žádném případě.“ znechuceně si odplivne. „Nenechám se tebou vydírat. Jestli se nechceš vrátit odejdi, ale bratra už neuvidíš.“ s tím se otočí a odchází. Kam to jde? Snad ne za Tomášem.

„Počkejte!“ bez rozmyslu se rozběhnu zpět do chodeb. Hned jak se dostanu blízko k němu, tak mě chytí za ruku. Nebráním se, je mi jasné, že nemůžu vyhrát.

„Nehýbat!“ ušklíbne se a ruku mi probodne drápem. Vykřiknu a potom ještě jednou, když ránu silně stiskne. „Vydrž!“

„Co to děláte?“ zasténám, ale nechci, aby mi ruku víc potrhal, takže se snažím příliš s ní netrhat.

„Ještě něco vyzkouším. Klid nenechám tě vykrvácet.“ tohle ujištění mě celkem uklidní, ale bolest mi to nezmírní.

„Bolí to.“ zaskuhrám, když mi stále mačká ránu. Nečekám žádné milosrdenství, ale i tak mi ruku pustí. Hned si jí přitáhnu k tělu, rána sice není velká, ale hluboká a dost pálí. Určitě se mi do ní dostali nečistoty z drápů toho... co on je?

„Tak snad to bude stačit.“ mou krví si potře dlaně. Vrátí se k východu a ruce natáhne před sebe. Tentokrát se dostane dál. Vlastně jen rukama se dostane mimo chodbu a potom opět skončí na zádech. „Možná kdybych se potřel celý tvou krví.“ zapřemýšlí. Měl bych utéct. To snad nemyslí vážně. „Je pozdě, vrátíme se. Nechci aby se tvůj bratr někde toulal.“ překvapeně ho následuji do chodeb, tak doufám, že si to s mou krví rozmyslel.

„Najezte se. Moc tu toho nemám, ale lepší sníst to hned, než aby se to zkazilo. Myslím, že mi sem nikdo nic dlouho nepřinese.“ nabídne nám chléb.

Bratr se ještě neprobral, takže k němu přejdu a opatrně jím zatřesu.

„Tomáši. Probuď se.“ pohladím ho po vlasech, aby se nevyděsil. Dítě otevře oči. „Máš hlad?“ bratr nepatrně kývl. Snažím se působit naprosto klidně. „Tak pojď.“ usměji se na něj.

„Dojdu vám pro vodu. Doufám, že jste se poučili a zůstanete zde.“ zavrčel muž mým směrem.

Nevšímám si ho a podám Tomášovi kus chleba. Pod stolem si všimnu košíku s jablky, takže dám bratrovi i ovoce. Sám si nic nevezmu, nemám chuť.

„Tady je voda a sýr.“ položí vše na stůl.

„Chceš kousek sýra?“ tvářím se, jako by byl muž hodný strýc u kterého jsme na návštěvě.

„Ano, díky.“ shovívavě ho pohladím. Teď když jsem si jistý co je cizinec zač, tak chci, aby s bratrem nebyli žádné problémy. Hlavně to monstrum nevyprovokovat.

Když se bráška nají, tak ho zase uložím do postele, protože je mi jasné, že nás domů muž nepustí. Tomáš usne rychle. Myslím, že strach o vlastní život celkem vyčerpává.

„Ty hlad nemáš?“ ozve se dotaz od stolu.

„Ne.“ zavrtím hlavou a posadím se na zem vedle postele o kterou se opřu. Nehodlám se od dítěte hnout.

„Co tvá ruka?“ zajímá se, ale mám dojem, že si s tím hlavu příliš neláme.

„Je v pořádku.“ nejsem si jistý zda si také můžu dovolit usnout. Začínám být unavený.

„Pojď ke mně!“ přikáže, aniž by bral ohled na mou únavu.

Přiblížím se k němu jen velmi nerad.

„Ukaž mi ruku!“

„Proč?“ podezřívavě se na něj dívám. Nestojím o další tržnou ránu.

„Nechci aby si mi tu zemřel na infekci.“ prohlásí a čeká až k němu natáhnu ruku. Nakonec se odhodlám, ale stále jsem ve střehu, když uchopí mou ruku a začne si prohlížet své dílo.

„Je ještě ve džbánu voda?“ zajímá se, zatímco mi ruku natáčí ze strany na stranu.

„Ano.“syknu, když mi na zranění zatlačí palcem. Potom se zvedne ze židle. Vodou ze džbánu mi ruku opláchne a důkladně odstraní zaschlou krev. Překvapí mě, jak dokáže být ohleduplný a opatrný při mém ošetřování.

„Někde tu mám obvazy.“ zamyslí se a začne hledat ve svých věcech. „Posaď se.“ tohle je tedy zvláštní. Jako by se snažil být milý.

„Proč, jste najednou tak...“ začnu nejistě.

„Jaký jsem?“  významně pozvedne obočí, jako by mě vyzýval k pokračování. V ruce už drží čistý obvaz.

„Proč mi chcete pomoct?“ nerozumím tomu.

Muž se jen ušklíbne a začne mi omotávat zranění. Nakonec udělá uzel a spokojeně si své dílo prohlédne.

„Jdi si lehnout!“ pošle mě do postele. Odfrknu si, copak jsem dítě?

„Nejsem unavený.“ namítnu. „Vysvětlíte mi co se to tu děje?“

„Nepochopil si to?“ zdá se jako by měl škodolibou radost. „Jsem prokletý.“

„Prokletý?“ kdo by na něco takového věřil? Ale dávalo by to smysl. „Proto ty zuby a... a oči?“ muž chvíli překvapeně kouká než se začne smát.

„Oči a zuby?“ nepřestává se smát. „Ne, ty mi patří. Mluvím o tom proč nemůžu opustit toto sladké obydlí.“ rozpřáhne se a téměř láskyplně obejme pohledem celý prostor. „Tvůj děd mě tu uvěznil a já potřebuji tvou krev abych se odsud dostal.“

„Proč by vás tu děda věznil?“ nechápu mnohem víc věcí, ale bude dobré zjistit s kým se tu potýkám.

„Zdá se, že má existence mu nebyla příliš po chuti. Proto se rozhodl zamezit mi ve volném pohybu.“ tím mi toho moc nevysvětlil.

„Ale proč by to dělal?“

„Zřejmě měl něco proti mé rase.“ připadá mi, jako by úmyslně mluvil nesrozumitelně.

„Rasa?“ co tím chce říct?

„Jistě. Nikdy jsem tu lidi skutečně neohrožoval, ale to toho pomatence stejně nezastavilo.“ řekne se značnou nechutí. „Jen jsem se trochu bavil.“ celkem by mě zajímalo, co si pod tou zábavou představuje, ale ne možná je lepší to nevědět. „Potom se objevil tvůj děd s malým děckem.“ zvláštním pohledem si prohlédne můj krk. „Zábavné setkání do doby, kdy ten stařec použil krev svého vnuka, aby mě tu uvěznil. Tvou krev.“

„To není možné, vždyť jsem žil ve městě. Nikdy jsem tu nebyl a dědu si ani nepamatuji.“

„Mohlo mě napadnout, že tě poslal co nejdál odsud. Mě namlouval tvou smrt.“

„Ale proč by vám potom nosil všechny ty věci?“ jestli jsem to správně pochopil, tak právě děda je ten známí co muži daroval všechny věci.

„Přišel se přesvědčit, že odsud nemohu odejít a zřejmě si těmi milodary tišil svědomí. Každopádně jsme se spolu několikrát bavili a musím přiznat, že bych teď už toho pomatence nedokázal zabít. Ne. Zmrzačil bych ho, ale žít bych ho nechal.“ z jeho úsměvu mi běhá mráz po zádech.

„To od vás mám ty jizvy?“ ani mi nemusí odpovídat. Drápy na to rozhodně má.

„Nehoda, možná se to nezdá, ale já nemám zapotřebí vraždit děti.“ zavrčí.

„Nevzpomínám si na to.“ přiznám se, ale vlastně jsem za to rád. Určitě by to nepatřilo k dobrým vzpomínkám.

„Jestli je to všechno, tak si jdi lehnout.“

„Jestli potřebujete mojí krev, tak bratr je vám k ničemu. Můžete ho pustit domů. Máma musí být už vyděšená.“ snažím se mluvit co nejprosebněji.

„Odejdete oba, až budu moct odejít i já, ne dřív.“

„Ale já nevím, jak vás odsud dostat.“ vykřiknu zoufale. „Jak dlouho nás tu hodláte držet? Už nás určitě někdo hledá.“

„Sem nepřijdou.“

„A pokud ano?“ odseknu mu.

„Jdi si lehnout dokud ti dávám tu možnost.“ trpělivost zřejmě došla, protože právě teď vypadá jako někdo, kdo mi chce utrhnout hlavu.

Sice ještě naštvaně prskám, ale nahlas si nedovolím nic říct. Lehnu si vedle bratra na kraj postele, Pořádně ho zachumlám do pokrývky a ještě nějaký čas, než usnu, sleduji u stolu sedícího muže.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář