Jdi na obsah Jdi na menu

5. Kapitola

Já zabloudil. Zase.

Rino, mi sice ukázal směr, kterým by měla být vesnice, ale můj orientační smysl je hrozný. Trvalo celou věčnost, něž jsem se vymotal z lesa a skončil jsem v poli.

Celý od bláta z pole, které jsem se snažil přeběhnout abych si ukrátil cestu, dorazím k domu. Dveře se ani nemusím obtěžovat otvírat, protože se rozlétnou div mě nepraští do obličeje.

„Kde si byl celou noc?“ máma nekřičí, je naprosto klidná. Proč také ne? Jsem sice syn, ale jako bych byl cizincem. Nevychovala mě a já jí vlastně neznám. Myslím, že ani ona sama si nemyslí, že je způsobilá mě vychovávat či poučovat.

„Nemohl jsem spát.“ neobtěžuji se s vysvětlováním, jsem přeci dospělí.

Protáhnu se do domu. U stolu ve světnici sedí Tomáš a cpe se chlebem s tvarohem.

„Dobré ráno.“ cítím se divně v přítomnosti kluka, který mi věří a já mu lžu.

„Ahoj.“ zamumlá s plnou pusou. Kus chleba mu přitom vypadne z úst, ale nezdá se, že by mu to dělalo starosti. U stolu, kde jsem jako dítě jídával já, by se takováto chování neobešlo bez trestu.

Strýc mi dal to nejlepší vzdělání v obchodu i etiketě, takže jsem ovlivněn názorem poněkud povrchní městské společnosti. Dost na to, abych se nad tím malým dítětem znechuceně ušklíbl. Snobské, vím. Přesto doufám, že bratr dostane stejné vzdělání. Dá mu to šanci na bohatší život.

„Kde si byl?“ myslím, že on se tak snadno odbýt nenechá.

Můžu mu říct pravdu?

Nebude vyvádět?

„Jen jsem se chtěl projít, pomáhá mi to když se mi nedaří usnout.“ chráním ho před pravdou, která by mu mohla ublížit. Je to dítě, neměl by se dostávat do blízkostí takových problémů, nebo osob jako je Rino.

Ze džbánu si naliji trochu mléka. To mi ke snídaní stačí.

Nechám bratra jíst a jdu ven za matkou. Chci s ní mluvit o možnosti jejich stěhování.

Najdu jí na záhonku. Jen se prochází a prohlíží rostlinky.

Nevím jak bych s ní měl mluvit. Náš vztah není nijak důvěrný a nemyslím si, že někdy takový bude. Jsme si naprosto cizí, ale přesto cítím povinnost jí nějak vypomoct, nebo se o to alespoň pokusit.

„Mohu si s tebou promluvit?“ hodlal jsem, začít zlehka. Pochválit zahradu, mluvit o rodině nebo třeba o Tomášovi, ale proč to zdržovat.

„O čem?“ je odměřená. Zřejmě si mou procházku bere víc než se zprvu zdálo.

„Za pár dní se hodlám vrátit do města.“ je to jediný domov, který jsem poznal a lhal bych kdybych tvrdil, že mi nechybí.

„Nezůstaneš tu?“ zní převapeně, jako by s touto možností nepočítala.

„Ne. Strýci jsem řekl, že se zdržím jen několik dní a potom se podívám po domu na prodej.“ pravdou je, že už teď mi strýc pomáhá s hledáním vhodného domu. Nic velkého, ale dost prostorného abych se tam pohodlně vešel s matkou i bratrem.

„Dobrá tedy, držet tě tu nemohu.“ je snad zklamaná? Možná. Ale přeci nemohla očekávat, že vše opustím, celý svůj dosavadní život, abych žil... zde.

„Vlastně jsem doufal, že půjdete se mnou.“ pečlivě sleduji její výraz, ale nedokážu odhadnou její odpověď. „Tomáš by mohl začít studovat a já mám dost našetřených peněz a stále obchoduji se strýcem, takže bychom se měli dobře.“ snažím se být přesvědčivý.

„Ale mi tu máme dům...“ očividně je v šoku.

„Dům, můžeme prodat.“ jsem horliví možná až příliš. Chytím jí za ruku, když se chce odvrátit, aby mi věnovala pozornost. „Postarám se o vás, o oba. Tomáš dostane vzdělání, později může pracovat se mnou nebo dělat cokoli si vybere.“ já se musím vrátit a ne jen kvůli strýci, ale bratra bych tu nerad nechával.

„Ano, ale přeci tu...“ rozhlédne se kolem sebe. Nechce se jí to tu opouštět. „Máme zvířata, přece to všechno nenechám tady a do města si králíky vzít nemůžeme.“

„Všechny ne. Několik by se jich muselo prodat, ale pokud se mi podaří najít dům se zahradou, tak...“ pokrčím rameny. Nejsem proti, aby si sebou pár ušáků vzali.

Mamka se opět rozhlédne. Smutně. „Rozmyslím si to.“ přislíbí.

Na jednu stranu tomu rozumí, chápu, že se nechce domova vzdát, ale nabízím jí přeci život v blahobytu. Co si musí rozmýšlet? Ale budiž, nechám jí. Ať si to promyslí.

„Popřemýšlej! Já si půjdu na chvíli lehnout, v noci jsem toho příliš nenaspal.“ nenabízím pomoc. Nehodlám tu žít a snad tu nebude za pár dní žít nikdo z mé rodiny.

 

„Jsi tu brzy.“ Rino remcá, ale přesto se cítím vítán.  Vyrazil jsem z domu hned po probuzení aniž bych musel cokoli vysvětlovat. Matka se mi všemožně snaží vyhýbat a bratr je užitečným spiklencem. Svou hodnost hlavního hlídače, který sedí doma a dohlíží aby mě nikdo nesledoval a já mohl zachraňovat místní příšeru. „Zase něco studeného?“

„Polévka.“ pozvednu přiklopenou misku a překročím pomyslnou hranici do jeskyně. „Myslím, že je ještě teplá.“ minu ho a zamířím do chodeb, ale zastavím když mě obklopí tma. Podívám se po šklebícím se Rinovi. „Ty nejdeš?“

„Jen koukám, že už jsi tu jako doma.“ takhle usměvavý a v dobré náladě působí podivně krotce.

„Nechtěl jsem zdržovat, když si mě tak nedočkavě vyhlížel, tak budeš mít nejspíš hlad.“ bez starostí ho popíchnu a nezaleknu se ani když mu úsměv z tváře zmizí a se zavrčením ke mně přijde blíž.

Neublíží mi.

Ani se nehnu, neodvrátím oči, jen mu oplácím ten jeho upřený pohled.

S každým dalším krokem se mračí stále víc, což mě trochu znejistí. Přesto necouvnu.

„Kdo říká, že jsem tu na tebe čekal?“ trochu se nahrbí abychom měli oči na stejné úrovni. Vzpomenu si na minulou noc kdy jsem mu usnul na rameni a krev se mi nahrne do tváří. V očích se mu blýskne, jakoby přesně věděl co se mi honí hlavou za myšlenky.

Nevydržím to, odvrátím tvář a prohlédnu si tmavou stěnu chodby.

Ale nebojím se ho.

Mísa ztěžkne jak na ní démon položí ruce.

„Přesto děkuju.“ nádobu si vezme a já na tváři ucítím rychlé, letmé políbení.

„Co to...“ odskočím od něj jako by mě popálil. Co to ten démon dělá?

Jen se zazubí, proklouzne kolem mne a i s jídlem mi zmizí v chodbě.

Zase si se mnou hraje.

Naštvaně vykročím za ním a nedbám na děsivou, chladnou tmu. Přeci na něho nebudu čekat u vchodu jako lokaj a spoléhat na to, že se pro mě milostivě vrátí.

Přidržuji se stěny, opatrně našlapuji a špicuji uši, aby mi nezmizela ozvěna Rinových kroků. Jen dvakrát vrazím do stěny než mě silné ruce zastaví na místě.

„Ne, že bych se nebavil... stůj tu!“ přikáže a vzdálí se jen aby mi o moment později dal do rukou mnou přinesenou mísu. „Tohle drž!“ potom mě drží za ramena a strká před sebou, jako naložená trakař. Jdeme celkem dlouho.

„Kdyby si mi nezmizel, nemusel bych tu tak tápat.“ postěžuji si, když mě zase nechá někde postávat.

„Jídlo si mi předal, nevěděl jsem, že máš ještě něco dalšího na srdci.“ v místech kde ho slyším zahlédnu jiskry. „Tak se u mě posaď.“ plamen ve skalním krbu ozáří stůl a židli. Přestěhoval nábytek? Co tak najednou? Položím mísu na stůl.

„Stěhoval si?“ na židli si nesednu, jen sundám pokličku z mísy a zkontroluji zda je polévka ještě teplá. „Máš lžíci?“

„Někde tu jistě bude.“ přičichne k jídlu a kriticky nakrčí nos.

„Co se děje?“ taky si přičichnu, přeci se mi to za tu chvilku nemohlo zkazit. To je hloupost. Polívka voní stejně jako když jí mamka na plotně vařila. Nechápavě se na toho démona proradného podívám. Co se mu nelíbí?

Jak se oba skláníme nad nádobou, tak se ušklíbne na rychle mi vrazí polibek na druhou tvář než posledně. Hned se po něm oženu, ale je moc rychlý a uhne mi. Naštvaně si otírám zneužitou tvář, spíše pro efekt než, že by mě to skutečně znechucovalo.

„Voní to výborně.“ mlaskne si a pod rukou mi misku vezme a místo aby lžíci hledal, se polévky napije. „Předpokládám, že ty si jí navařil.“

„Máma.“ řeknu ještě zaskočený tím... neměl bych nad tím vůbec přemýšlet. Nevím kam tímto žertem míří, ale když se pořádně zamyslím, tak podomně mě popichoval už od začátku. Na druhou stranu ho celkem chápu. Je tu úplně sám celých patnáct let. Kdo ví, jaké touhy musí potlačovat takový démon, možná bych i já objímal muže kdyby mé vězení po letech někdo navštívil.

To ovšem neznamená, že mu to hned odpustím.

„Mohl bys jíst jako člověk?“ zkritizuji jeho hltavé nalévání si jídla do krku.

„Neurážej!“ oboří se na mě a mokrou bradu si otře dlaní. „Tak co potřebuješ?“

„Já?“ ušklíbnu se. „Našel si něco v těch knihách?“ ne že bych spěchal, ale... ano, chci se vrátit do města. A to co nejdříve. Musím se vrátit.

„Nic co by pomohlo.“ znovu se napije polévky.

„Tak co chceš dělat?“ to se skutečně smířil se svou situací, nebo mě to jen trápí víc než jeho? Proč není vyděšený? Já na jeho místě...

„Já si dojím tu polívku.“ zašklebí se tak bezstarostně, že mám chuť ho praštit.

„Přestaň žertovat.“odseknu naštvaně. Proč bych měl být jediný, kdo se snaží tuhle patálii řešit? „Jestli nechceš pomoct, tak půjdu.“

„Počkej.“ postaví se přede mě, snad abych mu neutekl. „Jen jsem se chtěl v klidu najíst.“ odloží mísu a ve mně vyvolá výčitky. Já přeci nechci nikoho rušit od jídla.

„Dnes bych se měl vrátit domů se západem slunce.“ sice se už nestarám o matčin názor, ale nechci k tomuto místu upoutat nevítanou pozornost.

„Neměl jsem v plánu tě zdržovat.“ vidím jak v sobě přemáhá podráždění. Což se mi zdá skutečně podivné. Nikdy předtím se o potlačování svých negativních emocí nesnažil. Ale abych mu nekřivdil musím uznat, že se ke mně chová přátelsky. V některých případech možná až příliš. „Většina poznámek a textu popisuje poutací kletby jako vězení či okovy které jsou tak silné jak silný je sesilatel. U krevních pout je to trochu jiné.“ opět se zadívá do plamenů.

„Jak?“

„Jsou vázaná k životu.“ stále se na mě nepodívá. „Moje kletba je spojená s tvým životem.“ ani to nemusel dovysvětlovat, bylo mi jasné kam svým povídáním míří. Couvnu od něj. Jen o krok, ale přesto si tím získám jeho pozornost. Ušklíbne se. „Snad se nebojíš.“

„Co chceš tedy dělat?“ ustoupím o další krok. Sice nevypadá, že by se mi chystal ublížit, ale měl bych být opatrný.

„Není to jasné?“ najednou se tváří příliš vážně. To se mi vůbec nelíbí.

„U tebe ne.“ dodám si odvahy a nezačnu utíkat. „Kdyby si mě chtěl zabít nenechával bys mě stát u vchodu do jeskyně.“

„Věděl jsem, že půjdeš za mnou.“ prohlásí s naprostou jistotou. Výborně, takže umřu jako předvídatelný idiot, který si sám vlezl do oprátky.

„Aha.“ hlesnu. Nevím, co bych měl říct nebo udělat, aby mi to zachránilo život. Nic o kouzlech nevím, nemůžu mu slíbit jinou pomoc. „Takže?“

„Na neštěstí...“ pokračuje v mnohem přívětivějším tónu. „Tvá smrt sice zruší kletbu, ale také mě stáhne do podsvětí spolu s tebou.“

„Zemřeš?“ ujištuji se, že jsem to správně pochopil.

„Zdá se, že ano.“ kývne. Nevím zda je to dobrá zpráva. Pro mě zřejmě ano.

„Takže se tvé vězení v této jeskyni nedá zrušit?“ to přeci není možné.

„Nejsem vězněn tímto místem, ale tebou.“ řekne rázně, jako by nechápal proč to stále nechápu, ale já skutečně nevím co si o tom všem myslet.

„To přeci vím. Moje krev tě tu drží.“ upřesním.

„Krev jistě.“ další z jeho úšklebků. Něco mi nechce říct a mě to tápání přestává bavit.

„Takže dokud žiji, tak ty odsud nesmíš a pokud zemřu umřeš i ty.“ shrnu to. Mě se to zdá bezvýchodné.

„Vypadá to, že jsem ztracen.“ působí neobvykle vesele vzhledem k situaci.

„Tak najdeme jinou cestu.“

„Jiná cesta není.“

„Tak jí vytvoříme, můžeme se prokopat ven.“ to by přeci nemusel být velký problém.

„Nemyslím, že to pomůže.“

„Jestli máš jiný návrh tak poslouchám.“ proč se vůbec starám, když jemu na tom nezáleží, mě to může být taky jedno.

Rino si povzdychne. Přejde blíž ke mně a začne si rozepínat knoflíky na košili.

„Myslím, že můj návrh se ti nebude moc líbit.“ sundá si košili z ramen. Nasucho polknu. „Jestli jsem vše pochopil správně a... snad i našel to pravé.“ košili odloží na stůl. Zvažuji zda bych si měl dělat srtarosti o to co si na mě vymyslel, ale jeho vlastní váhání mě zarazí. Ošívá se a rukama si objímá hrudník. Copak on se stydí?

„Co se děje?“

„Zvažuji co je pro mě horší.“

„Nechápu.“

Rino se ke mně otočí zády.

„Vidíš něco?“ zeptá se a sám si snaží vykroutit hlavu dozadu.

„Cože?“ je mi jako bych část rozhovoru zaspal, tu v níž mi vysvětloval co se po mě vlastně chce.

„Na zádech, nějaké značky nebo jizvy.“

Přistoupím k němu. Nevím proč, ale čekal jsem, že jeho tělo bude plné jizev. Památek po bojích a těžkém životě v jeskyni. Ale jeho kůže je hladká a bez poskvrnky. Ani stopy po zranění které utržil při posledním pokusu o opuštění svého vězení. Možná jen... na pravé lopatce... nakloním se k němu. Rudý, v mihotavém světle, sotva patrný znak. Hodně podobný těm na stěnách jeskyně.

„Máš tu něco... značku.“ dotknu se toho místa konečky prstů. Jen na krátko, protože obraz mi hned zmizí pod látkou košile, kterou si démon zase navlékne.

 „Hned se vrátím.“ vyběhne z místnosti. Myslím, že nemá smysl chodit za ním. Přisunu si židli blíž k ohni a posadím se. Ruce natáhnu vstříc k plamenům.

Nádhera, jako vždy.

Mám tohle místo rád. Nebude mi chybět, ale...

Na stůl  s bouchnutím dopadnou knihy.

Rino v nich okamžitě začne listovat. Sleduji ho, ale ruce nestáhnu, dál se zahřívám. Zřejmě tu budu o něco déle než jsem původně plánoval, tak si dopřeji teplo.

„Tahle?“ zvedne knihu a natočí jí mým směrem.

Na stránce jsou hned dva znaky. Ukážu na jeden z nich. „Tenhle.“ je pod nimi i nějaký text, ale nemám ani čas zjistit zda slovům rozumím a Rino knihu odtáhne. Hodí jí znovu na desku stolu.

„Co je to? Co ten znak znamená.“ postavím se.

Démon mlčí, prohlíží si mě a zdá se, že něco horlivě zvažuje. Prsty nepřítomně přejíždí po  hraně knihy v níž se nachází dva znaky. Jeden z jeho lopatky a ten druhý ze stěn jeskyně.

Pohled skloní, ruce promne.

„Znamená to, že jsme s hledáním u konce. Není možnost dostat se ven.“ opět má v hlase smíření. Překvapí mě to. Čekal bych spíš vztek. Byl tak blízko. Měl mě a knihy a přesto je to vše zbytečné. Jak to může jen tak přijmout? „Asi by si už měl jít, je pozdě.“

„To myslíš vážně?“ nevěřím mu, tohle nemůže být vše.

„Za polévku děkuji, ještě trochu zbylo, ale jestli tu mísu potřebuješ hned zpět...“ nádobu přiklopí a po stole přisune mým směrem.

„Něco vymyslíme.“ snažím se o útěchu. Zbytečně, nezdá se, že by o ní někdo stál.

„Jistě.“ křečovitý úšklebek, nádech který jako by ho spíše dusil. „Odvedu tě ven.“

„Díky.“ podívám se na mísu a zase na Rina. „Nech si jí tu, vrátím se pro ní zítra.“ slíbím odhodlaný to splnit. Určitě se vrátím.

 

 Matka už se mnou nemluví ani když se potkáme v síni. Chová se ke mně jako k cizinci a možná dokonce k vetřelci. Dokonce se ode mě snaží odhánět i Tomáše. Posílá ho všude možně, jen aby neměl čas povídat si se mnou. Když si dovolil trochu protestovat v tom smyslu, že si chtěl hrát se svým králíkem potom co se postaral o všechna zvířata, rozkřikla se na něj až se dítě rozplakalo.

Má strach.

Bojí se, že Tomáše nalákám na bohatou velkolepost města, ale copak jí tu hodlám nechat samotnou. Chci se postarat o ně oba.

„Promluvíme si?“ navrhnu, když se mi tento tichý boj začne zdát až příliš otravný. Ani nečekám na její souhlas a zamířím ze zahrady do domu. Myslím, že k takovému rozhovoru se raději posadím.

Nestarám se zda jde za mnou. Celé ráno se chová neurvale a hloupě, nedala mi důvod chovat se zdvořile.

Ve světnici se posadím za stůl a chvilku čekám než se přiloudá i matka.

„Chci si promluvit o našem stěhování.“ něco mi říká, že jí tímto tématem příliš nepřekvapuji. Zamračí se. „Nikoho nenutím aby jel se mnou. Chtěl jsem se o vás postarat.“ její rysy změknou. Sklopí hlavu.

„Vím, ale...“

„Tomáše mám rád, je to moc hodný kluk.“ a statečný, jak jsem zjistil. Matka se zachvěje. „Ale nikdy bych ti ho neodvedl.“ chytím matku za ruku. „Pokud se rozhodneš zůstat zde, budu to respektovat. Tomáš za mnou bude moci přijet až vyroste, pokud bude chtít.“

„To je od tebe velmi laskavé.“ v očích se jí zalesknou slzy. „Jestli příliš nespěcháš, tak si to ještě promyslím.“ přijmu její odpověď, jako gesto smíření.

Já přeci nechci být její nepřítel, je to moje matka. To děda mě poslal pryč. Nevěřím, že to pro ní bylo snadné rozhodnutí. A v nevěrném manželovi se opory nedočkala. Nepřipravil bych jí i o druhého syna.

Je pravda, že o otci toho moc nevím, ale z vyprávění strýce vyplynulo, že to byl tulák, co i přes majetek a rodinu nedokázal vydržet na jednom místě. Opustil matku po narození Tomáše.

„Udělám něco k jídlu.“ mamka svižně vyskočí na nohy už s mnohem lepší a hlavně přátelštější náladou. „Bramborové placky.“ vběhne do síně a nadzvedne víko velké hliněné nádoby. „Se zelím a králíkem.“ usměji se, takové hody si snad ani nezasloužím.

„Mohu s něčím pomoct?“ zrovna mám chuť trochu pomáhat. Zapojit se do chodu domácnosti.

„V pořádku.“ zavrtí hlavou, zřejmě si všimla, že na práci kolem domu nejsem ten pravý. „Ale jestli se půjdeš opět procházet, bud prosím opatrný. Nechci aby tě zase přepadli.“

„Jsem opatrný.“ujistím jí, trochu nervózní z možnosti, že by mohla přesně vědět kam chodím. „V okolí je krásně. Uklidňuje to.“

„To ano, přesto buď opatrný.“ hezké, když má o vás máma strach. Člověk by se téměř cítil milován.

„Budu.“ slíbím.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář