Jdi na obsah Jdi na menu

7. Kapitola

Sny jsou zvláštní ve své přesvědčivosti, přesto jak absurdní se nám posléze mohou zdát. V tom mém si v jednu chvíli užívám příjemné společnosti krásné Alice v pohodlném salónku s krbem a oblíbenými sušenkami, kdy nemohu odtrhnou oči od stehna své dámy, které má provokativně odkryté a v té další se ocitneme v naprosté tmě. Teplo z krbu se vytratí. Zaslechnu vzlykot a v domnění, že se jedná o mou společnici, kterou vyděsila náhlá temnota, jí popadnu za ruku.

Tápu ve tmě v místech kde tuším stěnu, ale pokojík jakoby se zvětšil, trvá celou věčnost než konečně narazím na stěnu. Hrubou, chladnou a kamennou. Ve stejném okamžiku mi za zády něco zapraská. Oheň.

Něžná ručka mi zmizí z dosahu.

Jsem sám v jeskyni s ohništěm.

Udělám směrem k ohni několik kroků, ale jsem chycen za ramena a prudce otočen. Proti mě stojí Rino drápy mi zarývá do ramen a silně tiskne. 

Bolestí vykřiknu a posadím se vytržen ze sna. Jen abych se tváří srazil se skutečným Rinem, který mi sedí na nohách. Bolest v ramenou z mého snu se mi připomene při každém pohybu a mé ospalé hlavě až po chvilce dojde, že o silném stisku na mých rukách se mi patrně nezdálo.

„Co tu děláš?“ pokoj mám sice sám pro sebe, ale mluvit hlasitě si netroufám. Přesto jsem naštvaný. Zraňuje mě a leze mi do pokoje, dokonce do postele. Copak zešílel?

Nic neřekne. Skulí se na bok v nohách mé postele. Celý se roztřese.

V pokoji je tma narušovaná pouze měsíčním světlem, které dopadá oknem, tak mi chvilku trvá než v té temnotě zaostřím. Svíčka na stolku, kterou jsem si zapálil před spaním mi už dohořela.

„Je ti něco?“ stále jsem rozhořčený. Nevím co se děje a jestli to není další z jeho her.

Opět mlčí.

Hlasitě dýchá a s rukama kolem svého hrudníku tiše sténá.

Vylezu z postele a na polici najdu svíčku. Světlo položím na noční stolek.

Rino je zkroucený v křeči, celý zpocený a klepající se.

„Co je ti?“ přistoupím k němu. Mám strach, je to snad kvůli... Démon se začne otřásat v křeči, dech se v něm zadrhne, svaly na krku se napnou. V obličeji celý zrudne.

Záchvat trvá jen chvíli a Rino se lačně nadechne, jen aby byl další křečí o dech opět připraven.

Nevím co mám dělat, tak ho jen chytím za ruku a stisknu.

„Slyšíš mě?“ lehce se dotknu druhou rukou jeho ramene. „Rino?“ snažím se zjistit zda vnímá. Jeho tělo se náhle uvolní a zdá se, že i křeče ustoupí. „Slyšíš mě?“ zopakuji.

„Jo.“ zachroptí šeptem, jeho dech se mi taky zdá klidnější i když hlas se mu ještě nevrátil. „Jak ti je?“ hloupá otázka, když sám vidím jak mizerně vypadá. Krčí se na kraji postele, stačí kousek a skončí na podlaze.

„Výborně.“ ušklíbne se, ale následně zase zasténá.

Takhle zkrouceného ho nemůžu nechat.

„Chyť se mě!“ podepřu ho a posadím, jen abych ho opět shodil na polštář. Ale v botách mi tu ležet rozhodně nebude.

„Co to děláš?“ šeptá, když se mu snažím stáhnout boty. No, spíš to, co dříve bylo botama.

„Přeci mi tu nebudeš ležet v botách.“ odhodím je stranou. Prohlédnu si Rinovo oblečení. Že by byl čistý, to se opravdu říci nedá. Dokonce se zdá, že cestou sem několikrát skončil na zemi. Jak se vůbec... okno do světnice je otevřené, tak se ani nemusím ptát kudy sem vlezl. „Jsi někde zraněný?“ nevidím žádnou krev, ale to ještě nemusí nic znamenat.

„Nevím.“ vydechne se zavrtěním hlavy. „Už jsem v pořádku.“

„Nevypadáš tak.“ stále se celý třese. „Donesu ti trochu vody.“ myslím, že vedle kamen byl položen džber s čistou vodou. „Zatím se vysvleč.“

„Romantické, ale dnes na to opravdu nemám náladu.“ zasípe a tělo mu celé ochabne, zavře oči.

„Idiote!“ on si prostě nedá pokoj. I v bolestech má dost energie na provokace.

Najdu hrnek a naberu vrchovatě vody. Snažím se být potichu abych nikoho neprobudil.

Když je démon bezpečně uložen v posteli posadím se na podlahu vedle lůžka.

„Co řekneš matce, když mě tu najde?“ ozve se mi za zády.

„Spi!“ napomenu ho. Jestli mě nenechá v klidu, tak se mi nepodaří nic vymyslet. Dobré je, že spát se mi už nechce, tak obsazená postel není velký problém. „Je to kvůli tomu... znamení?“ říkat tomu prokletí je mi proti mysli. Nehodlám se označovat za prokletého.

„Ale ne, já se jen snažil dostat k tobě pod peřinu.“ ironie v jeho stavu postrádá ten správně rozčilující tón.

„Měl bych ti sehnat doktora.“ může mít i skrytá zranění. Sice se mi moc nehodí a vše jen komplikuje, ale umřít ho nenechám.

„To není nutné.“ to jeho sípání se mi vůbec nelíbí. „Myslím že mám jen zlomené žebro, to se zahojí.“

„Zlomené? Kdy sis zlomil žebro?“ to se k němu už otočím. S tím by si neměl zahrávat.

„Neměl jsem spát?“ vyčerpaně. Nechám ho tedy, myslím, že na mluvení budeme mít ještě spoustu času.

 

Ráno, po tom co jsem půl noci probděl, jsem se potichu, abych nerušil Rina, vyplížil z pokoje a usadil se ke stolu. Nikdo tak nebude mít důvod do ložnice po dědovi vcházet a já se vyhnu tomu protivnému vysvětlování, i když jen na chvíli.

Zvažuji, jestli bych sám neměl přiznat návštěvníka ve své propůjčené ložnici. Možná by to bylo lepší. Vymyslet si nějakou historku o tom, jak mého známého, který mě přijel navštívit, přepadli a ztloukli. Ale tím bych upoutal dost nevítanou pozornost všech z vesničky na neexistující skupinu násilníků, která by mohla vzbudit v místních lidech paniku. Strach je nebezpečný, zvláště u prostých lidí. Druhé smyšlené napadení by mohlo... četl jsem o honu na zloděje, který se provinil jen drobnou krádeží. Tento příběh nepatří k těm se šťastným koncem.

Lepší bude mlčet. Utajit co možná nejdéle.

Matku hodně udiví, když mě tak brzy po ránu uvidí bdělého. Chci si jí naklonit, tak pomůžu s nanošením dřeva a třísek, čímž dám bratrovi chvilku času na delší lenošení. Kdy nemusí hned po ránu pomáhat kolem domu.

„Nespal si dobře?“ hledá příčinu mé bdělosti ve špatných snech. A ve své podstatě má pravdu, tohle všechno je jako noční můra.

„Já jen...“ zakolísám ve svém rozhodnutí nic neříct. Sice nevím jak bych to měl vysvětlit, ale dlouho to přeci nemohu utajit. Obzvlášť pokud je Rino skutečně raněný. Budu s ním potřebovat pomoct. Ale co mám říct?

„Budeš snídat?“ nabere vodu ze džberu a dá na plotnu.

„Nemám hlad.“ zavrtím hlavou. Žaludek se mi obrací jen na jídlo pomyslím.

„Tak alespoň mléko?“ navrhne mi. Jsem rád, že se mi už nevyhýbá.

„Možná později.“ snad bych ho mohl vydávat za přítele z města. „Já bych potřeboval s něčím pomoct.“

„Stalo se snad něco?“ usměje se s hraným znepokojeným tónem. Asi nevěří, že by se během jedné noci mohlo stát něco závažného.

„Jeden můj přítel měl... příhodu. Spadl z koně.“ začnu se svou povídačkou, hlavně se snažím tvářit starostlivě. Přeci se bojím o dobrého přítele.

„To je hrozné a je ten tvůj přítel v pořádku?“ těžko říci zda má skutečný zájem.

„Tím si právě nejsem jistý.“ přiznám trochu provinile. Možná jsem ho měl důkladně prohlédnout už v noci. Nebo ráno zkontrolovat zda dýchá.

Lékař ze mě určitě nebude.

„A rád bys ho navštívil? Kdy došlo k tomu pádu? Před tvou cestou k nám?“ komplikace. Zřejmě mě špatně pochopila.

„Včera.“ hlesnu nejistě. Sleduji, jak se jí v tváři objeví zmatení. Nedivím se jí, tady ve vesnici nikoho neznám a o známých z města bych se v tak krátké době nedozvěděl.

„Někdo z nedaleka?“ je zmatená a já se jí vůbec nedivím. Ale posléze se zmatení vytratí. „To za ním si chodil? Někdo místní.“ zdá se, že nad tím usilovně přemýšlí. „Nenapadlo by mě, že si tu na někoho z dětství vzpomínáš.“

„Nevzpomínám.“ povzdychnu si, nechávám to příliš zamotat. „Tento přítel je z města a není nedaleko.“ nervózně si promnu prsty. „Je tady.“

„Tady?“ nechápe. Kdo by se tomu divil.

„Leží u mě. Přišel v noci. Měl bolesti, tak jsem ho uložil do postele, ale nevím jestli není i zraněný.“ nevím zda mám čekat rozhořčení, nebo jen podezíravý výslech. Sám nevím co bych v její situaci dělal.

„U nás?“ rychle přejde ke dveřím do mého pokoje a otevře je.

Poplašeně přeběhnu k ní, vůbec si nejsem jistý co v pokojíku může vidět. Možná už Rino nespí.

Mamka na nic nečeká u postele vůbec nezaváhá a odkryje přikrývku.

Démon se hned probudí z jasně neklidného spánku. Nezdá se polekaný ani zmatený, spíše jakoby mu stále nedošlo kdo nad ním stojí.

Leží a skelným pohledem zírá na mamku, která se posadí na kraj postele a dlaň přiloží na Rinovo čelo.

„Má horečku.“ otočí se po mě. Trochu jsem doufal, že jeho zlehčování situace je oprávněné a v tuto chvíli už bude v pořádku. Už poněkud jistější, přijdu až k posteli. „Říkal si, že spadl z koně?“

„Ano.“ kývnu a doufám, že tím vysvětlím jakékoli odhalené zranění.

„Bolí vás něco?“ zeptá se přímo démona. Ten ale dál nepřítomně zírá. „Pane?!“ zlehka ho popleská po tvářích.

Rino zamrká a jakoby konečně zaostřil pohled.

„Kde vás bolí?“ opakuje máma trpělivě a já jsem najednou nesmírně vděčný, že jí mám vedle sebe. Možná mi na konec tahle žena v životě přeci jen chyběla.

„Cože?“ konečně se dostaví to očekávané zmatení, které jsem u démona tolik postrádal.

„Co tě bolí?“ vložím se do rozhovoru se stejným dotazem.

„Nic...“ snaží se posadit, ale matka ho nemilosrdně strčí zpět do polštáře. „Nic mi není.“ jistě, s ním

se bude určitě snadno pracovat. Není nad komplikace. „Kdo jste?“ podezřívavě a notnou dávkou vrčení se dívá na ženu.

„To je moje máma.“ ukáži a všimnu si drobného bodavého pocitu v blízkosti srdce. To je úplně poprvé, co někomu představuji ženu, která mi dala život. Zvláštní jak to člověku najednou přijde líto, přestože se celý život přesvědčoval, že je se vším smířen.

„Aha, rád vás poznávám. Co tu děláte?“ další neúspěšný pokus o vzpřímení, tentokrát ošizen o vražedný pohled.

„Já tu žiji mladý muži.“ stále má ten trpělivý, shovívavý tón. Přesto je rázná a působí neústupně. „Uhodil jste se do hlavy?“

„Ne.“ nezní příliš přesvědčeně a přesvědčivě už vůbec ne. Mohl v bolestech někam spadnout a udeřit se a mluvil o zlomeném žebru.

„Může mít něco zlomeného.“ navrhnu a mluvím hlavně s matkou. Démona jsem rozhodnut přehlížet a to do značné míry, tak bude mnohem snazší svádět všechna jeho prořeknutí se na špatný stav jeho mysli po tom pádu. Jednoduše vše co řekne popřu až bude po všem.

„Mě vůbec nic není.“ protestuje Rino, ale už zůstává ležet.

„Potom mi vysvětlete, co děláte v mém domě, v posteli mého syna.“ utrhne se na něj matka, ale stále se snaží mírnit. Naštěstí se zdá, že o odpověď nestojí. „Hýbat se můžete?“

„To bych moc rád, pokud mi to konečně dovolíte.“ naráží na matčinu snahu přinutit ho klidně ležet. Teď mu, ale do sedu sama pomůže.

Rino vyhekne a chytí se za žebra při tom prudkém pohybu. Ženě to samozřejmě neunikne a nelítostně přiloží ruku na místo, které si démon chytl. Zatlačí.

Zaúpí jako by mu do boku zabodla jehlici. To jí ovšem neodradí a opatrně prohmatá přes košili všechna žebra.

„Má zlomené žebro, ale zdá se, že je na svém místě.“

„Neměli bychom dojít pro... máte tu doktora?“ nevím jak rychle bych dokázal sehnat vůz a vzít démona do města a cesta by také trvala dlouho. Sice tvrdil a já si i všiml, jak rychle se hojí, ale přesto mám obavy.

„Jistě, že máme. Tedy není to přímo... na tom nezáleží. Nebude to potřeba.“ začne rozepínat knoflíčky od Rinovi košile. Strnu. Při tomhle svou matku nechce vidět snad nikdo.

Démon také nevypadá nadšeně. Zírá na ženské prsty na své košili a zdá se přímo zděšený.

„Ošetřovala jsem otce, vím co dělat.“ určitě mluví o dědovi. Dokážu si představit, že při jeho honech na démony utržil ne jedno zranění. Byl bych radši kdyby si své cesty ušetřil. Vlastně nevím, jestli potkal, nebo zda vůbec je, kromě Rina, jiný démon. „Jinak vás nic nebolí?“ stará se jako správná ošetřovatelka.

Já se snažím uhýbat pohledem, aby mě nikdo nemohl obvinit ze zírání. Rino sedí na posteli, teď už téměř nahý jen přes klín si stačil ještě přehodit deku.

„Jinak nic.“ zavrtí hlavou a přikrývku si raději ještě přidrží rukama.

„Tak to nebyl tak hrozný pád, ale na ta žebra musíte být opatrný. Měla bych tu mít ještě starý kus plátna, nadělám z něho obvazy.“ opravdu jsem moc rád, že je tu někdo, kdo alespoň tuší, co dělat.

„Děkuji.“ řeknu k ní než opustí místnost.

„Udělám vám polévku a tvému příteli něco na tu teplotu.“ zavře za sebou.

Tohle šlo lépe než jsem očekával. Ona mi to snad skutečně uvěřila. Nemožné.

„Už jí ke mně nepouštěj!“ zakvílí Rino hystericky a celý se zakryje jako by byl cudná pana. V tuto chvíli nehorázným způsobem zneuctěná. Dokonce se tak i tváří. „Je šílená.“

„Takhle o mé mámě nemluv!“ zarazím ho příkře, ale mám co dělat abych se mu nesmál. „Snaží se ti pomoct.“

„Myslel jsem, že tu budu tajně.“ tu ublíženost bych mu snad i uvěřil.

„Stejně by na tebe časem přišla.“ s povzdechem si sednu na postel, tak daleko od něj, jak jen je to možné. „Je ti líp?“

„Říkal jsem, že mi už nic není.“ je pořádně nevrlý. Nedokáže si vážit pomoci.

„V noci si mě vyděsil. Stále máš zlomené žebro a horečku, takže nejsi v pořádku.“ začínám být unavený, možná jsem se měl trochu vyspat.

„Podcenil jsem to.“

„Co se stalo?“ nevím zda to chci skutečně slyšet, určitou představu mám, snad se pletu.

„To co jsem očekával, jen s o něco bolestivějším účinkem.“ ušklíbne se. Mě to tak zábavné nepřipadá.

„Takže za to skutečně může to prokletí.“ skvělé, je to stále lepší. Snažil jsem se pomoc a povedlo se. Teď už ho nevězním, pro změnu ho budu mučit pokaždé, když se rozhodne někam jít. Vlastně jsem nic neudělal, stále ho vězním. Zhoršil jsem to.

„Jistě, mluvili jsme o tom.“ tak lhostejný, jak se může takto chovat? Rozčiluje mě tím víc něž prve, tohle je vážné.

„Tohle jsem opravdu... jak to mohl udělat?“ zotročit druhou osobu je odporné, nemorální a v této zemi nepřípustné.

Rino je démon, chápu že se mohl zdát nebezpečný, ale proč by tohle provedl mě?

„Vím, že ne. Už jsem ti to říkal.“ nezní výsměšně, chytí mě za ruku. „Zvládneš to. Není to tak zlé, vymyslíme něco, jak účinky zmírnit.“

„Ne.“ rozhodně zavrtím hlavou. „Zrušíme ji.“ beze zbytku, nic menšího nechci.

Rino si povzdychne. Otočí se proti mně s hekáním, musí mít hrozné bolesti. Pokusím se mu pomoct a trochu ho podepřu, aby měl alespoň nějakou oporu a opřu ho o zeď.

„Neměl by ses hýbat.“ napomenu ho. „Lehni si a odpočívej.“

„Ne, musíme si promluvit.“ hlavu opře o stěnu a podívá se na mě. Sedíme proti sobě, jako dva největší zoufalci. Ubožejší dvojice snad po světě nechodí. „Jinak provedeš nějakou další hloupost.“

„Ještě jsem žádnou neudělal.“ rezignovaně se také opřu o stěnu. Je mi na nic.

„Jistě, proto teď máš na zádech značku.“ ušklíbne se. I u mě si tím vynutí opatrný úsměv. „Tohle nejde zlomit.“ prohlásí najednou tak vážně, že i to nepatrné veselí pomine. „A pokud se o něco budeme pokouše, jen nám to uškodí. Přesněji, mě to uškodí.“

„Jak?“ myslím, že ukázku sem měl tu čest už vidět, ale může to snad být i horší?

„Nechce se mi to zjišťovat.“ jistě to je přeci pochopitelné, ani bych to po něm nežádal.

„Ne, jistěže ne.“

„Nemusíš se tolik mračit, ale jestli se ti uleví klidně breč.“

„Nechce se mi brečet.“

„Opravdu? Vypadáš, že máš na krajíčku.“ už mi ty jeho provokace ani nevadí. Nebo už nemám energii k tomu se urážet. „Můžu tě obejmout?“

„Ne.“odseknu mu bez té správné neurvalosti.                                                                                                                                          

„No tak. Můj drahý pane.“ natáhne ke mně ruku a dotkne se mé tváře. Řekl bych, že přímo něžně po ní přejede prsty. „Malé objetí, útěcha pro někoho, kdo se stal tvým otrokem.“  o kousek se přisune. Jen opatrně, aby nedráždil zranění.

Já se ani nepohnu, oči se mi klíží. Jsem unavený a k tomu ty jeho žerty.

„Nejsi otrok.“ zamumlám. Už se začínám opakovat, tak by si to měl konečně pamatovat.

„Opravdu ne?“ s pozvednutým obočím se ještě o kus přiblíží až má tvář těsně u té mé. „Tak co jsem?“

„Démon.“ zašeptám. Dívám se mu přímo do očí, mají zajímavou barvu.

„Ano, to jsem.“ jeho dech mi sklouzne po tváři, je horký, snad až příliš.

„Máš horečku.“ přiložím mu dlaň na čelo. Opravdu je horké. „Měl bys odpočívat.“

„Přeci jsem v posteli.“ usměje se. „Dostanu to objetí?“

„Už jsem řekl, že ne.“ pocítím podivné chvění z toho jak se na mě dívá, z těch jeho řečí, provokací.

„Buď přeci milosrdný. Jsem prokletý, prožil jsem hroznou bolest a tvá matka mě mučila.“ řekne to tak ublíženě, že se rozesměji. „Nedělám si legraci, to ona je démon.“

„Od tebe je to poklona.“  už zase se nechávám vtáhnout do podivného rozhovoru, který je naprosto absurdní. Zlehčující vše co se kolem děje. Svým vlastním způsobem zábavný a vzrušující. Vždyť je to démon, monstrum, sedící proti mně s provokativním úsměvem. Tvor o jehož existenci jsem do nedávna neměl nejmenší tušení. „Jsou i jiní démoni jako jsi ty?“

„Jako já?“ zamručí a skousne si spodní ret. „Nikdo není jako já.“ s tím překoná tu drobnou vzdálenost. Rty se dotkne těch mých. Jen na krátký moment a hned se odtáhne aniž by se mi přestal dívat do očí. „Nebudeš křičet?“

„Takovou radost ti neudělám.“ jsem klidný, což je dost překvapivé i pro mě.

„Radost?“ diví se, ale stále má na rtech jemný úsměv.

„Chceš mě vyprovokovat.“ vím to, a mělo by mu to vyjít. Mělo by mi to připadat nechutné, ale není to tak. Je to... zvláštní pocit.

„A k čemu?“ on se skutečně baví. „Já chtěl jen obejmout, ale polibek byl také hezký.“ opět jeho ruka na mé líci, tentokrát sjede až k rtům. „Proč jsi tak krotký?“ stáhne se.

„Nejsem jen...“ skloním pohled. Krotký? Spíš vyčerpaný a s těžkým svědomím a zvědavý k tomu. Je to těžké vysvětlit, když tomu sám nerozumím.

„Copak?“ zvědavě a s podezřívavosti si mě měří.

„Je to moje chyba.“ zašeptám.

„Takže lítost?“ pomalu se položí na záda. „O tu nestojím. A není to tvá chyba.“ dál se už nebavíme. Sedím na kraji postele, opřený o zeď a čekám na matku.

Usnu během několika minut.

 

Tiché hlasy a hlasité šeptání. Prudké zhoupnutí, kopnutí do kotníku.

Zavrtím se a pohodlněji si položím hlavu, což v poloze v níž se nacházím není vůbec jednoduché. Kolena mám téměř pod bradou a záda celá ztuhlá. Nechápu jak jsem takto mohl usnout.

„Přinesl bys mi ještě trochu té polévky?“ ozve se šeptavý hlas Rina. „A možná chleba.“

„Jasně.“ vykřikne bratr o něco hlasitěji. Ani se na něj nemusím dívat abych věděl, že je nadšený a celý rozjívený.

Ještě se trochu zavrtím, protáhnu a otevřu oči.

Tom za sebou zabouchne dveře.

„Ale, takže už jsi vzhůru?“ démon mě podrážděně kopne do lýtka.

„Máš špatnou náladu?“ posadím se, shlédnu na své oblečení. Musím vypadat hrozně, jsem celý zmačkaný. „Spal jsem dlouho?“

„Několik hodin.“ zavrčí.

„Proč si mě nevzbudil?“ protřu si oči.

„Blázníš? Jen díky tomu, že jsi tu spal mi tvá šílená rodina dala alespoň chvíli pokoj.“ zní znechuceně. „Jen tak se dal ten kvílící skřet utišit.“ snad to nemyslí ve zlém, ale slyšet ho označovat členy mé rodiny za monstra je směšné.

„Má tě docela rád a můžeš si za to sám.“ zajímalo by mě, co čekal. Přeci se ho snažil dostat na svou stranu, tak teď ho tam má.

„Nestojím o to být oblíbený u nějakého děcka.“ odfrkne si. „Tohle celé je ponižující, jako by nestačilo, že vypadám jak člověk. Je to nechutné.“ může být za to rád. Takhle se o něj můžeme postarat.

Kdybych nevěděl co je, tak by mě nenapadlo že... že něco jako démoni vůbec existuje. Ale drápy a špičáky má stále o něco výraznější.

„Není třeba vděku, všichni to pro tebe děláme rádi.“ ušklíbnu se na něj a s trochou rozpaků si uvědomím, že jsem mu usnul u nohou jako psík. Sesunu se z postele a postavím. Rychle se upravím, jako by se dalo zakrýt, kde jsem spal. „Jsem si jistý, že se vyspíš, odpočineš a zase z tebe bude velký, děsiví démon.“ sám nevím, co to znamená. A myslím, že mi to tak vyhovuje.

„Ach ano, nemohu se dočkat.“ potěšeně přimhouří oči. 

„Už je ti lépe?“ zajímám se, ale sám vidím, že vypadá mnohem lépe než minulou noc.

„Celou dobu tu opakuji, že mi vůbec nic není. Tak opět opakuji, ano je mi dobře.“ ušklíbne se.

„Skvělé. Půjdu se podívat za matkou.“ teď bych si jí měl nejspíš předcházet.

„Jistě, tak jí hlavně drž daleko ode mě a to malé monstrum bys také...“ nestihne dopovědět a do pokoje vrazí bratr s miskou ze které hned půl obsahu vybryndá na podlahu. Vůbec si toho nevšimne.

„Nakrmím tě, když si nemocnej.“ horlivě se nabídne. A hned se hrne ke zděšenému démonovi. K tomu tak bezbrannému a týranému tvorečku.

Je mi ho líto, možná bych mu měl pomoct.

Zabouchnu za sebou dveře a škodolibost kterou cítím, si se vší úctou, nechám promítnou ve tváři jen částečně.

Matka stojí nad hrncem s... vlastně nevím čím.

„Můžu nějak pomoct?“ nechci mluvit o tom, že jsem prospal půl dne ani připomínat kde jsem to spal.

„Už je to hotové?“ přijdu k ní blíž. Z hrnce se kouří a je cítit podivná vůně.

„Co je to?“ zajímám se a ještě se nad to něco nakloním. V hrnci je voda a nějaké byliny. Nedá se říct, že je to příjemný pach.

„Něco pro tvého zraněného... přítele.“ zarazí mě tón jejího hlasu.

Není přímo nepříjemný, ale ta pauza... vyvolává zvláštní pocit. Najednou mám strach a nedokážu říct proč.

„Říkal, že mu už je dobře tak snad...“ odlije trochu do hrnku a prosmykne se kolem aniž by mě poslouchala. A rovnou vejde do ložnice, ze které se stále ozývá veselé štěbetání.

Bratra hned pošle ven aby se šel postarat o králíky a nedá se obměkčit jeho řečmi o tom, že má už vše hotové. Je příkrá a zní nervózně.

Tom to nakonec vzdá a naštvaně vypochoduje z domu.

„Vypijte to!“ stojím mezi dveřmi a sleduji jak Rinovi dává hrnek do rukou. Přitom se na něj téměř nedívá a ruce se jí třesou.

Mám z ní špatný pocit. Démon si usrkne tekutiny.

„Je ti dobře?“ chytím jí za rameno. Připadá celá strnulá.

„Nic mi není. Mohl by si jít zkontrolovat bratra?“ to už si získá i Rinovu pozornost. Ona se mě snad skutečně snaží zbavit, ale proč?

Démon podezřívavě těká pohledem mezi mnou a matkou než se zaměří na svůj hrnek.

Přičichne.

Ještě jednou a jakoby se mu z tváře vytrácela barva.

Co je to?

„Co je to?“ vezmu mu hrnek a také si čichnu. Nic z toho, ale nepoznám. „Dala jsi tam něco?“ udeřím na ženu, která kus couvne.

Rino se rozkašle.

„Otrávila mě.“ a další kašel. Nemůže pořádně dýchat.

„Cože?“ vrhnu se k němu a přidržím ho v předklonu. Možná by to mohl vyzvracet.

„Nech ho.“ matka mě chytí za paží a odtáhne od postele.

Rino spadne přes okraj postele, když už ho nedržím.

„Ne, co to děláš?“ strká mě směrem ke dveřím.

„Ty nevíš co je zač.“ začíná být hysterická. „Nepřibližuj se k němu.“

„Vím co je zač.“ vyškubnu se jí. Démon se celý skutálí na podlahu. Přispěchám k němu.

„Je to netvor.“ křikne matka.

„Co si mu to dala?“ Rino se snaží dýchat, ale zdá se mi, že má celý krk oteklý. Matka se mi s ním pomoct nechystá a žádat jí zřejmě nemá smysl, ale Rino jed přeci poznal.

„Víš co v tom bylo?“ pomůžu mu přetočit se na záda.

Přikývne.

„Jak ti mohu pomoct?“ hlavně s tím dýcháním.

„Co to děláš?“ křikne žena. „Snažíš se pomoct monstru. Víš co by mohl provést tobě a tvému bratrovi?“

„Jistě, že vím.“ také křičím, ale spíš kvůli starosti a naléhavosti, než ze zlosti. Na tu není čas.

Rinovi jakoby se něco vzpříčilo v krku, nedokáže ze sebe dostat jediné slovo, naštěstí se zdá, že nějaký vzduch se mu k plicím stále dostává. Ale jak dlouho tomu tak ještě bude. „Je to složité. Vysvětlím ti to, ale teď mi s tím prosím pomoc.“ doufám, že naléhání by jí mohlo přesvědčit.

„Nikdy.“ odsekne mi.

Nechám démona ležet a přejdu k matce. Musím jí přeci nějak přemluvit.

„Jestli zemře...“ hlavně klidně, aby mou lež neprokoukla. „taky mě to zabije.“

„O čem to mluvíš? To přeci není možné.“ lekne se, takže na to jdu správně. Hlavně se nenechat rozptýlit zlověstným chroptěním a skuhráním, které se mi ozývá za zády.

Musím spěchat. Dochází nám čas.

„Je to pravda. Děda ho uvěznil mou krví.“ rychle si přetáhnu přes hlavu košili a natočím se k ní zády. „Vidíš. A Rino má podobnou značku. Když zemře jeden, druhý ho do hrobu bude následovat.“ čekám na nějakou její reakci. Mohu jen doufat, že o kletbách neví tolik co děda.

Matka strnule stojí. Očima přeskakuje z Rina na mě a zpět.

Připadá mi to jako celá věčnost a už se začínám obávat, že jsem nebyl dost přesvědčiví, když se matka otočí a opustí místnost.

Měl bych za matkou vyběhnout a donutit jí, aby tomu protivnému démonovi nějak pomohla. Jenže zvuky, které se mi ozývají za zády mě přimějí, abych věnovat pozornost Rinovi.

Spadnu na kolena vedle zhrouceného démona.

Netuším co dělat. Jak ho zachránit, nebo zda mu je pomoci.

„Je mi to líto. Hlavně se snaž neumřít.“ udělám to jediné, co považuji za správné. Pomůžu mu posadit se, opřu ho o sebe a paže mu přidržím skřížené na hrudi. Snad ho tím jen rychleji nezadusím.

Je vyšší než já, tak není vůbec snadné držet ho v této pozici, navíc když se v záchvatu dusivého kašle neustále otřásá.

„Zakloň mu hlavu!“ matka se vrátí s novým hrnkem.

Rychle jí poslechnu a zvrátím mu hlavu dozadu, tak aby se mi opírala o rameno. Chrčivě lapá po dechu, kterého se mu již příliš nedostává. Ať už má matka v plánu cokoli měla by si pospíšit.

Žena přiloží hranu hrnku k jeho otevřeným rtům a neopatrně vlije do sevřeného krku trochu z jeho obsahu, až se mu tekutina rozlije po tváři a na mé rameno. Trhnu sebou když mě silně vonící nápoj opaří.

„Vždyť je to horké.“ jen po mě švihne rychlým, příkrým pohledem a dál opijí Rina, který sebou při kontaktu s podivným, horkým čajem prudce cukne, že ho musím pevně držet, svým, doufejme, lékem.

„Jen klid.“ snažím se démona těšit, ale kdo by mohl ignorovat když je mu pálen jazyk i celý vnitřek krku. Od matky se žádných milostí ani nesnažím dožadovat. Snad ví co dělá.

Odhrnu Rinovi vlasy z čela a druhou rukou mu přejedu po krku. Ani nevím zda mu svým jednáním pomáhám. Připadá mi, že čímkoli, co udělám, mu jen přitížím.

Vidím, že se démon snaží polykat ten dryák, ale pro jeho horkost ho více vyplivne a mě připadá, že už se nedusí, tentokrát se topí.

„Přestaň!“ vytrhnu matce hrnek a dopřeji Rinovi chvilku klidu. „Takhle mu nepomůžeš.“ dokonce i ten samotný hrnek mě, sotva snesitelně, pálí do dlaně. 

„Musí to vypít teplé.“ upozorní mě matka ne právě mile. I tak si myslím, že mu nemusí lít do krku odvar hned z plotny.

„Udělám to sám.“ rozhodně budu citlivější.

Přiblížím k Rinově tváři a on mi sám vyjde vstříc. Ústy se natáhne po nádobě, ale já zaváhám. Podívám se tomu protivnému démonovi do zaslzených očí. Krůpěje se mu lesknou v koutcích, vyhnané na světlo nedostatkem vzduch a zřejmě i bolestí.

Uvědomím si, že mám o něj skutečně strach. Nechci aby zemřel.

Dá se do mě zimnice.

Jen tak si mohu vysvětlit ten náhlý třes.

„Pomůže mu to?“ obrátím se na matku. Nevím zda jí mám tentokrát důvěřovat. Přímo mi neřekla, že mu pomůže, možná se ho jen rozhodla dorazit.

Matka se ode mě odvrátí.

Rino položí prsty na mou ruku ve které držím hrnek. „V poř... pořádku.“ dostane ze sebe, což je poměrně velký pokrok. Zdá se mi, že i jeho lapání po dechu je o něco úspěšnější.

Pomáhá mu to.

Pomalu a opatrně mu pomůžu se ještě napít. Jen trochu a zase ho nechám klidně dýchat, odpočívat.

Ještě to v něm občas zachrčí, ale určitě to přežije. Teprve až s úlevou si uvědomím, jak velký mě tížil strach.

„Stačí?“ neptám se matky. Nemohu jí věřit.

Rino unaveně kývne.

Celé tělo mu ochabne, zadá se mi unavený. Snad je to pouze tou námahou z reakce na jed.

Dýchá. Zrychleně, trhaně a s námahou.

Jen tedy sedím a držím ho.

Matka nad námi stojí, ale nedívám se na ní. Nechci. Nejprve se musím zbavit toho odporu co k ní cítím. Vždyť ona ho chtěla zabít.

Dech se mu zklidní.

Zdá se v pořádku. Prozatím.

Ani nestačím nic říct, či nabídnout pomoc při přesunu do postele a Rino se začne zvedat.

„Měl bych jít.“ hlas má stále poznamenaný dušností.

„Víš, že nemůžeš.“ postavím se spolu s ním, ale hned ho strčím na lůžko. „Lehni si.“

„Tady nezůstanu.“ zlobí se. Není se co divit.

„Nic ti tu nehrozí.“ slíbím pevně.

„To jistě.“ ironicky se ušklíbne.

„Jistě.“ otočím se na matku. „Že mám pravdu?“ spíše po ní štěknu než abych jí žádal o potvrzení. Tohle opravdu přehnala a já už si nejsem jistý zda chci cestovat s touto osobou do města, nebo jí tu nechávat malého bratra.

„Dělej jak myslíš.“ s tímto zašeptáním odejde. Nebráním jí. Vysvětlení se hodlám dožadovat později.

Poznala ho, to je jisté.

Ale proč mu potom pomáhala?

„Říkal jsem to.“ povzdychne si démon. Nechápavě se na něj podívám. O čem mluví? „Tvá rodina je šílená.“ usměji se, nemohu si pomoct. Opakuje se, ale tentokrát mu musím dát za pravdu.

„Mrzí mě to. Nevěděl jsem co má v plánu.“ byla celá napnutá, když nápoj připravovala, mělo mi dojít, že něco chystá.

„Moje chyba, měl jsem si jedu všimnout dřív.“ už se nesnaží vstát. Leží, oči zavře. Dech stále poznamenaný tou zákeřnou snahou ho zabít. „Stejně tu nebudu moct zůstat.“

„Musíme zůstat spolu, alespoň prozatím. To přeci víš.“ pozoruji jak jen znaveně leží na zádech s jednou nohou nechanou přes okraj a položenou na podlaze.

„Takže si mě necháš?“ to už oči otevře a stočí tvář mým směrem.

„Myslím, že jsme se už bavili o tom, že nemám moc na vybranou.“ nehodlám ho mučit pokusy to prokletí zlomit. Ne tak brzy po tom co měl záchvat a moje vlastní matka ho málem zabila. „Zítra odjedeme do města. Zvládneš cestu na voze?“ domluvil bych to u sedláka. Za menší odměnu nás jistě někdo odveze.

„Doběhl bych tam i po svých, kdyby to znamenalo zbavit se tvé matky.“ ušklíbne se.

„To je skvělé, ale ona možná pojede s námi.“ ta možnost tu stále je a mě se náramně hodí na tu možnost upozornit, čímž mu vymažu z tváře jeho ironický škleb. Dělá se mi zle při představě blížícího se rozhovoru s matkou. Musím se rozhodnout zda na té možnosti o jejím a bratrově stěhování budu trvat, nebo prostě vezmu Rina a odjedu.

S tím démon samotným to také nebude snadné. Vysvětlit jeho přítomnost v mém domě, který plánuji koupit. Vydávat ho za člena rodiny bude nemožné, obzvláště před strýcem.

„Už se těším.“ pohled vrátí ke stropu a následně opět skryje pod víčky. Mračí se, ale jak působí únava jeho rysy postupně měknou. To že usnul poznám, když s jedním hlasitějším výdechem pootevře ústa.

Celou dobu tam jen tiše sedím a dohlížím na něj. Mám strach odejít.

Na jedech je zákeřné, že mohou působit i dlouho po tom co je pozřen.

Sleduji ho. Jsem z nějakého důvodu přesvědčen, že pokud odejdu dostane další záchvat a zadusí se a ze stejně záhadného důvodu mi to není lhostejné.

Leží jen na části přikrývky, volnou část opatrně uchopím a zakryji mu holé nohy a hrudník skrytý pod košilí. Při spánku vypadá uvolněně a tak bezbranně. Možná až příliš na monstru, které se ocitlo na místě pro něho tolik nepříznivé.

Přejdu k oknu a otevřu ho. Čerstvý vánek jakoby pročistil dusný vzduch a stejně tak tíživou atmosféru v místnosti a já se zhluboka nadechnu.

Trvá dlouho než opustím pokoj, rozhodnut najít a vyzpovídat matku. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář